Přijde pán do porodnice: „Tak copak se nám narodilo?“ Doktor: „Buďte statečný, není to dobré.“ – „Proboha, nemá nožičky?“ – „Je to horší.“ – „Ani ručičky?“ – „Ještě horší. Buďte statečný.“ Z porodního sálu přinesou v zavinovačce jenom ucho. Muž: „No, pojď sem, ty moje ouško maličký.“ Doktor: „Nemá to cenu, stejně neslyší.“ / Růženka se ptá maminky: „Mami, proč se jmenuju Růženka?“ – „No, když jsi byla malá, spadla ti do kolébky růže.“ Fialka se ptá maminky: „Mami, proč se jmenuju Fialka?“ – „No, když jsi byla malá, spadla ti do kolébky fialka.“ Cihlenka se ptá maminky: „Aůvé a vó éáívéávů?“ / Babička měla dvě naprosto stejná koťátka. Aby je od sebe rozeznala, jednomu dala jméno Mourek – a to druhé utopila v potoce. / „Tak jsem včera musel nechat utratit našeho psa.“ – „Fakt jo? Byl vzteklej?“ – „No, nadšenej nebyl.“ / Jaká jsou nejčastější zranění při požáru základní školy? Popáleniny prvního a druhého stupně. / Na dálničním mostě házejí dvě dívky kameny na projíždějící auta. Ta zlá dívenka způsobila tři havárie, ta dobrá osm. Dobro tak opět zvítězilo nad zlem!
Jak vidno, řeč bude o černém humoru. Tento žánr nachází komično ve vážných, tragických, drastických a často tabuizovaných tématech, jako je smrt, nemoc, utrpení, násilí či bezpráví. Pokud je vypravěč vtipu sám postižen zmíněnými ranami osudu, mluvíme o humoru šibeničním. Pro někoho je podobný typ žertování za hranou dobrého vkusu, ba morálky, pro jiného živou vodou a magickým defibrilátorem v časech pohrom. Mimochodem, výše citované vtipy pocházejí ze současných souborů anekdot pro děti.
To mne přivádí k myšlence, kdy jsem se v životě poprvé setkal s černým humorem. Vyrůstaje coby Husákovo dítě za normalizace, obýval jsem svět pečlivě vydezinfikovaný a dozorovaný, a to včetně humoru. Výstřelky z časů pražského jara vystřídala po okupaci umravněná zábava ztělesněná pro dospělé třeba krotkým Kabaretem U dobré pohody a pro děti časopisem Ohníček s rubrikou „Sběrnu vtipů Ohníček řídí Kuba Kubíček“. Prověřená řachanda pro pionýry nepřipouštěla žádné drastické či šokující pointy. A přece do této disciplinované normalizační selanky občas zafoukal svěží vítr černého humoru. Poprvé jsem si to uvědomil asi při poslechu Hurvínka, když „pan Drsňák“ vyhrožoval ušatému uličníkovi: „Utrhnu ti hlavu a hodím ti ji do obličeje!“ Tento obraz mě hluboce fascinoval a dodnes jej používám coby konverzační obrat. Úraz hlavy, konkrétně její přejetí parním válcem, tematizoval také komik Felix Holzmann s karatelskou douškou: „S přejetou hlavou byste moh bejt mrzákem nadosmrti!“ A hlava ještě do třetice. V dětské lidové písni o Babinském se v závěru zpívalo: „… když mu hlavu usekli, dali mu tam fusekli, a s tou hlavou pitomou hrála Sparta kopanou.“ Drsnější nadsázku mohl člověk nasávat i z povídek Šimka a Grossmanna, byť tehdy cenzurou proškrtaných. Viz třeba scéna, kdy spiťarský učitel Lomcovák napomíná žactvo: „Ne abyste propadli démonu alkoholu jako můj dědeček, který nedbal varování, až se nakonec upil k smrti ve sto sedmnácti letech při práci v lomu!“ Podobné gagy užíval v povídkách i Woody Allen: „Entwhistle ve věku osmdesáti pěti let umírá na kombinaci neštovic a tomahavku v hlavě.“
Ale zpět k anekdotám. Po prolistování aktuálních souborů vtipů pro děti zjišťuji, že dnešní mládež má volný přístup i k temnějším fasetám humoru. Což je dozajista dobře. Ale přece mě v těch svazečcích něco zarazilo – blok somálských vtipů reagujících na hladomor v Africe zkraje 90. let. Jejich mustr se točí kolem extrémní vyhublosti: Kam jezdí Somálci na dovolenou? Kam je vítr zanese. / Jaká je nejtenčí kniha na světě? Somálská kuchařka. / Proč nosí Somálci v uších sirky? Aby nespadli do kanálu. / Proč Somálci reklamovali Peugeot 307? Vešlo se jich tam jen 306. / Proč v Somálsku nechodí Santa Claus? Protože dárky dostávají jen děti, co celý rok hezky papaly. Není tohle už za hranou?
