19/2026
Slíbil jsem dva texty, ale vlastně se mi sem hodí ještě jeden. Recenze na s. 21–22 se věnuje Kunderovu románu Pomalost, dostupnému konečně po třiceti letech od francouzského vydání i česky. Kundera v něm proti sobě staví dvě zkušenosti času: rychlost, která člověka žene od jednoho cíle k druhému, a pomalost, která mu umožňuje vlastní zkušenost vůbec prožít.
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
dnes na začátek trochu něco o moři. Ne proto, že by se mi po něm ve středoevropském podzimu tak stýskalo – naopak, středoevropský podzim pokládám za nejkrásnější roční období vůbec. O moři proto, že se motiv hranice mezi pevninou a oceánem, tedy v doslovném i metaforickém smyslu, vrací v překvapivě velké části textů, jež jsme pro vás shromáždili v přítomném čísle. Povíme si o dvou.
Nejsilněji a nejdoslovněji v dalším díle seriálu Jiná Francie (s. 10–11), v němž Jiří Hnilica propojuje krajinu, dějiny, umění a antropologii, když píše o Francii jakožto prostoru nejen geografické a kulturní rozmanitosti, ale hlavně nečekaných souvislostí. Souvislostí – a hranic. Jiří Hnilica však nejen že tyto hranice cestopisecky nachází a pojmenovává, ale pokládá důležitou otázku: kdo tyto hranice určuje? Hranici mezi pevninou a mořem asi dokážeme stanovit sami (i když: každého z nás asi napadlo, že to nebude tak jednoduché, když jsme se procházeli po pláži za odlivu nebo třeba jen za mírného vlnobití, že?), podobně jako v Hnilicově Bretani, ale co třeba s hranicí mezi ústím řeky a mořem – což je otázka nadhozená Claudiem Magrisem v citátu doprovázejícím toto číslo?
Bretaň v pohledu Jiné Francie je krajina nejen hranice mezi pevninou a oceánem, ale také mezi skutečností a imaginací, minulostí a přítomností. Zde se tento text výborně doplňuje – jakkoli to na první pohled není úplně zřetelné – s reportáží-úvahou, v níž se Jakub Haubert ještě jednou vrací k letošnímu Frankfurtu (s. 18). Nejen že se zde téma vrací doslovně, v podobě reflexe ústředního motivu českého hostování, tedy imaginativní (no, spíš jen imaginární) krajiny „země na pobřeží“. Mnohem zajímavější je Jakubovo propojení tohoto motivu s vnímáním obřího frankfurtského výstaviště jako dystopického „nemísta“. Jakub argumentuje na dvou rovinách: jednak antropologicky, chápaje veletržiště jako augéovské non-lieu, jednak, zjednodušeně řečeno, jako prostor vítězství instrumentální racionality nad autentickou tvorbou. Pro mě osobně je nejsilnější myšlenkou přiznání vlastního rozporu: Jakub přijel do Frankfurtu mimo jiné kvůli rozepsanému románu, ale během veletrhu do něj nenapsal ani řádku. A aby mohl svou knihu někomu nabídnout, měl by umět vysvětlit, o čem je. Jenže právě proto ji píše, aby to zjistil.
To není nutně společenskokritická myšlenka. Má v sobě nicméně jádro potenciální širší úvahy o tvůrčí svobodě, ekonomické závislosti a institucích typu knižních veletrhů. Literární provoz a tvorba nejsou substanciální protiklady (i kdyby se po přečtení Hnilicova textu mohlo také zdát, že nejlepší díla vznikají na okrajích a u outsiderů, u těch „jiných“). Na Jakubově argumentaci je myslím podstatný ještě jiný moment:
Možná tedy nejde ani tak o to, zda současná literatura dokáže být nebezpečná, ale nakolik se sama její nebezpečnost stává žádanou komoditou literárního trhu. Co nám vlastně zbude z nebezpečnosti, která se dobře prodává?
Neboli: co zbývá z podvratnosti literatury, když ji trh dokáže také prodat?
Jakub nabízí odpověď, že podvratné je samotné psaní, mimo jiné proto, že si musí moct dovolit nebýt zaměřené na výsledek. Tady bych s ním polemizoval, ale nemám prostor, nepíšu polemiku, ale úvodník. Podělím se však o to, že mě jeho frankfurtská reportáž podnítila k další myšlence: jestliže literatura potřebuje neproduktivní čas, kdo má tento čas autorovi zaplatit, aniž by za něj očekával nějaký výsledek? To není cynická námitka. To je přece samotné jádro dilematu současné veřejné kulturní politiky.
Slíbil jsem dva texty, ale vlastně se mi sem hodí ještě jeden. Recenze na s. 21–22 se věnuje Kunderovu románu Pomalost, dostupnému konečně po třiceti letech od francouzského vydání i česky. Kundera v něm proti sobě staví dvě zkušenosti času: rychlost, která člověka žene od jednoho cíle k druhému, a pomalost, která mu umožňuje vlastní zkušenost vůbec prožít. Čím více času se snažíme ušetřit, tím méně ho vlastně máme. To, co se z hlediska výkonnosti jeví jako čas ztracený – čekání, bloudění, vzpomínání, zdánlivě bezúčelné přemýšlení –, může být tím nejpodstatnějším, co máme.
Podobně jako Jakub Haubert vnímá čas, kdy může
celé hodiny sedět nad textem, zkoušet, škrtat, začínat znovu.
Podobně jako spontánně tvořící umělci v Hnilicově Bretani, kteří si vytvářejí světy, aniž by se ptali, k čemu jsou nebo jednou budou dobré.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, pomalé a produktivní čtení.
