Rubrika „Na jazyku“ započala svůj běh v letošním prvním čísle Tvaru článkem o mé oblíbené teorii konceptuální metafory. V závěru onoho textu jsem předeslal, že bych se na těchto stránkách rád věnoval především právě takovým aspektům jazyka, jejichž zkoumání nám pomáhá poznávat lidskou mysl a lépe chápat společenské jevy. Když se při psaní článku tohoto – letos posledního – ohlížím za předchozími deseti, říkám si, jestli se až příliš často nenechávám unést od lingvistiky daleko do vod jiných oborů, ve kterých je můj rozhled bohužel značně omezený. Jenže jazyk je fenoménem natolik nevyhnutelným, že slouží jako skvělý zdroj materiálů a důkazů pro výzkumy mnoha dalších, nejen humanitních věd, díky čemuž lingvistika funguje tak dobře interdisciplinárně. Mým oblíbeným „křížencem“ je kognitivní lingvistika, jejíž témata sem pronikla už několikrát. Teď bych rád metaforicky uzavřel kruh a navázal tam, kde jsem s kognitivní lingvistikou v lednu skončil, konkrétně u osoby George Lakoffa.

Studium metafor totiž podnítilo tohoto lingvistu a spoluautora knihy Metafory, kterými žijeme zajímat se i o další způsoby, jakými lidé zpracovávají zkušenosti a uspořádávají svůj pojmový systém. To jej zavedlo k výzkumu kategorizace, o níž v roce 1987 vydal dnes již klasické dílo kognitivní vědy nazvané Ženy, oheň a nebezpečné věci. Co kategorie vypovídají o naší mysli (Triáda, 2006). Lakoff zde kategorizaci považuje za centrální proces našeho vnímání, myšlení, jednání a řeči, neboť ji provádíme prakticky neustále. Kategorizujeme totiž vždy, když libovolnou věc či jev rozpoznáváme a chápeme jako druh něčeho (ovoce, nábytku, politické ideologie atd.), což děláme většinou automaticky a podvědomě. Velmi často něco nebo někoho hodnotíme (špatný film) či popisujeme (vysoká černovlasá žena), čímž dané entity také kategorizujeme, v takovém případě však vědomě. Dále lze kategorie nalézt též v různých typech aktivit – tak třeba chůze, běh a přeskok se mezi sebou sice liší konkrétním provedením, ale všechno jsou to druhy motorických činností vyžadujících pohyby nohou a sloužících k přesunu z jednoho místa na druhé. A kupříkladu písmena, fráze, věty nebo významy jsou jen některými z mnoha kategorií, jichž užíváme při jazykové komunikaci.

S takovýmto výčtem by se dalo pokračovat dál a dál, protože cokoliv naše smysly vnímají, to se naše mysl pokouší přiřadit k jedné či víceru kategorií, které známe. Což dělá proto, aby dala věcem kolem nás smysl a řád; je totiž jednodušší orientovat se a fungovat ve světě skládajícím se ze systémů stovek až tisíců kategorií než ve světě plném nekonečného množství jednotlivostí. Zařazení čehokoliv nového do kategorie, s níž už máme zkušenosti, pak v praxi ovlivní, jak s touto dosud neznámou entitou budeme zacházet – třeba (ne)zařazení houby nalezené v lese do kategorie hub jedlých ovlivní, zda ji sebereme, zpracujeme a sníme, anebo ji raději necháme na svém místě.

Výše načrtnutá podstata kategorizace samozřejmě nebyla objevena a poprvé popsána až Lakoffem. Nejstarší doklady o zkoumání tohoto fenoménu najdeme již u Platóna a otázkou vztahů mezi jednotlivinami a jejich třídami se zabývala také středověká i novověká filosofie. Tyto starší přístupy – které bývají označovány jako klasické, tradiční nebo objektivistické – jsou založeny na třech předpokladech: za prvé, každá kategorie je definována sadou nutných a postačujících podmínek, které musejí splňovat všechny její členy; za druhé, každá kategorie má jasně vymezené hranice (libovolný prvek do dané kategorie jednoznačně buď patří, nebo nepatří); a za třetí, všechny členy konkrétní kategorie mají stejný status (žádný člen ji nereprezentuje lépe či hůře než jiný).

Lakoff si ale při svém studiu kategorizace všiml jedné zásadní skutečnosti. Čím dál větší množství výzkumů zabývajících se různými jevy napříč obory (v období přibližně od čtyřicátých do osmdesátých let 20. století) přineslo výsledky, které nebyly v souladu se třemi zmíněnými předpoklady klasické teorie. Ve své knize Lakoff nejprve předkládá přehled těchto důležitých prací počínaje myšlenkami filosofa Ludwiga Wittgensteina (jehož konceptům řečových her a významu slov jakožto způsobu jejich užívání se „Na jazyku“ již věnovalo, konkrétně ve Tvaru 15/2025) a objevy psycholožky Eleanor Rosch konče. Právě její teorie prototypů pro něj představuje zlom v kognitivní vědě, na nějž navazuje vlastními pozorováními, včetně tří rozsáhlých lingvistických případových studií o pojmu hněvu, anglickém slovu over a anglických gramatických konstrukcích se slovem there.

Díky syntéze cizích i vlastních poznatků Lakoff zpochybňuje univerzální platnost klasické teorie a nabízí alternativu v podobě tzv. idealizovaných kognitivních modelů. To jsou struktury, jejichž prostřednictvím uspořádáváme obsah svého myšlení, a to na základě zkušeností, nejčastěji fyzických (tělesných) a kulturních. Důsledkem tohoto uspořádávání je pro kategorie především to, že si je každý člověk v praxi vymezuje sám, neboť nejsou definovány sadou nutných a postačujících podmínek, ale jsou založeny na podobnostech různého charakteru a intenzity. V centru kategorie se nacházejí prototypy, tedy její „nejlepší“ příklady (např. holubi a slepice jsou pro Čechy prototypičtějšími ptáky než tučňáci a emu), kolem nichž se ostatní členy organizují podle míry podobnosti. Dalším zásadním důsledkem pak je povaha hranic kategorií, které jsou tzv. neostré, nikoliv pevně dané. Tak například do kategorie bohatých lidí můžeme každý zařadit odlišně majetné jedince, přičemž lze předpokládat, že rozdíly v tomto vymezení budou ovlivněny našimi životními zkušenostmi a/nebo aktuální finanční situací.

Tyto skutečnosti se samozřejmě projevují i v jazyce, což se dá dobře pozorovat zejména u lexikálního významu. Každé polysémní (víceznačné) slovo totiž můžeme chápat jako kategorii a jeho jednotlivé významy jako členy této kategorie. Obvykle bývá jeden význam prototypický (kořen jako podzemní část rostliny), zatímco ty ostatní jsou mu nějakým způsobem podobné, některé více (kořen jako spodní část zubu), jiné méně (kořen jako příčina či jako nedělitelná část slova nesoucí… význam).

Jestliže jsem o teorii konceptuální metafory napsal, že mi otevřela oči, pak bych o prototypové teorii kategorizace mohl pronést něco ve smyslu, že mě trochu posedla a její projevy vidím úplně všude. Takže se lehce obávám, že to není naposledy, co se jí zde věnuji.