Díla Margaret Atwood mají dle mého názoru mimořádnou schopnost zachycovat tyto okrajové, subtilní maličkosti či motivy a činit je významuplnými. Jde mnohdy o prchavé, neurčité, nebo dokonce až absurdní aspekty zkušenosti, které ale v textu nejsou přímo pojmenovány. Text kolem nich krouží, evokuje obrazy, pocity, ale také vyvolává zvuky, vůně či chutě.

Pokud při setkání s (dobrými) uměleckými díly, a může jít třeba i o seriály jako Boj o moc, Ripley nebo Slow Horses, četbu Sally Rooney nebo Jane Austen, pocítíte zdánlivě bezdůvodné znepokojení, tísnivost, ale třeba i touhu, je to dobře. Je to naše citlivost vůči netolerovatelnému, která může být poslední spásou naší lidskosti.

V pojmu sociální patologie, podobně jako ve hře Pátý krok, možná překvapivě přetrvává naděje. Jestliže dokážeme bez vytáček reflektovat svou situaci, jestliže společenský systém nahlédne svůj destruktivní charakter, může dojít k posunu namísto definitivního selhání. Jak ale ukazuje závěrečná pointa Pátého kroku, naděje sice existuje, jenže je docela absurdní. A možná je také jen naším zbožným přáním.