To hlavní
-
Svou roli nepochybně hrají i marketingové tahy, v mnoha směrech, včetně toho, jak je průrazný sám autor. Ale co si budeme povídat, je to i věc štěstí a náhody. Pro mě bylo prvotním nakopnutím to, že jsem mohla publikovat v Psím vínu a pak vydat sbírku v edici tohoto časopisu. Jardovi Kovandovi a dalším lidem z toho okruhu jsem dodnes nesmírně vděčná. Jarda je můj guru, intenzivně jsme si tehdy psali a mám moc ráda i jeho poezii, ačkoli jsem si na jeho styl musela zvykat.
-
Román Berta lze číst jako groteskní variaci na odvěkou lidskou snahu uniknout vlastní konečnosti. Dorňáková vytváří svět, v němž se tragické a komické, všední a fantastické, banální a metafyzické setkávají s lehkostí, která nezakrývá, ale spíše zdůrazňuje existenciální tápání jejích hrdinů. Imaginativní bohatství románu je zároveň zdrojem půvabu i určitého rizika: množství motivů a symbolů místy zastírá jejich funkci ve významové výstavbě díla a oslabuje zamýšlený účinek.
-
Nemám to sice empiricky podložené, ale domnívám se, že málokterému z 52 ústavů Akademie věd ČR je v médiích a společnosti věnováno tolik pozornosti jako ÚJČ. Přesto se na základě vyjádření výše a jemu podobných zdá, že část veřejnosti nemá správnou představu o jeho činnosti. Je pravda, že jazyk je v kontrastu s neživou i živou přírodou a do jisté míry i se společenskými fenomény (např. ekonomikou, politikou či uměním) specifický v tom, že ho spoluutváří každý z nás (nikoliv že v ÚJČ jsou „jediní, kdo tvoří češtinu“, jak zaznělo v jedné z poradenských interakcí) prakticky každý den.
-
Anna Dorňáková svou druhou knihou na každý pád stvrdila, že na tuzemskou literární scénu v její osobě vstoupila nadaná a vskutku neotřelá autorka s neobvyklým citem pro jazyk i bujnou fantazií. Možná se od ní nedočkáme rozsáhlého románu – ostatně i obě její zatím publikované prózy se skládají z drobnějších fragmentů –, ale díky své osobitosti a uvedeným kvalitám rozhodně představuje vítaný, ač dosud pomálu reflektovaný přírůstek na poli současné české literatury.
-
dám ti pusu na tvář
ne protože
jsem tě miloval
ani proto
že mi budeš chybět
ale jako stvrzení toho
že jsme se znali
a že už se nikdy nepotkámetahle pusa je
tvůj exitus letalis -
V potu tváře na sklonku života překlad dokončila, ale šance, že by někdo z domácích nakladatelů spáchal komerční harakiri a knihu vydal, jsou nulové. Vytištěný překlad, pečlivě srovnaný ve dvou šanonech, mi proto nechá na svatou Cecílii po západu slunce ve vykotlaném dubu na křižovatce lesních cest mezi Křižanovem a Litoboří.
-
po sněhu bláto –
ve stopách divočáků
peláší zajícje po Hromnicích –
černou hlínu proráží
špičky sněženek -
Jediné, co mě trochu mrzí, je fakt, že kniha neobsahuje příběhy lidí 60+. Autorka vycházela z toho, jací respondenti se jí sami ozvali, a zřejmě tedy neměla vzorek z této věkové kategorie, budu však doufat, že se třeba do budoucna osmělí i starší lidé a že Hana Vacková bude chtít v prozkoumávání zvoleného tématu pokračovat.
-
Posledním místem, kde je na Vlastu pamatováno, jsou Olšanské hřbitovy, kde ji pochovali její přátelé horolezci. Odpočívá zde společně se svou matkou Miladou Koškovou, jež zemřela dvacet let po své dceři. Otakar Štáfl spočinul v rodinném hrobě v Havlíčkově Brodě.
-
Někdy však může rafinovaná mnohoznačnost znesnadňovat čtení. Už jsme také hovořili o občasné roztěkanosti básní, někdy se na malém prostoru kumuluje až příliš a báseň se tak stává zbytečně komplikovanou. Tuto neklidnou dynamiku však lze interpretovat i jako apel či symbol současného světa, jeho nezastavitelného spěchu.
-
Teprve s odstupem, když se pokouším celý ten frankfurtský cirkus nějak uchopit, narazím na výše zmíněný sloupek Jáchyma Topola „Zůstat v transu“. Topol píše o spisovatelském soustředění, o transu psaní, z něhož literární provoz autory vytrhává: po vydání knihy se „z poustevníka přečasto stává cesťák“. V době nastupující umělé inteligence podle něj spisovatelům nakonec „třeba zbude jen ten trans“.
-
Vždyť přece ten život, co se nám společnost snaží předložit jako „normální“, je iluzí, ideálem, do jehož kadlubu většina rodin nezapadá. „Normální“ nemusí mít jen jedinou podobu.
-
V zájmu pravdy ale řekněme, že česká kotlina zrodila i surrealisty s jejich pojetím náhody, nepředvídatelnosti, snu a poetiky. Po pařížských byli asi nejpočetnějšími a nejčinorodějšími. A je pravda, že znám pár doktorů, kteří vám v ordinaci podají ruku, a že jsou učitelé, kteří dovedou vyprávět příběh. Jen je nepotkáte na každém rohu. A vždy vás mile překvapí.