Petr Šmíd

Několik slov k nevyužitému potenciálu knihobudek

V potu tváře na sklonku života překlad dokončila, ale šance, že by někdo z domácích nakladatelů spáchal komerční harakiri a knihu vydal, jsou nulové. Vytištěný překlad, pečlivě srovnaný ve dvou šanonech, mi proto nechá na svatou Cecílii po západu slunce ve vykotlaném dubu na křižovatce lesních cest mezi Křižanovem a Litoboří.

Drobná publicistika – Publicistika
Z čísla 19/2026

Už nám tak trochu zevšedněly. Všude jich je najednou plno – stejně jako samotných knih – a málokdo si jich dnes už opravdu všímá. Skutečné literární perly se v nich totiž hledají čím dál hůř. Žijeme v době, kdy světem vládne racionální pragmatismus a skrytá hamižnost, a tak se každý nejdříve dvakrát přesvědčí, kolik by mohl za starší svazek dostat. Lidé pečlivě prohledávají internetové antikvariáty, všemožné knižní trhy, Knihobot i Aukro. V knihobudkách pak kvůli tomuto zbývá jen opravdový balast. Svazky z edic jako Světová knihovna či Světová četba se to v nich – alespoň v našem kraji – zrovna nehemží.

Mám knihobudky rád z trochu jiného důvodu, než je bezplatné obohacování mé knihovny. Zatímco jiní lidé tráví své večery sledováním televizních obrazovek nebo povídáním s chatbotem, já raději zalistuji v zapomenuté knize Lov na dinosaury od polské paleontoložky Zofie Kielan-Jaworowské. Kdybych tento exemplář čirou náhodou neobjevil v knihobudce kousek od rodného domku Aloise Jiráska, asi by mě v životě nenapadlo vzít ho do ruky.

Teď v textu objevuji úplně jiné věci a motivy, než o jakých chtěla autorka psát. Mnohem víc než její výzkum mě totiž baví Gündžid a Dzorigt – dvě neobyčejně přičinlivé mongolské dívky, které si polská vědecká výprava najala jako pomocné síly při náročných vykopávkách v poušti Gobi. U takovéhoto typu literatury nemusím nic dočítat do konce. S naprostým klidem odhlédnu od odborných pasáží, kde Kielan-Jaworowská hopsá okolo prehistorických fosilií, a raději v duchu dál hledím na ruce těch pilných domorodých dívek.

Gündžid a Dzorigt se učí neuvěřitelně rychle. Za chvíli rozeznávají zkamenělé fosilie od obyčejné hlíny mnohem lépe než vystudovaní polští vědci. Jejich rozpraskané dlaně oprašují jemnými štětečky prastaré kosti dinosaurů, ale já se zajímám spíš o ty pískem poprášené ruce svých nových kamarádek. K tomu všemu si představuji, jak jejich bystrá očka neustále těkají po trsech divokých kručinek a chomáčích pichlavého kavylu písečného. Po těžké šichtě pak obě svačí na skrytém, stinném plácku, který je lemován něžnou krajkou jedlí. K večeru tamaryškový keř přikryje krajinu jako peřina a já se v divokém vichru vzdaluji původnímu textu polské paleontoložky.

Tu absolutní volnost, kterou člověku dokáže poskytnout náhodně sebraná a po přečtení opět odložená kniha, plně ocení pouze ten, jemuž se literatura stala domovem. Pravidelný, každodenní čtenář, který trpně nese svůj úděl: prosedět po práci večer co večer v křesle pod lampou, zatímco bujarý svět za zavřenými okny se směje.

Pravdou zůstává, že pár skutečných klenotů se v knihobudkách přece jen občas najde. Jeden čas jsem například marně sháněl Asturiasovy Kukuřičné lidi. A ejhle – zapadlá knihobudka na malém nádraží v Senohrabech mi je jednoho dne poskytla zdarma, a navíc ve skvělém stavu. V Poříčí nad Sázavou jsem byl však svědkem něčeho, co zdánlivě popírá mé předchozí tvrzení o lidské hamižnosti. Jen považte: na polici tam mezi Staškovým trojdílným historickým majstrštykem V temných vírech a výborem z poezie Miroslava Floriana ležely Baudelaireovy Květy zla, vydané roku 1932 Kroužkem přátel erotiky a kuriosity – Život. Opravdová sběratelská libůstka a vzácná bibliofilská lahůdka. Ale netrumfujme se v historkách o nečekaných nálezech. Otevřeme raději mysl novým možnostem, které knihobudky nabízejí.

Od té doby, co jsem se přestěhoval z Prahy zpět do Červeného Kostelce, začal jsem si vážně pohrávat s myšlenkou, že bych mohl tu a tam něco zajímavého přeložit. Líto mi bylo především díla kubánského spisovatele Josého Lezamy Limy. U nás je tento autor bohužel reprezentován pouze jedním útlým výborem z poezie v překladu bratří Medků. Co si ale počít s dokončeným rukopisem? Hispanistky a hispanisté by mě za diletantský překlad ukřižovali.

