Před pár lety mi kamarád přeposlal jakýsi vtip nebo snad redditový příspěvek, který si bohužel vybavuju už jen velmi matně. Pointa ale byla přibližně taková, že lingvisté stále nedokáží zodpovědět, co přesně jazyk je, tak co tedy vůbec můžou zkoumat? Vyznění bylo sice trochu výsměšné, ale obsah sdělení, jakkoliv podaný zkratkovitě, je dodnes svým způsobem pravdivý. Přesto si nemyslím, že by tato skutečnost měla lingvistiku diskvalifikovat jakožto neseriózní vědu. Oborů, v nichž určité směry svádějí líté boje o vymezení a výklad centrálního předmětu svého výzkumu, by se našlo vícero, a to nejen na poli humanitním.

Co všechno však může takto zásadní neshoda ovlivnit? V teoretické lingvistice se projevuje především v dohadech o tom, jestli je jazyk fenoménem vrozeným, či osvojeným, případně zda se jedná o kombinaci obojího. Táhlé disputace mezi stoupenci nativismu (vrozenosti) a empiricismu (osvojenosti na základě vnějších podnětů) se do dějin našeho oboru zapsaly jako největší spor druhé poloviny 20. století. Nejasnosti ohledně samotné podstaty jazyka ale nutí lingvisty řešit také záležitosti praktičtějšího rázu, například zda by výstupy jejich bádání měly mít povahu deskriptivní, nebo preskriptivní. Jinými slovy – když se lingvisté nedokážou shodnout na tom, co je jazyk, měli by se snažit tuto „neznámou“ pouze poznat a popsat, anebo je jejich úkolem také tvořit a předepisovat pravidla k jejímu užívání? Selský i vědecký rozum nám napovídají, že extrémy téměř nikdy nenabízejí nejlepší řešení, a proto je vhodnější volit „něco mezi“.

Výuka češtiny (ale i cizích jazyků) na našich školách tradičně klade velký důraz na onen preskriptivní prvek, tedy na určitý rigidní systém pravidel a takzvaných výjimek a jejich „správné“ používání, protože to se snadno měří a hodnotí. Kvůli tomu někdy bývá lingvistika redukována na přísného policistu operujícího v dichotomii správně / špatně. Takovýto pohled je sice značně omezený, o jeho přetrvávání však dobře svědčí třeba obliba různých populárně-naučných knih o jazykových chybách či skutečnost, že archiv databáze dotazů z poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR aktuálně čítá přes úctyhodných 14 tisíc odpovědí. Tím rozhodně nechci říct, že se jedná o špatnou službu (naopak), nebo že by snad bylo zbytečné si ověřovat, jak se co píše apod. (alespoň si člověk rozšíří znalosti). Jen se domnívám, že převažující typ dotazů – žádost o rozřešení problému shora jakousi svrchovanou preskriptivní autoritou – něco vypovídá o našem pojetí jazyka, kteréžto zase může být příznakem nějakého obecnějšího rysu národní povahy (pokud na ni věříme).

Na druhou stranu, zavrhnout všechna jazyková pravidla jakožto zbytečnou regulaci by rychle vedlo k chaosu v oblastech, kde usilujeme o jasnější a srozumitelnější komunikaci (právo, zdravotnictví, zpravodajství, management atd.). Lidské dorozumívání se řídí principem jazykové ekonomie. Tento koncept v zásadě znamená, že se snažíme vynaložené jazykové úsilí (ve výslovnosti, skladbě vět atd.) minimalizovat, ale zároveň ne natolik, že bychom narušili srozumitelnost sdělení. Zdánlivě může existence většího množství pravidel působit jako situace vyžadující více jazykového úsilí, což pociťujeme třeba při učení se novému jazyku. Avšak to, že lidé sdílejí víru v určité společné standardy, ve výsledku komunikaci zjednodušuje a urychluje (např. psaní velkých písmen usnadňuje orientaci v textu).

Fascinující „případovou studií“ pro sledování tendencí deskriptivismu a preskriptivismu je v (nejen) českém veřejném prostoru aktuálně vztah genderu a jazyka. Tato důležitá a zároveň citlivá problematika bývá v bulvárně laděných médiích vděčným terčem, ale ani serióznější publicistika někdy nepohrdne příležitostí použít laciný titulek přitahující pozornost čtenářstva. Z odborného hlediska se v České republice tomuto tématu nejsystematičtěji a nejzasvěceněji (dle mého názoru) věnuje bohemistka Alena Andrlová Fidlerová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde už přibližně sedm let vede seminář Gender a jazyk v minulosti a současnosti. Pro získání základního přehledu o této oblasti doporučuji její nedávný rozhovor pro magazín Forum.

Snad všechny aspekty genderové problematiky otevírají prostor aktivismu, jehož cílem je inkluzivnější a spravedlivější sociální praxe, obvykle zeslabující či zcela nahrazující konzervativní praktiky patriarchátu. S jazykovým aspektem tomu samozřejmě není jinak, vezměme si třeba takovou lahůdku, jakou je v češtině tolik propírané generické maskulinum (např. spojení návštěvníci festivalu označující nejen muže). Co tedy s tím, když se někdo cítí být jazykem ostrakizován (a ne, nejedná se o výmysl sněhových vloček, které by na sebe chtěly strhávat pozornost)?

Nedávno se mi dostala do rukou útlá, ale pozoruhodná publikace Manuál kvíření jazyka českého (Institut úzkosti, 2023). Ta se oproti čistě odborným pracím netají svým primárně aktivistickým východiskem, avšak snaží se (alespoň částečně) o jeho syntézu s vědeckými poznatky současné lingvistiky. Jako progresivně smýšlející liberál tuto snahu plně cením a podporuji. Jako kriticky uvažující jedinec vycvičený (nebo deformovaný?) akademickým prostředím ale vím, že takto komplexní problém nemůže mít žádné jednoduché, natož ideální řešení, které by uspokojilo všechny.

Jak si s tím tedy poradilo autorstvo zmíněné brožury? Manuál sestává ze čtyř textů a úvodu, v němž je deklarováno, že ambicí není „konzervovat představu o tom, jak má nebinární čeština vypadat“, ale nabízet

informace, kde se momentálně v kontextu experimentování s jazykem nacházíme
s. 9.

Třem textům – „Jazykové prostředky vyjádření nebinarity“, „Kvíření češtiny v překladu“ a „Unisex jména: nová, atraktivní, multifunkční“ – se deklarovaný cíl opravdu daří naplňovat, přičemž jejich deskriptivní zaměření je reflektováno konstatováními typu „jazyk není něco, čemu můžeme jen tak poroučet“ (s. 24) nebo „[j]azyková pravidla již dávno nemají funkci preskriptivní“ (s. 34). O to více mne tedy překvapilo vyznění posledního textu pojmenovaného „Pátý rod“. Ten je sice uveden jako „umělecký projekt“ (s. 49), avšak svými paradigmatickými tabulkami vymyšlených novotvarů až příliš připomíná echt preskriptivní mluvnice.

Bez pravidel by jazyk nemohl sloužit jako efektivní nástroj komunikace. Nejlépe fungující pravidla se však ustalují organicky tím, jak se lidé dorozumívají, nikoliv svévolnými nařízeními lingvistů, aktivistů či kohokoliv jiného.