Haloklina Jakuba Strouhala (1992) patří mezi ty bohatěji vypravené knihy z nakladatelství JT’s. Kniha má pevnou vazbu a stylové ilustrace od Adama Tománka (píli na provedení knihy nakonec kontrastivně zdůrazní překlep, resp. nedoklep v průvodním textu na zadní obálce). A nadto náklad 1000 výtisků – na básnickou sbírku nezvykle vysoký. Důvody by asi bylo možno spatřovat ve výrazném profilu autora, který na sebe již upozornil nejen básnickou tvorbou (dříve mu vyšla sbírka Podzimov, Nakladatelství Petr Štangl 2017), ale i např. queer podcastem KYDY, aktivismem například v oblasti neomezených dat atd. Myslím si ale, že bohatší výpravu si Strouhal vysloužil především tím, že jeho texty zřetelně vyčnívají nad průměr produkce JT’s, přinejmenším v příslušném roce.

Sbírka čítá necelých třicet básní (a vysvětlení slova, které má v názvu) ve třech oddílech: „Neposeb“, „Omega“ a „Haloklina“, a jak již bylo zmíněno, je doprovázena ilustracemi. Jsou to hlavně černo-bílo-červené geometrické útvary ztvárňující převážně městskou krajinu.

Snad rovnou na začátek: je-li autor v anotaci na zadní obálce představen na prvním místě jako queer aktivista, čtenář si možná bezděky utvoří představu, že se i svou poezií bude angažovat v právech queer lidí. To je ovšem chybný předpoklad – Strouhalova poezie v Haloklině má přirozeně své queer momenty („hypnotizuju nebinární osobu // v černým tílku / s čůrky chlupů v podpaží / nedbalým culíkem / a ladnými pohyby / někoho / z dobré rodiny“, báseň „Party“), nicméně nejsou to momenty primárně aktivistické. To už se autor mnohem spíše pere za práva žen, když věnuje několik básní, které v oddílu „Neposeb“ tematizují pobyt týraných žen na psychiatrické klinice. Čteme tu například:

bylo výhodnější
když ji zmlátil
ráno

to nemusela
stlát

podle jeho představ

a kolikrát ještě
stihla skočit do sámošky
„Přítelkyně z pavilonu č. 3“.

Zápal pro téma a soucítění s danou skupinou osob ovšem autora místy vedou k poněkud neumělému básnění: „lístky stromu / jejž jsme ani jeden neznali jménem // ty sis je vyskládala na stehno / bílé jako umyvadlo / o které muži ženám / rozbíjejí hlavu“ („Fakultní zahrada“). Z horlivosti zde nevzniká zrovna povedené přirovnání. Jistě, pohlédneme-li (zvláště v našich končinách) na muže napříč společností, v případě mnoha individuí se podivujeme, jak se v nich může zrodit jakýkoli náznak pocitu nadřazenosti, ale – propána – stačí to k tomu, abychom o mužích mluvili jako o rozbíječích hlav o umyvadlo? Protože takto obecně ono přirovnání vyznívá. Není-li umyvadlo archetypním předmětem k rozbíjení hlavy – pokud vím, není tomu tak –, pak se musejí o archetypálnost obrazu „postarat“ právě muži. Jistěže tento obraz dodává básni na expresivitě, ale k přesvědčivosti má daleko. Mimochodem, bude umyvadlo, o které se rozbíjí hlava, dobrým vzorem bělosti?

Kromě týraných žen dává Strouhal slovo i několika postavám s marginalizovaným hlasem v mainstreamové společnosti. V básni „Štěpán“ to je milovník tramvají, báseň „Daulet“ zase vypráví o emigrantovi, kterého jeho děda prodal kazašským pašerákům a který prozrazuje, že osahává bezbranné spolubydlící na vysokoškolských kolejích. V básni „Origami“ se zase setkáme s bezdomovcem: „v kleku / vábí tím překladem / před nosem kalíšek / pes zezadu ho mrdá.“ Báseň ovšem končí takto: „je mi zima a mně se chce domů / myslet na lidi / tam venku.“ Tady Strouhal mluví vyloženě jako básník – vždyť právě básníkovi vyhovuje myslet na lidi z odstupu, kde si je lze patřičně dobásnit. Celou otázku angažované poezie – nejen u Strouhala, ale obecně vzato – to pochopitelně staví do zajímavého světla.

Nejpřesvědčivější je ovšem Strouhal tehdy, když dává slovo vlastnímu „okrajovému“ a rovněž marginalizovanému hlasu, totiž hlasu člověka s tělesným postižením (Haloklina je ten typ sbírky, u které je velmi těžké oddělovat autora od textu). Zde má metaforika (zvláště při využívání motivů duše a těla) a básnické vyjádření vůbec největší sílu:

Tělo

padající z nemocniční postele
u mě doma v obýváku
[…] neadresně volám
o pomoc s vědomím
že bolest
není
nikdy taková
jakou očekávám

počítám do tří
ve všech světových jazycích

při této příležitosti
k nim řadím i slovenštinu

a občas štvorku.
„Rubikon“

Jen si představme tu situaci, kdy musíme volat o pomoc a jiné východisko neexistuje.

Jestliže je v těchto momentech Strouhal básnicky nejprůraznější, nemělo by to svádět k obecnému soudu, že poezii svědčí, když je niterná, „introvertní“ apod. V případě Jakuba Strouhala to sice (většinou) platí, ovšem sílu jeho veršům dodává často jen strohý popis. Například v titulní básni „Haloklina“ (čtenář si pro dokreslení může dohledat popis tohoto jevu): „Ve vaně // má tělesnost / ponořená do kapaliny / a po nadlehčení ani stopy.“

Není tedy vůbec nutno texty zbytečně „dobásňovat“, jak to Strouhal někdy dělá, často nikoli ku prospěchu básně:

po pracovním týdnu u pásu
strojově a za odměnu
klopily vodku

dezinfikovaly rány
zevnitř.
„Hydroxilová skupina“

– ona dezinfekce přidává do textu metaforu, ovšem takovou, která je nabíledni a působí nadbytečně. Podobně slovní hříčka: „kdo hledá najde hůl / aby bil aby byl / i jen na jednu noc“ („Origami“) – jistě, text tak nabývá existenciálního rozměru, ovšem pro byť jen trochu náročnějšího čtenáře až příliš lacino. Ještě levněji vyznívá (ojedinělý) rým v básni „Přeživší“: „říkám ti královno / ale ty / slyšíš jen hovno“ – nevím, nevím, zda byl vtípek dostatečným vykoupením této celé pasáže, nota bene vložený do básně, kde působí spíše rušivě.

To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl. I díky těmto momentům má Strouhalova poezie větší váhu než většina „slovněhříčkových“ sbírek, jež u JT’s v daném období vyšly.

Nezbývá tedy než Strouhalovi popřát, aby byl velkorysý náklad jeho knihy úspěšně rozebrán.