1/2025
Jestli mě s Pavlem kromě vášně pro literaturu něco spolehlivě spojovalo a spojuje, pak je to víra v hodnoty liberální („pravdoláskařské“) demokracie. Té demokracie, která to čím dál citelněji schytává zprava zleva. Děkuji Pavlovi za vše, co pro Tvar za ta dlouhá léta nezištně udělal: bylo toho víc než mnoho.
Milé čtenářky, milí čtenáři,
žijeme v časech, na něž myslím přesně pasují slova Ivana Wernische z básně v próze „Tiché město“: „Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů.“ Přijde čas… Nebo už přišel? Ať je to dlouhodobě znepokojivý kurz Maďarska a nyní už i Slovenska, z jehož premiéra se stal čistokrevný kolaborant s ruskou mocí, či hrozivý vojenský konflikt, který tato moc rozpoutala a který nám už tři roky duní za humny… A tak by se dalo pokračovat. Dějí se ještě nedávno těžko představitelné věci.
V těchto bouřlivých časech vstupuje Tvar do 36. roku své existence a novoroční editorial se zajisté patří prodchnout duchem naděje. Jistý slovutný guru sice o naději řekl, že je jako mrkev zavěšená na klacku před nozdrami osla, jestvují ovšem možnosti chápat tuto kvalitu i jinak než banálně. Pro mě osobně je takovou nabídkou například okřídlená myšlenka z rozhovoru, který vedl v 80. letech přes železnou oponu Karel Hvížďala s Václavem Havlem (a jenž vyšel v roce 1986 k Havlovým padesátinám v Londýně knižně pod názvem Dálkový výslech). Nejznámější český disident a budoucí prezident v něm říká:
Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne.
Taková úroveň myšlení nás vmžiku katapultuje radikálně jinam než do světa trivialit. I letitá existence Tvaru je nepochybně výrazem víry v takový smysl. Po pětatřiceti letech odchází z funkce předsedy Klubu přátel Tvaru (právního subjektu, který vydává Tvar a kontroluje jeho činnost) Pavel Janoušek, vzdělanec par excellence a osobnost v českém intelektuálním světě všeobecně známá a respektovaná. Žezlo po něm přebírá spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová, kterou mezi námi srdečně vítám.
Jestli mě s Pavlem kromě vášně pro literaturu něco spolehlivě spojovalo a spojuje, pak je to víra v hodnoty liberální („pravdoláskařské“) demokracie. Té demokracie, která to čím dál citelněji schytává zprava zleva. Děkuji Pavlovi za vše, co pro Tvar za ta dlouhá léta nezištně udělal: bylo toho víc než mnoho.
Rád bych ocitoval z rozhovoru, který s Pavlem Janouškem vedl šéfredaktor Jan M. Heller (s. 4–7):
Myslím si třeba, že by literatura měla budovat povědomí o tom, že jsme Češi a není to nic špatného, případně že existuje něco jako demokracie a mnohost názorů. Proto by měla také trošku sjednocovat a vytvářet pocit určité hrdosti. Zároveň ale jakmile při četbě jakéhokoli literárního textu cítím nějaký ideologický nádech, jakmile mám pocit, že mi někdo chce něco vnucovat, začínám reagovat alergicky, ironicky a groteskně.
Problémem současné literatury je i to, že se tak nějak rozpouští, nastupuje bezbřehý individualismus.
Přeji vám do nového roku radost z prožívání smyslu vzdor všem démonům v povětří. Nebo, když už jsme u těch citátů, slovy Ivana Martina Jirouse: „Hlavně aby nezmizela radost.“
To hlavní
-
Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše. -
Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.
-
V této rubrice (volně navazující na rubriku „Zen tem“ Michala Škrabala, Václava Kahudy a Vojtěcha Němce) bych nechtěl psát jen „o“ jazyce. Rád bych nabízel především vhled do lingvistických témat, teorií a metod, které jazykový materiál nepitvají pro jazyk samý, ale jsou přínosné pro zkoumání a chápání lidské mysli i společnosti.
-
Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“
-
Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené. -
Lidé jsou jako mor… lidé jsou opričníci,
co namol opilí bloudí mezi Kasiny,
aby zde za tabák vsadili vlastní plíci. -
Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.
-
To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl.
-
Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“
-
Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…
-
Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.