V této rubrice (volně navazující na rubriku „Zen tem“ Michala Škrabala, Václava Kahudy a Vojtěcha Němce) bych nechtěl psát jen „o“ jazyce. Rád bych nabízel především vhled do lingvistických témat, teorií a metod, které jazykový materiál nepitvají pro jazyk samý, ale jsou přínosné pro zkoumání a chápání lidské mysli i společnosti.
Už nějakou dobu si v duchu hýčkám jednu otázku, kterou bych rád položil každému člověku, s nímž se nově seznamuji. Nakonec tu otázku ale radši nikdy nevznesu, a to ze dvou důvodů. První důvod je prostý: nechci hned při prvním setkání vytvářet živnou půdu pro trapnou situaci a zaskočit druhou stranu něčím tak bizarně specifickým. Druhým důvodem je skutečnost, že z té otázky až příliš čiší očekávání, že mi ji můj komunikační partner má položit zpět, jen abych mohl spustit monolog na své oblíbené téma. Časopisecký článek je naštěstí prostorem, kde bezprostřední trapná interakce nehrozí a kde se s monologem autora-tazatele vesměs počítá. Nuže dovol mi, milý čtenáři, abych se tě při našem prvním setkání na stránkách Tvaru zeptal: jaká vědecká teorie nejvíce ovlivnila tvoje vnímání světa?
Pokud jste o ničem takovém dosud nepřemýšleli, nyní si to můžete promyslet bez stresu a do hloubky a posléze být zcela v klidu, že už vás s touto otázkou žádný zvědavec nezastihne nepřipravené.
Aluze v titulku naznačuje, že vědeckou teorií, která nejvíce otevřela oči (sic!) mně, je teorie konceptuální metafory. A tak mi přišlo příhodné začít novou jazykovou rubriku literárního časopisu připomenutím právě takového tématu, jež bývá tradičně spojováno s literaturou, ale k němuž má co říct také lingvistika.
Teorii konceptuální metafory zformulovali lingvista George Lakoff a filosof Mark Johnson, kteří ji poprvé představili roku 1980 v knize Metafory, kterými žijeme (v anglickém originále Metaphors We Live By). První dvě vydání českého překladu (Host, 2002 a 2014) byla dlouho k nesehnání, o to větší radost jsem měl, když jsem nedávno v jednom knihkupectví narazil na vydání nové (Portál, 2024). Nechci se zde pouštět do recenzních vod, ale jednu pochvalu na adresu tohoto vydání si neodpustím – velmi mne potěšily aktualizace některých původních překladů anglofonních příkladů, ať už se jedná o jejich lokalizaci pro české prostředí (např. „Babiš uplatňuje ve vládě mnoho politického vlivu“ – s. 41), či o modernizaci vzhledem k vděčným tématům současnosti (např. „AI je ve vědě šik“ – s. 67).
V čem teorie konceptuální metafory spočívá? A čím se toto pojetí liší od onoho prostředku básnické obraznosti, jehož výskyty museli mnozí z nás během školních hodin literatury úmorně hledat v Máji a dalších dílech?
Nejprve je potřeba vyjasnit si význam druhého ústředního termínu teorie, kterým je koncept (ve starších vydáních Metafor bylo anglické concept překládáno jako pojem, a dosud se tedy můžeme setkat s označením pojmová metafora). V daném kontextu znamená koncept způsob chápání a pojetí nějakého jevu či celé oblasti jevů souvisejících, což u každého člověka do větší či menší míry určuje, jak přemýšlí i jak jedná. Různé jevy jsou však různě složité na uchopení – nejjednodušší koncepty jsou ty, které jsou přímo podmíněny fyzickými vlastnostmi a prostorovou orientací našich biologických těl (např. nahoře–dole), zatímco ty nejsložitější se týkají abstraktních jevů, s nimiž naše těla přímou fyzickou zkušenost mít nemohou (např. morálnost–amorálnost). Mezi oběma póly se pak rozprostírá celé spektrum dalších, různě složitých možností.
Teď už můžeme přejít k jádru pudla.
Podstatou metafory je chápání a prožívání jednoho druhu věci z hlediska jiné věci
s. 14.
