Dnes již sedmadevadesátiletý Chomsky je znám svou argumentační zarputilostí a neochotou uznat vlastní mýlky. A tak zatímco většina současných lingvistických škol v otázce naučenosti či vrozenosti jazyka zaujímá realistický postoj někde mezi, Chomsky by se stále do krve hádal (pokud by se od prodělání mozkové mrtvice v roce 2023 nestáhl z veřejného života) ve prospěch vrozenosti. Ale ať už si o Chomském a jeho teoriích myslíme cokoliv, nelze vyloučit, že by bez něj bylo lingvistické poznání o několik dekád pozadu.

Původně jsem se chtěl zamyslet, zda mohou tyto slovotvorné jednotky fungovat jako prostředek objektivizace pojmů, ale nakonec jsem se neubránil toku myšlenek a asociací a naopak se upnul na koncept objektivity. Čím více jsem si toho v rámci rešerše k tomuto článku o afixaci načítal, tím více jsem si totiž uvědomoval mezery ve svých znalostech slovotvorby.

Cílem tohoto článku nebyla kritika ortografické normy. To bych byl pokrytec, neboť díky existenci pravopisných pravidel a požadavku na jejich dodržování ve vybraných typech textů si můžu přivydělávat korekturami. Jen bych si přál, abychom se kvůli pravopisu mezi sebou zbytečně nehrotili, podobně jako moc neřešíme odchylky ve výslovnosti. Protože hnidopišství Grammar Nazis neprospívá nikomu ani ničemu jinému než jejich egu.

Jestliže jsem o teorii konceptuální metafory napsal, že mi otevřela oči, pak bych o prototypové teorii kategorizace mohl pronést něco ve smyslu, že mě trochu posedla a její projevy vidím úplně všude. Takže se lehce obávám, že to není naposledy, co se jí zde věnuji.

Jestli si po přečtení tohoto článku začnete paranoidně všímat svobody na každém rohu, tak se omlouvám. Ale blíží se již zmiňovaný 17. listopad, tak třeba budete mít v tomto svátečním období alespoň téma k diskusi s přáteli. A možná se už brzy dozvíme, zda je svoboda v názvu hnutí SPD pozitivní, nebo negativní. Tip bych měl…

Metafora viru je zde naprosto namístě – čím více je určitý typ obsahu šířen, tím více lidí jej tvoří, a tak stále dál. Fungování doporučovacích systémů je více rozepsáno v páté kapitole, kde je poukázáno na obousměrné ovlivňování uživatele a „jeho“ algoritmu, způsobující paradoxní situaci souběžné homogenizace a personalizace doporučovaného obsahu, což dále vede ke vzniku filtrových bublin

Již delší dobu pozoruji, že oblíbenou řečovou hrou mnoha lidí je samo hraní si se slovy, přičemž lingvisté samozřejmě nejsou výjimkou a také se rádi věnují (meta)jazykovým hříčkám. A nejradši jsou, když je můžou využít v názvech svých článků.

Bez pravidel by jazyk nemohl sloužit jako efektivní nástroj komunikace. Nejlépe fungující pravidla se však ustalují organicky tím, jak se lidé dorozumívají, nikoliv svévolnými nařízeními lingvistů, aktivistů či kohokoliv jiného.

Bohužel ale nejde o fenomén vyhrazený jen fiktivním světům, nýbrž o krutou realitu lidské společnosti. To ukázal například německý filolog Victor Klemperer, který svá bystrá pozorování nacistické propagandy zaznamenal v knižním souboru Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy (H&H, 2003).

Význam je v jazyce jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů. Je zřejmě nejdůležitější složkou komunikace, ale zároveň je ve srovnání s formou mnohem těžší jej uchopit a shodnout se na něm.