Snad mi prominete lehce osobní začátek, ale opět musím „obětovat“ úvodní odstavec až dva k reflexi geneze předkládaného článku. Doufám, že tyto pohledy do zákulisí nepůsobí jako taktika k lacinému zaplnění části přiděleného prostoru; tím jsem si prošel při psaní některých seminárních prací na gymnáziu i univerzitě a věřte mi, že už nemám potřebu to opakovat. Ve skutečnosti jde o návyk – pro někoho je to možná deformace – vytvořený během psaní bakalářské a diplomové práce, kdy jsem se snažil uplatňovat dvě zásady, které by měly být v kvalitních odborných textech dodrženy. Za prvé, předložit konkrétní motivaci k volbě daného tématu, a za druhé, zdůvodnit a popsat metodologii, tedy jak bylo během výzkumu postupováno, ideálně krok za krokem. Jsem si vědom, že publicistický styl takové striktní požadavky nemá, ale nemohu se zbavit pocitu, že jsem povinen být vůči čtenářstvu transparentní, a proto doplňující a vysvětlující kontext většinou prostě považuji za nutný. Ti, kdo mě někdy slyšeli vyprávět nějakou historku, teď pravděpodobně nesouhlasně kroutí hlavou, a já se jim nedivím, protože se dokážu opravdu rozkošatět. „Tak už se vymáčkni, o čem a proč píšeš tentokrát?“

Při vybírání námětu pro článek rubriky, již právě čtete, mě občas zasáhne rozhodovací paralýza. Této nežádoucí situaci nyní naštěstí předešla redakce Tvaru, která mi rozhodování velice usnadnila zvolením zastřešujícího tématu celého čísla: jazyk a doba. To mi okamžitě asociovalo jednu z nejvýraznějších dichotomií v lingvistice. Aspekt doby je totiž reflektován ve dvou základních způsobech analýzy jazyka – synchronní a diachronní. První z těchto přístupů se zabývá aktuálním stavem jazyka v určitém momentě, typicky v současnosti, druhý se věnuje jeho historickému vývoji, tedy různým druhům změn v průběhu času. A mně najednou došlo, že všechny dosud publikované články „Na jazyku“ se týkaly v podstatě pouze otázek synchronních, zatímco záležitosti diachronie byly nakousnuty jen málokrát, a vždy spíše okrajově. Aktuální tematické číslo mi však nabídlo ideální příležitost onu mezeru zaplnit, a tak toho chci využít ke krátkému exkursu do historické (diachronní) lingvistiky.

Jak již bylo zmíněno, doposud jsem v této rubrice dával nerovnoměrně více prostoru synchronním tématům, což je dáno především mým odborným zaměřením. Přitom se ale po většinu své existence lingvistika zaobírala téměř výhradně historickým vývojem jazyka, nebo přesněji jazyků. To lze vysvětlit minimálně dvěma důvody. Jednak byly značně omezené možnosti rychlého a efektivního sběru soudobých jazykových dat (a např. mluvená podoba jazyka se až do vynálezu gramofonu nedala zkoumat prakticky vůbec), zatímco textů z již uplynulých dekád a staletí se k analýze obvykle nabízelo dostatek. Druhým důvodem pak byl dlouho převažující názor, že hlavním cílem lingvistiky by měl být formální popis existujících jazyků světa, vztahů mezi nimi a následně jejich třídění do tzv. rodin podle míry příbuznosti. Tyto vztahy se mapují pomocí historickosrovnávací metody, v níž se jevy doložené v historii jednoho jazyka srovnávají s odpovídajícími údaji v jazycích jiných, potenciálně příbuzných. V ideálním případě lze poznat tzv. prajazyky, jež nejsou doloženy žádnými psanými záznamy, ale na základě výsledků historických komparací se dají rekonstruovat jejich hypotetické podoby. Prajazyky můžeme chápat jako prehistorické „předky“ jazyků, jež se z nich postupně vydělovaly a dnes tvoří zmiňované rodiny, jako např. praslovanština a z ní vzešlé jazyky slovanské.

Dělení na synchronní a diachronní zavedl počátkem 20. století švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure jako jednu z binárních opozic (dále např. označující–označované či langue–parole), které se staly výchozími koncepty strukturalistické lingvistiky. Zároveň byl jedním z prvních, kdo začal klást důraz také na synchronní aspekty jazyka a jejich systematické studium. Důležitou skutečností je, že se oba přístupy v praxi nevylučují, naopak se často doplňují. Synchronní variabilita – rozdíly v užívání téhož jazyka v témže období napříč různými, zejména věkovými skupinami mluvčích – je totiž projevem právě probíhajících jazykových změn. Asi netřeba příliš zdůrazňovat, že takové změny se nedějí ze dne na den, nýbrž probíhají velmi pozvolně. Někdy trvalo i celá staletí, než se v konkrétním jazyce nějaká změna završila a plně implementovala. S masivním rozšířením internetu a sociálních sítí se však doba od prvních výskytů některých nových prvků do jejich ustálení v komunikaci zkrátila až neuvěřitelně (viz článek této rubriky ve Tvaru 17/2025).

A co vlastně historická lingvistika zkoumá konkrétně? Na jednom příkladu se pokusím stručně přiblížit dvě oblasti, kterým bývá v diachronních výzkumech věnována největší pozornost: hláskové změny a původ slov.

Hláskové změny jsou souhrnným označením procesů probíhajících na foneticko-fonologické rovině určitého jazyka. Zjednodušeně řečeno jde o to, když se zvuková realizace hlásky (či skupiny hlásek) změní natolik, že začne v systému daného jazyka fungovat jako hláska jiná. Mým oblíbeným příkladem z vývoje češtiny je změna [ó] na [uo] z přelomu 14. a 15. století (kóra > kuora). Kvůli obtížnější výslovnosti dvojhlásky [uo] následovala na přelomu 15. a 16. století změna [uo] na již existující hlásku [ú], zapisovanou však novým písmenem ů (kuora > kůra). Tento případ mimo jiné pěkně ilustruje vliv výslovnosti na pravopis, neboť ů vzniklo spojením obou původních písmen do jednoho: „Kroužek nad u, který dnes vnímáme jako diakritické znaménko, […] původně reprezentoval o‑ový element zanikající dvojhlásky [uo]“ (Internetová jazyková příručka).

Už děti na základní škole se učí „výjimky“, kdy se písmeno ú píše i jinde než na začátku slova. Jak se ale vůbec stalo, že čeština má jak kůru, tak kúru? Odpověď nám dá etymologie, disciplína odhalující vznik a vývoj slov. Například v Českém etymologickém slovníku (LEDA, 2015) Jiřího Rejzka se dočteme, že kůra je v češtině od 14. století a pochází z praslovanského kora, a to dále z praindoevropského (s)ker‑ (oba výrazy pouze rekonstruované) s významem „řezat“ či „sekat“; naproti tomu kúra je doložena až od 19. století jako přejímka latinského cūra znamenajícího „léčení“ nebo „péče“.

Během studií mě historicko-lingvistické zkoušky potrápily zdaleka nejvíc. Přesto mi diachronní zkoumání jazyka přijde jako fascinující detektivní práce, která člověka dokáže odměnit „aha momenty“, kdy zdánlivě náhodné jevy najednou začnou dávat smysl. Jako třeba kroužek-óčko nad u.