Osobně bych takové vtipy dětem neservíroval, nicméně britský sociolog Christie Davies soudí, že anekdoty o Somálcích jsou především reakcí na absurditu masmédií. Jeho úvahy připomněl folklorista Petr Janeček: „Sedíme doma v obýváku, pijeme pivo a najednou vidíme v televizi hladovějící lidi. Moderátor ztiší hlas a začne tragicky vyprávět o humanitární katastrofě v Somálsku. Ačkoli ani nevíme, kde to přesně je, televize nás nutí zaujmout zúčastněný emocionální postoj. Je to opravdu strašná věc, umocněná ještě brutálním vizuálním vjemem, ale pak zazní džingl a následuje reklama na prací prášek anebo sitcom. Najednou se máme zase smát nebo si koupit prací prášek. To je absurdní, a proto vzniká tento humor. Je to kolektivní cynická reakce na to, jak nám masová média ordinují jakési účastenství. Je to kritika té prezentace, nikoli obsahu.“
Při této příležitosti si vybavuji, že i my na základce jsme si vyprávěli kruté vtipy o Židech v koncentráku – od jejich vyzáblosti až po plynové komory. A to jsme o holokaustu vlastně nic nevěděli a proti Židům vůbec nic neměli. Ale možná nás k tomu inspirovaly právě všemožné filmové týdeníky na toto téma anebo třeba fakt, že u vstupu do naší základky jsme měli, čtyřicet let po válce, velký nápis „Zemřeli, abychom my žili“ – a pod ním krom fotek rudoarmějců snímky hladových vězňů z koncentráku protkané skutečným ostnatým drátem (sic!). Možná toto fedrování plus vyžehlená pionýrská řachanda z Ohníčku zrodily naši nevědomou ukrutnost.
Náš dětský cynismus byl nablblý, ale to neznamená, že sami vězni v koncentráku nežertovali. Benjamin Kuras v knize Tao smíchu píše o tom, jak při transportu do lágru se v přeplněném dobytčáku vystrašení vězni rozesmávali větami jako: „To bude průšvih, až přijde průvodčí, já nemám jízdenku.“ Vězeňkyně s čerstvě oholenými hlavami obdivovaly své frizúry se slovy: „Musíš mě seznámit se svým kadeřníkem!“ Hladoví muklové při skromném přídělu tvrdého chleba a řídké polévky se bavili vyměňováním receptů na nadívaná holoubata. A traduje se, jak v Terezíně četli židovští vězni na portálu římskokatolického kostela letopočet MDCCCLV coby zkratku znamenající v jidiš: Mákes, Dájges, Córes, Córes, Córes, Lát, Viktoria. Tedy: Bití, zármutek, utrpení, utrpení, utrpení, špína, vítězství.
Jak známo, dnes opět sílí snaha humor dozorovat a dezinfikovat. Byl bych s tím velmi opatrný. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám bude hodit.