Profil čísla
1|2025
Tvar_01_2025-1_page-0001

Jestli mě s Pavlem kromě vášně pro literaturu něco spolehlivě spojovalo a spojuje, pak je to víra v hodnoty liberální („pravdoláskařské“) demokracie. Té demokracie, která to čím dál citelněji schytává zprava zleva. Děkuji Pavlovi za vše, co pro Tvar za ta dlouhá léta nezištně udělal: bylo toho víc než mnoho.

Milé čtenářky, milí čtenáři,

žijeme v časech, na něž myslím přesně pasují slova Ivana Wernische z básně v próze „Tiché město“: „Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů.“ Přijde čas… Nebo už přišel? Ať je to dlouhodobě znepokojivý kurz Maďarska a nyní už i Slovenska, z jehož premiéra se stal čistokrevný kolaborant s ruskou mocí, či hrozivý vojenský konflikt, který tato moc rozpoutala a který nám už tři roky duní za humny… A tak by se dalo pokračovat. Dějí se ještě nedávno těžko představitelné věci.

V těchto bouřlivých časech vstupuje Tvar do 36. roku své existence a novoroční editorial se zajisté patří prodchnout duchem naděje. Jistý slovutný guru sice o naději řekl, že je jako mrkev zavěšená na klacku před nozdrami osla, jestvují ovšem možnosti chápat tuto kvalitu i jinak než banálně. Pro mě osobně je takovou nabídkou například okřídlená myšlenka z rozhovoru, který vedl v 80. letech přes železnou oponu Karel Hvížďala s Václavem Havlem (a jenž vyšel v roce 1986 k Havlovým padesátinám v Londýně knižně pod názvem Dálkový výslech). Nejznámější český disident a budoucí prezident v něm říká:

Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne.

Taková úroveň myšlení nás vmžiku katapultuje radikálně jinam než do světa trivialit. I letitá existence Tvaru je nepochybně výrazem víry v takový smysl. Po pětatřiceti letech odchází z funkce předsedy Klubu přátel Tvaru (právního subjektu, který vydává Tvar a kontroluje jeho činnost) Pavel Janoušek, vzdělanec par excellence a osobnost v českém intelektuálním světě všeobecně známá a respektovaná. Žezlo po něm přebírá spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová, kterou mezi námi srdečně vítám.

Jestli mě s Pavlem kromě vášně pro literaturu něco spolehlivě spojovalo a spojuje, pak je to víra v hodnoty liberální („pravdoláskařské“) demokracie. Té demokracie, která to čím dál citelněji schytává zprava zleva. Děkuji Pavlovi za vše, co pro Tvar za ta dlouhá léta nezištně udělal: bylo toho víc než mnoho.

Rád bych ocitoval z rozhovoru, který s Pavlem Janouškem vedl šéfredaktor Jan M. Heller (s. 4–7):

Myslím si třeba, že by literatura měla budovat povědomí o tom, že jsme Češi a není to nic špatného, případně že existuje něco jako demokracie a mnohost názorů. Proto by měla také trošku sjednocovat a vytvářet pocit určité hrdosti. Zároveň ale jakmile při četbě jakéhokoli literárního textu cítím nějaký ideologický nádech, jakmile mám pocit, že mi někdo chce něco vnucovat, začínám reagovat alergicky, ironicky a groteskně.

Problémem současné literatury je i to, že se tak nějak rozpouští, nastupuje bezbřehý individualismus.

Přeji vám do nového roku radost z prožívání smyslu vzdor všem démonům v povětří. Nebo, když už jsme u těch citátů, slovy Ivana Martina Jirouse: „Hlavně aby nezmizela radost.“

MO
Rozbalit Sbalit editorial Milana Ohniska

To hlavní

  • Rozhovor s Pavlem Janouškem

    Doufám, že hlavodělná práce zvítězí

    Ptá se Jan M. Heller

    Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
    První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 1/2025
  • Jakub ŘehákKonkrétní poštolka

    Zakusit příchuť trouchnivějícího času

    Reflektuje Tomáš Gabriel

    Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 1/2025
  • V této rubrice (volně navazující na rubriku „Zen tem“ Michala Škrabala, Václava Kahudy a Vojtěcha Němce) bych nechtěl psát jen „o“ jazyce. Rád bych nabízel především vhled do lingvistických témat, teorií a metod, které jazykový materiál nepitvají pro jazyk samý, ale jsou přínosné pro zkoumání a chápání lidské mysli i společnosti.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 1/2025
  • Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
    Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.

    „Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2025
  • Běla Janoštíková

    Kam jenom pohled dosáhne

    Vřesové polštářky kokořínských lesů.
    Vřesově růžové, jemně fialové.
    Do skalních písků pevně vsazené.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2025
  • 08__slovo

    Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2025
  • Jakub StrouhalHaloklina

    The Best of JT’s

    Reflektuje Vojtěch Kinter

    To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2025
  • Alana S. PorteroZlozvyk

    Nevylučujme, začleňujme

    Reflektuje Anna Tkáčová

    Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2025
  • Anna Sedláčková (ed.)Lidé jako my. Antologie současné lotyšské literatury

    Prostor absurdna, feminity a traumatu

    Reflektuje Jan M. Heller

    Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2025
  • Rub
    Alice Koubová

    Proč lidi píšou

    Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2025

Další texty

Chviličku.
Načítá se.