o dnešní doby, kdy jsme svědky nejedné katastrofy a zároveň směřujeme do katastrofy patrně ještě větší, se podle mého názoru paradoxně velmi hodí právě díla, která se neberou příliš vážně – včetně děl populárního umění. Smát se, bát se a aspoň trochu se zamyslet je vlastně celkem adekvátní reakce.
Seriál z produkce Apple TV s názvem Widow’s Bay sleduje problémy přímořského městečka na ostrově u břehů Nové Anglie, který je podle všeho prokletý, a jediný, kdo si tuto skutečnost nechce za (téměř) žádnou cenu připustit, je místní starosta Tom Loftis. Nepříliš populární Loftis se usilovně snaží z ostrova vytvořit oblíbenou turistickou lokalitu. O četných a různorodých nadpřirozených jevech jsou v místním muzeu, připomínajícím spíše kabinet kuriozit, i v povědomí místních lidí shromážděny důkazy, avšak Loftis je odmítá coby pověry a folklor. Loftisovy postoje jsou na první pohled pochopitelné a odpovídají zdravému rozumu: starosta se soustředí na ekonomický zisk ve městečku, kde nefunguje wi-fi, vypadává elektřina a lidé jsou závislí na nepříliš spolehlivých pevných linkách, nemluvě o tom, že většina budov působí zchátrale a omšele. Zároveň si chce za každou cenu udržet přesvědčení o své racionalitě v protikladu k pověrčivosti a iracionalitě ostatních; ostatně, kdo by věřil na bizarní projevy prokleté mlhy nebo „Sea Hag“, tedy mořské ježibaby, které se zdají spadat do kombinace alkoholismu, misogynie a absurdity, jak Tom Loftis neopomíjí opakovat? Na obou rovinách ovšem spektakulárně selhává, ba co víc, v seriálu se ukazuje, že oba cíle, tedy ekonomická prosperita a tradiční představa racionality, jsou zrádné, nefunkční a ohrožující. A také že se ve výsledku moc neliší od pověrčivosti a mýtu, když se stanou samoúčelnými a nepřipouštějí žádné vedlejší okolnosti.
Widow’s Bay kombinuje žánry hororu a satiry, přičemž v obou polohách seriál funguje: v určitých okamžicích je skutečně děsivý, zatímco v jiných je nesmírně legrační. Velmi zajímavé jsou pak momenty, kdy dochází k přechodu od jedné polohy ke druhé, anebo dokonce přímo k jejich prolínání či spíše k aktivizaci napětí mezi nimi. Člověk tak na jednu stranu pociťuje strach, ale zároveň vnímá absurditu a komičnost situace, aniž by věděl, jaká poloha nakonec převládne. V těchto momentech se také zajímavě projevuje výše naznačený specifický vhled do soudobé společenské situace, byť na velmi subtilní rovině. Představa, že finanční prosperita a zisk jsou zárukou štěstí a spokojenosti, se ve Widow’s Bay převrací v opak. Jednak se ve snaze této prosperity dosáhnout stále víc odhalují nekompetence a slabosti jednotlivých postav, tendence k rychlým závěrům, které mají tragické následky, ale i zásadní role, jakou hraje (ne)funkčnost komunity, když dojde k problému. Jelikož se tyto motivy rozvíjejí jak na komediální, tak i na hororové rovině, vzniká touto kombinací subverzivní zpochybňování a dynamizace norem, které považujeme v naší společnosti za samozřejmé. Potlačování a odbývání zkušeností a fenoménů, jež jsou nám cizí nebo nepochopitelné, nevede k tomu, že by zmizely. Otázka, zda nadpřirozené jevy prokletého ostrova jsou skutečné, nebo ne, se stává irelevantní, jakmile lidé na jejich domnělou skutečnost a projevy začínají reagovat; a to ne vždy hezkým způsobem, jako když se ukáže, že v minulosti docházelo k systematickému obětování těch, které komunita vyhodnotila jako zločince či jinak provinilé, a tedy postradatelné jedince. Obětí by se tak z postav seriálu podle takovýchto kritérií mohly stát v podstatě všechny, přitom jejich motivace jsou celkem běžné a každý se s nimi dokáže ztotožnit, ať už jde o potřebu patřit do kolektivu a být oblíbený, mít úspěch a uznání, mít pravdu, nebo zajistit dobrý život svému dítěti. Anebo chtít funkční kávovar na cappuccino.
Do dnešní doby, kdy jsme svědky nejedné katastrofy a zároveň směřujeme do katastrofy patrně ještě větší, se podle mého názoru paradoxně velmi hodí právě díla, která se neberou příliš vážně – včetně děl populárního umění. Smát se, bát se a aspoň trochu se zamyslet je vlastně celkem adekvátní reakce. Jako určitý metaforický obraz utopické naděje ztělesněné v umění by mohl posloužit právě hlavní hrdina, starosta Tom Loftis. Tvrdohlavě ujišťující, a to i sám sebe, že všechno je a bude v pořádku, byť se očividně jedná o iluzi, nepříliš schopný, tak trochu zbabělec a pozér, ale zároveň člověk nesoucí v sobě hluboké trauma, který má v sobě lidskost a dokáže projevit opravdové city.
Úkrok stranou tak v době, která upřednostňuje rychlá a snadná řešení, může mít velkou váhu. Zamyslet se nad tím, zda jsou určité normy, způsoby jednání či celospolečenské principy skutečně tak prospěšné a pravdivé, jak deklarují, je prvním krokem, který umožňuje bránit se manipulaci a brzdit devastující směřování společnosti.
Ztratit radikalitu utopie by ale dle mého názoru byla škoda, i za cenu toho, že je tudíž potřeba přijmout její paradoxní a problematickou povahu. Výše naznačené obtíže spojené s pojmem utopie mě vedou k přesvědčení, že zdaleka nejlépe vysvětlitelná a nejvíce prospěšná i z hlediska společenské kritiky a emancipace je utopie chápaná v estetickém kontextu.
Díla Margaret Atwood mají dle mého názoru mimořádnou schopnost zachycovat tyto okrajové, subtilní maličkosti či motivy a činit je významuplnými. Jde mnohdy o prchavé, neurčité, nebo dokonce až absurdní aspekty zkušenosti, které ale v textu nejsou přímo pojmenovány. Text kolem nich krouží, evokuje obrazy, pocity, ale také vyvolává zvuky, vůně či chutě.
Pokud při setkání s (dobrými) uměleckými díly, a může jít třeba i o seriály jako Boj o moc, Ripley nebo Slow Horses, četbu Sally Rooney nebo Jane Austen, pocítíte zdánlivě bezdůvodné znepokojení, tísnivost, ale třeba i touhu, je to dobře. Je to naše citlivost vůči netolerovatelnému, která může být poslední spásou naší lidskosti.
V pojmu sociální patologie, podobně jako ve hře Pátý krok, možná překvapivě přetrvává naděje. Jestliže dokážeme bez vytáček reflektovat svou situaci, jestliže společenský systém nahlédne svůj destruktivní charakter, může dojít k posunu namísto definitivního selhání. Jak ale ukazuje závěrečná pointa Pátého kroku, naděje sice existuje, jenže je docela absurdní. A možná je také jen naším zbožným přáním.