Jedná se tedy o kognitivní mechanismus, při kterém se typicky složitější koncept cílový „částečně strukturuje, chápe, provozuje a v řeči popisuje“ jako jednodušší koncept zdrojový (ibid.). Tyto definice lze ilustrovat na poněkud provařené, zato velice názorné metafoře čas jsou peníze. Nejde jen o to, že o čase jako o penězích mluvíme, když používáme určité výrazy (plýtváš mým časem, věnuj mi pár minut nebo náš produkt vám ušetří spoustu hodin), ale že některé abstraktní aspekty nakládání s časem chápeme skrze konkrétnější aspekty nakládání s penězi (např. co znamená fráze investovat mnoho let do studia lingvistiky). A skutečnost, že touto metaforou žijeme, se odráží v takových běžnostech, jakými jsou provolané minuty, hodinové mzdy, ceny ubytování za noc, měsíční poplatky nebo roční rozpočty. Na příkladu čas jsou peníze je zároveň dobře vidět kulturní podmíněnost většiny metafor, neboť tato je platná pro moderní západní společnost, ale těžko bude platit pro izolovaný kmen v Amazonii, který bude čas konceptualizovat jinak.
Konceptuálních metafor je více různých typů a prakticky každý koncept lze strukturovat více než jednou metaforou. Celé téma je samozřejmě dosti komplexní a spustilo řadu otázek, kritik a důsledků pro vědeckou sféru i mimo ni. Všemu se zde věnovat nemůžeme, ale chtěl bych zdůraznit jednu z klíčových myšlenek teorie – metafory mají především konceptuální povahu, zatímco metaforický jazyk je až druhotný, ba dokonce je možný jen díky tomu, že tato obrazná pojmenování již existují v mysli. Jinými slovy: metafory nejsou jen okrajovým poetickým nebo rétorickým prostředkem pro ozvláštnění jazyka, ale jsou zakořeněny v procesech lidského myšlení. Tato pozorování ukázala, že hranice mezi určitými jevy jazykovými (významy slov a vět) a nejazykovými (obecné koncepty) není tak ostrá, jak by se mohlo zdát. Díky tomu se Metafory brzy po vydání staly jakousi biblí tehdy se formující kognitivní lingvistiky a studium metafor pak její ústřední subdisciplínou. Tento výzkumný směr považuje jazyk (ve smyslu jeho osvojování a užívání) za součást vzájemně propojených kognitivních schopností člověka, nikoliv za autonomní mentální jev, což je předpoklad zakládající interdisciplinární povahu celého směru, využívajícího poznatků a metod psychologie, neurověd, antropologie, filosofie a dalších oborů. V opačném směru zase platí, že právě jazykový materiál analyzovaný z kognitivně-lingvistických pozic umožňuje poznávat některé procesy vnímání a myšlení, které jsou jinak pozorovatelné jen stěží, pokud vůbec.
V této rubrice (volně navazující na rubriku „Zen tem“ Michala Škrabala, Václava Kahudy a Vojtěcha Němce) bych nechtěl psát jen „o“ jazyce. Rád bych nabízel především vhled do lingvistických témat, teorií a metod, které jazykový materiál nepitvají pro jazyk samý, ale jsou přínosné pro zkoumání a chápání lidské mysli i společnosti. Lakoff s Johnsonem krásně metaforicky tvrdí, že
metafora leží v srdci abstraktního myšlení a symbolického vyjadřování
s. 294,
což si přímo říká o doplnění neméně obrazným rčením „co na srdci, to na jazyku“.
Navzdory některým slibnějším náběhům ji sráží zejména ledabylá práce s roztržitou kompozicí, která nejasně osciluje mezi románem, povídkami a deníkem, ale nevytěžuje přednosti ani jednoho.
Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!
O čem chci psát? O věcech, které se dějí každému a které mohou potkat kohokoliv z nás, a tak bořit pomyslné bariéry a stavět na jejich ruinách mosty, co překlenou averze mezi Čechy a Romy. Nepřeju si však trčet ve škatulce „romská autorka“, když už, tak „česká s romskými kořeny“. Začínám si myslet, že všechno, co mě nasměrovalo až do tohoto bodu, má svůj význam.
Budu pohřben ve Střelicích na hřbitově. To je tutovka. Byl jsem se ptát na úřadě, jestli bych si tam už nemohl zamluvit místo, že bych dal jako zálohu, postaral se o náhrobek a vůbec bych vše nachystal. Paní se začala smát, ať neblázním, že je tam spousta místa.