Tak jsem hotové stránky prostě doma vytiskl, na levém okraji je provrtal kancelářskou děrovačkou a svázal provázkem. Ty podomácku vyrobené sešitky jsem distribuoval po knihobudkách. A světe div se, při mé příští obchůzce byly všechny exempláře pryč. Pokud člověk nečeká žádný finanční příjem ani odezvu, jsou knihobudky skvělým místem, jak dostat své texty mezi lidi.

Můj dobrý kamarád Jarda si před časem založil malé nakladatelství. V dnešní době je to samozřejmě pošetilost a risk. Vnutil jsem mu k vydání několik povídek, které napsal můj svérázný pradědeček. Ten v roce 1937 utekl před prababičkou a nacisty až do vzdálené Brazílie. Když pak v roce 2018 zemřela jeho dcera – moje babička –, zjistilo se, že pradědeček na rodinu přece jen nezanevřel. Tu a tam v průběhu let napsal nějaký ten dopis.

Jako správný egomaniak předpokládal, že jeho dceru, kterou opustil, když jí bylo pár měsíců, budou po letech nejvíce zajímat jeho literární pokusy. Ty povídky, které pradědeček v Jižní Americe napsal někdy v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, Jarda nakonec vydal. Kniha se ale valně neprodávala. Pár desítek výtisků jsem tedy sbalil, a šup s nimi do knihobudek. A opět se dostavil nečekaný úspěch! Už po pouhém týdnu jsem při obchůzce našel v regálech jen tu a tam jeden osamocený výtisk.

Někdy jsem se o své taktice svěřil nejbližším přátelům. V literární branži si sice každý hlídá své know-how, ale já jsem takové dobrotisko, že se rád podělím. Překladatel Petr Zavadil mi přibližně týden po naší konzultaci poslal e-mail. Psal mi, že pro mě nechal v knihobudce na návsi ve východočeských Petrovičkách třísetstránkový fascikl. Obsahuje prý jeho vlastní překlad téměř kompletního díla jedné kultovní argentinské básnířky, pro kterou u nás doma za boha nemůže najít nakladatele.

Snad už raději ani nebudu zmiňovat včerejší noční telefonát. Těsně před půlnocí mi volala jedna zasloužilá překladatelka ze španělštiny. V tomto případě by se bez nadsázky dalo použít sousloví „žijící legenda“. Svěřila se mi, že celý svůj život toužila přeložit patnáctisetstránkový román Los Sorias, který sepsal argentinský podivín Alberto Laiseca.

V potu tváře na sklonku života překlad dokončila, ale šance, že by někdo z domácích nakladatelů spáchal komerční harakiri a knihu vydal, jsou nulové. Vytištěný překlad, pečlivě srovnaný ve dvou šanonech, mi proto nechá na svatou Cecílii po západu slunce ve vykotlaném dubu na křižovatce lesních cest mezi Křižanovem a Litoboří.

Autor je básník, prozaik a autor rozhlasových pořadů

Chviličku.
Načítá se.
  • Petr Šmíd

    (1985) vydal povídkovou novelu Středomoří (Malvern, 2024), novelu Pomezí (Nakladatelství Bor, 2024), básnickou sbírku Barchoviny (Dobrý důvod, 2024) a tři povídkové sbírky: Nautický úsvit (Officina Praga, 2022), Dějiny světa (Rubato, 2023) a Brazilské ...
    Profil

Souvisí

  • Petr Šmíd

    Průzkum ostrova

    temná louka
    její pevné a přiléhavé ubrusy
    se ve mně točí
    ve mně usínají

    krátký hlas uprostřed cest
    jelení zvěř na obloze

    aniž bych tušil že mě volají
    vstupuji pomalu na louku

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 12/2026
  • Petr Šmíd

    Noví Lusovci

    Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 20/2025
  • Anketa s Jiřím Kratochvilem, Petrem Hruškou, Dorou Kaprálovou, Josefem Strakou, Svatavou Antošovou, Vladimírem Novotným, Alenou Zemančíkovou, Michalem Ajvazem, Milanem Šedivým, Petrem Šmídem, Bohuslavem Vaňkem-Úvalským, Vítem Kremličkou, Radkem Fridrichem, Adamem El Chaarem, Vítem Janotou, Patrikem Linhartem, Václavem Maxmiliánem a Michalem Šandou

    Číst Kafku je jako protahovat si trnitou růži hrdlem

    Ptá se Vojtěch Němec

    Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 11/2023
  • Nechci predikovat, co se bude dít dál, protože vím, že obsahu bude přibývat a díky AI se bude ještě důmyslněji segmentovat. Už se to děje. Nejen Google začíná mít problém. Koneckonců Aleš Palán v nedávném rozhovoru řekl, že není vyloučené, že spisovatelé vymizí a literatura už nebude ani komunitní záležitost pro pár nerdů.

    Drobná publicistika – Publicistika
    Z čísla 20/2024