Milé čtenářky, milí čtenáři,

žijeme v časech, na něž myslím přesně pasují slova Ivana Wernische z básně v próze „Tiché město“: „Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů.“ Přijde čas… Nebo už přišel? Ať je to dlouhodobě znepokojivý kurz Maďarska a nyní už i Slovenska, z jehož premiéra se stal čistokrevný kolaborant s ruskou mocí, či hrozivý vojenský konflikt, který tato moc rozpoutala a který nám už tři roky duní za humny… A tak by se dalo pokračovat. Dějí se ještě nedávno těžko představitelné věci.

V těchto bouřlivých časech vstupuje Tvar do 36. roku své existence a novoroční editorial se zajisté patří prodchnout duchem naděje. Jistý slovutný guru sice o naději řekl, že je jako mrkev zavěšená na klacku před nozdrami osla, jestvují ovšem možnosti chápat tuto kvalitu i jinak než banálně. Pro mě osobně je takovou nabídkou například okřídlená myšlenka z rozhovoru, který vedl v 80. letech přes železnou oponu Karel Hvížďala s Václavem Havlem (a jenž vyšel v roce 1986 k Havlovým padesátinám v Londýně knižně pod názvem Dálkový výslech). Nejznámější český disident a budoucí prezident v něm říká:

Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne.

Taková úroveň myšlení nás vmžiku katapultuje radikálně jinam než do světa trivialit. I letitá existence Tvaru je nepochybně výrazem víry v takový smysl. Po pětatřiceti letech odchází z funkce předsedy Klubu přátel Tvaru (právního subjektu, který vydává Tvar a kontroluje jeho činnost) Pavel Janoušek, vzdělanec par excellence a osobnost v českém intelektuálním světě všeobecně známá a respektovaná. Žezlo po něm přebírá spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová, kterou mezi námi srdečně vítám.

Jestli mě s Pavlem kromě vášně pro literaturu něco spolehlivě spojovalo a spojuje, pak je to víra v hodnoty liberální („pravdoláskařské“) demokracie. Té demokracie, která to čím dál citelněji schytává zprava zleva. Děkuji Pavlovi za vše, co pro Tvar za ta dlouhá léta nezištně udělal: bylo toho víc než mnoho.

Rád bych ocitoval z rozhovoru, který s Pavlem Janouškem vedl šéfredaktor Jan M. Heller (s. 4–7):

Myslím si třeba, že by literatura měla budovat povědomí o tom, že jsme Češi a není to nic špatného, případně že existuje něco jako demokracie a mnohost názorů. Proto by měla také trošku sjednocovat a vytvářet pocit určité hrdosti. Zároveň ale jakmile při četbě jakéhokoli literárního textu cítím nějaký ideologický nádech, jakmile mám pocit, že mi někdo chce něco vnucovat, začínám reagovat alergicky, ironicky a groteskně.

Problémem současné literatury je i to, že se tak nějak rozpouští, nastupuje bezbřehý individualismus.

Přeji vám do nového roku radost z prožívání smyslu vzdor všem démonům v povětří. Nebo, když už jsme u těch citátů, slovy Ivana Martina Jirouse: „Hlavně aby nezmizela radost.“