Pak existují ještě případy, kdy sama realita doběhne imaginaci humoru. V šedesátých letech vyšel v Dikobrazu kreslený vtip Vladimíra Renčína. Byla na něm manželka myjící nádobí v kuchyni, pod stolem dvě hrající si děti a v rohu obrázku se skvěla otevřená skříň, v níž seděl manžel s vysílačkou a sluchátky na uších. Šeptal: „Tady agent X-92, oženil jsem se a mám dvě děti, čekám na další instrukce.“

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.

Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.

Stránky, kde se Logos střetává s Erotem, jsou plné gramatických chyb a anglicismů, nicméně jistou jazykovou vynalézavost jim upřít nelze. Pole jejich působnosti je totiž poněkud jednotvárné, což musejí editoři dohánět fantazií.