Lidé
(1971), učitel a novinář. Působil v Nových knihách, Lidových novinách, Tvaru. Na rozhlasové stanici Vltava má svůj pravidelný pořad o nových knihách.
Říká se, že existuje asi třicet základních schémat vtipů a všechno ostatní jsou padělky, lépe řečeno variace. Nemyslím si to. Anekdotářský repertoár je podle mého mnohem širší. Vždyť jak jen se strukturou a formou vtipů zahýbal internet, který humor vizualizoval a doslova rozpohyboval!
Soudruzi, jak známo, občanům zakazovali dovážet z ciziny nejrůznější zboží. A pokud jste si zvenku něco vezli, museli jste to zapsat do celního prohlášení. Jistý filuta proto propašoval z NDR zapovězený elektrický mandl tak, že ho v prohlášení zařadil mezi lahůdky. Uvedl, že si přiváží rozinky, mandl a oříšky. Podobně oklamal celníky i další šibal, jenž si zakoupil zakázaný projektor. Do celního formuláře napsal, že dováží dia sušenky, dia bonbony, dia projektor a dia sladidlo.
Pak existují ještě případy, kdy sama realita doběhne imaginaci humoru. V šedesátých letech vyšel v Dikobrazu kreslený vtip Vladimíra Renčína. Byla na něm manželka myjící nádobí v kuchyni, pod stolem dvě hrající si děti a v rohu obrázku se skvěla otevřená skříň, v níž seděl manžel s vysílačkou a sluchátky na uších. Šeptal: „Tady agent X-92, oženil jsem se a mám dvě děti, čekám na další instrukce.“
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
24. ledna od 20 hodin se tentokrát v kobce číslo 10 na Rašínově nábřeží odehraje VIII. Podpalubní kabaret. Na akci vystoupí Lumír Tuček, Jan Nejedlý, Tim Postovit a mnozí další umělci. Večerem provedou a hosty vyzpovídají Josef Straka a Bohuslav Vaněk-Úvalský.
Stránky, kde se Logos střetává s Erotem, jsou plné gramatických chyb a anglicismů, nicméně jistou jazykovou vynalézavost jim upřít nelze. Pole jejich působnosti je totiž poněkud jednotvárné, což musejí editoři dohánět fantazií.
Říká se, že existuje asi třicet základních schémat vtipů a všechno ostatní jsou padělky, lépe řečeno variace. Nemyslím si to. Anekdotářský repertoár je podle mého mnohem širší. Vždyť jak jen se strukturou a formou vtipů zahýbal internet, který humor vizualizoval a doslova rozpohyboval!
Soudruzi, jak známo, občanům zakazovali dovážet z ciziny nejrůznější zboží. A pokud jste si zvenku něco vezli, museli jste to zapsat do celního prohlášení. Jistý filuta proto propašoval z NDR zapovězený elektrický mandl tak, že ho v prohlášení zařadil mezi lahůdky. Uvedl, že si přiváží rozinky, mandl a oříšky. Podobně oklamal celníky i další šibal, jenž si zakoupil zakázaný projektor. Do celního formuláře napsal, že dováží dia sušenky, dia bonbony, dia projektor a dia sladidlo.
Pak existují ještě případy, kdy sama realita doběhne imaginaci humoru. V šedesátých letech vyšel v Dikobrazu kreslený vtip Vladimíra Renčína. Byla na něm manželka myjící nádobí v kuchyni, pod stolem dvě hrající si děti a v rohu obrázku se skvěla otevřená skříň, v níž seděl manžel s vysílačkou a sluchátky na uších. Šeptal: „Tady agent X-92, oženil jsem se a mám dvě děti, čekám na další instrukce.“
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
Stránky, kde se Logos střetává s Erotem, jsou plné gramatických chyb a anglicismů, nicméně jistou jazykovou vynalézavost jim upřít nelze. Pole jejich působnosti je totiž poněkud jednotvárné, což musejí editoři dohánět fantazií.
