Čistě plebejské pojetí spirituality najdeme naopak v tomto slovenském dialogu babičky s vnučkou. „Janka, pomodli sa tak, ako si to počula od mamičky.“ – „Ó bože, bože, neprestávaj, Ježiši Kriste, áno, to je ono!“ A ono to není úplně od věci. Vždyť podle humoristů patří Bible k jedné ze dvou základních knih života. Tou druhou je Kámasútra. Zatímco Bible učí, abychom milovali bližního svého, Kámasútra vysvětluje, jak na to.

A když už se nějaká tragédie stane, je tady ještě umění, aby nám pomohlo s nastalou hrůzou se vyrovnat. Tohle umí třeba režisér Quentin Tarantino. Jeho filmy Hanebný pancharti a Tenkrát v Hollywoodu považuji za zfilmované anekdoty.

Ale zpět k anekdotám. Po prolistování aktuálních souborů vtipů pro děti zjišťuji, že dnešní mládež má volný přístup i k temnějším fasetám humoru. Což je dozajista dobře. Ale přece mě v těch svazečcích něco zarazilo – blok somálských vtipů reagujících na hladomor v Africe zkraje 90. let.

Měsíc před hokejovým šampionátem oznamuje česká vláda, že výbuchy muničních skladů ve Vrběticích, kde se nacházely i zbraně pro Ukrajince, mají na svědomí ruští agenti. A prezident, místo aby jednoznačně odsoudil ruský terorismus na našem území, zpochybnil odhalení českých tajných služeb a rozmělnil otřesnou pravdu, jako by hájil Rusko, a ne český stát.

Říká se, že existuje asi třicet základních schémat vtipů a všechno ostatní jsou padělky, lépe řečeno variace. Nemyslím si to. Anekdotářský repertoár je podle mého mnohem širší. Vždyť jak jen se strukturou a formou vtipů zahýbal internet, který humor vizualizoval a doslova rozpohyboval!

Soudruzi, jak známo, občanům zakazovali dovážet z ciziny nejrůznější zboží. A pokud jste si zvenku něco vezli, museli jste to zapsat do celního prohlášení. Jistý filuta proto propašoval z NDR zapovězený elektrický mandl tak, že ho v prohlášení zařadil mezi lahůdky. Uvedl, že si přiváží rozinky, mandl a oříšky. Podobně oklamal celníky i další šibal, jenž si zakoupil zakázaný projektor. Do celního formuláře napsal, že dováží dia sušenky, dia bonbony, dia projektor a dia sladidlo.

Pak existují ještě případy, kdy sama realita doběhne imaginaci humoru. V šedesátých letech vyšel v Dikobrazu kreslený vtip Vladimíra Renčína. Byla na něm manželka myjící nádobí v kuchyni, pod stolem dvě hrající si děti a v rohu obrázku se skvěla otevřená skříň, v níž seděl manžel s vysílačkou a sluchátky na uších. Šeptal: „Tady agent X-92, oženil jsem se a mám dvě děti, čekám na další instrukce.“

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.

Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.

Stránky, kde se Logos střetává s Erotem, jsou plné gramatických chyb a anglicismů, nicméně jistou jazykovou vynalézavost jim upřít nelze. Pole jejich působnosti je totiž poněkud jednotvárné, což musejí editoři dohánět fantazií.