Od autora, který publikuje pod jménem Xerodoth Sigmius (1995) a vystupuje v černém kabátě a potrhaném cylindru s jakýmisi svářečskými brýlemi, bychom mohli čekat nějaké „tvrdé“ texty inspirované metalovou muzikou apod. Polohy citlivé, v určitých momentech dokonce něžné, by nás spíše překvapily (a to je ještě víc při zkrácené variantě autorova
pseudonymu – Sigma). Trochu obeznámenější čtenář by Sigmia znal jako slamera, tudíž by od knihy očekával výbor slamů – nicméně ten už poskytla autorova druhá kniha: Lidi, nebuďte kreténi (Nakladatelství Bor, 2023). Zde máme tedy čest s tím, co bychom nazvali poezií „vážnou“, „normální“, někteří by řekli „opravdovou“, jiní zase „bez přívlastků“.

Sbírka sestává z pěti oddílů (autorovou terminologií „bloků“). Za největší pozornost stojí hlavně první dva až tři. „Blok #A: Lidi, co jsem neznal“ je především založen na nejrůznějších bizarnostech – např. v první básni („Spotřebujte do data uvedeného na obalu“) se setkáme s mužem, který chce vyluštit sudoku s tiskovou chybou, v básni „Skořice“ ustupuje tlouštík útoku holubů, růžový pytel na mrtvoly ve stejnojmenné básni je představa bizarní sama o sobě. Tato poloha Sigmovi sedí, dovede zde být zajímavý a zábavný.

„Blok #B: Tichokřik“ a „Blok #C: Tak akorát čas jít domů“ mohou nejlépe reprezentovat autorovy citlivé až něžné polohy. Např. báseň „Musíme mlčet o tom, co jsme udělali malým baletkám“ zaujme intimností, báseň na s. 28 zase evokuje pocit zranitelnosti:

Někdy si ve svý hlavě
představuju hlasy
abych měl pocit
že na mě někdo mluví.

Atd.

Sbírka podle zatím popsaného funguje tak, jak lze očekávat, že autor zamýšlel. Můžeme si všimnout mj. toho, že často sází na postupy či motivy, které jsou oblíbené v jeho „generaci“ (na což usuzuji ze své vlastní zkušenosti, patřím k téže generaci jako autor). Mezi motivy bych zařadil např. „čínskou kočku štěstí“, jež, mimochodem, „dává packou vale dopaminu“ (viz stejnojmenná báseň z bloku #C). Populární generační postup lze ilustrovat zase strofou z básně „Jsou tři ráno“:

náš život je
nahuštěnej v krátkým
reklamním spotu
co běží ve tři ráno
mezi dvěma reprízami
jen o něco málo kvalitnějších příběhů;

televize, s níž naše generace vyrůstala, ale s níž se již prakticky rozloučila, tu slouží jako zdroj nostalgie. Kromě toho je ale i zdrojem tzv. bizáru, který tak rádi sledujeme sestříhaný například na youtubovém kanálu CaryMaryFuck.

Díky podobným momentům, zdá se, působí sbírka tzv. „populárním“ dojmem. Příčinou toho ovšem nejsou ani tak dané „generační“ motivy – o tom nás dobře poučí např. nedávno vydaná sbírka Kristiny Láníkové Puma M, jež sice podobnými motivy oplývá, nicméně nijak to u ní nepřispívá dojmu populárnosti. U Sigmia jde spíše o populární obraznost a občasná klišé, dle mého názoru ostatně taktéž generační, třeba verš-hlášku „cos dneska udělal pro tenhle svět?“ z básně „strašně moc se nic neděje“ jako bych slyšel z různých hospodských setkání s vrstevníky. Hlavně pak pasáž z básně „Rozervanej modrej gauč“: „Nejvíc se bojim dne / kdy budu reálně šťastnej“.

Ono spojení „být šťastnej“ jako téma i jako vyhledávaný či očekávaný moment v životě lze považovat za něco generačně emblematického pro nás narozené kolem roku 1995; podobně bychom mohli u mladší generace asi nalézt jako podobně klíčové spojení „nebejt nešťastnej“, u některé ze starších generací zase imperativ „jdi za štěstím“. Motiv štěstí se vrací v různých obměnách, stabilně ovšem zůstává klišé – a to samozřejmě i v Sigmiově poezii.

Sigmovo psaní se též vyznačuje tím, že si nechce vystačit „jen“ s poezií, chce dávat něco „víc“, např. podávat zprávu o stavu světa, společnosti a jedince v ní (snad je to možno považovat za vliv slamu, kterému je velmi často vlastní i jistá míra angažovanosti). Takové postupy jsou čtenářsky uspokojivé, pokud to plyne přímo z básnického vyjádření,
tzv. „zevnitř“, např. z obraznosti či odhalení zajímavé souvislosti, jak je to třeba v básni „První středa v měsíci“: „Je první středa v měsíci / a poledne už dávno minulo / ale nikdo z nás / stále nebere v potaz / že svět / je v plamenech // náš křik souzní / s kakofonií sirén“. Méně šťastné to je ve chvíli, kdy je předem dáno sdělení a báseň se k němu už vlastně jenom přidává, jako je tomu v básni „Strašně moc se mi nic neděje“. Nejhůř to dopadá, když slyšíme náznaky moralizování či povýšenosti, viz báseň „Archetyp“:

Jsi tak
archetypická

Až mám pocit
že jsem s tebou
už jednou spal

Jen jsi tehdy byla
v těle
někoho jiného.

Ironie? Nadsázka? Snad – ale otázce, jestli je autor takových řádků až takový unikát, nyní již nelze uniknout.

Bohužel, ne vždy působí Sigmiovy básně zrovna unikátně, jejich obraznost je poměrně konvenční – například báseň „Denní menu“ stojí na alegorii „kavárny mýho lebečního chrámu“. Ostatně název oddílu „Blok #D: Ztroskotání křižníku Sentiment“ by bylo možno jízlivě opsat třeba slovy „porucha motoru Píle“ apod. Hodně vypovídá i poslední „Blok #E: Přebytky“, který obsahuje texty opravdu přebytečné – nedodělané, načrtnuté atd. Čtenář tak nabývá dojmu, že autor potřeboval sbírku nafouknout na potřebný rozsah, což se u tohoto autora ostatně neděje poprvé. Báseň „[Název]“, která vypadá přibližně takto:

[jednoslovný povzdech/zaklení]
[navazující nástin problému]
[řečnická otázka]
[patos]

atd., chce zaujmout svým konceptem, jenže ten není ani dostatečně originální, ani dostatečně zajímavě využitý, takže text ve výsledku působí pouze jako neurčitá výplň.

Nemyslím si, že je nutné, aby každá básnická sbírka byla událostí nebo aby pokaždé přinesla úplně nový typ poetiky. Básnická sbírka může bez problému sloužit k ukojení každodenní čtenářské potřeby, a v tomto ohledu je možné se s knihou Tak akorát čas jít domů spokojit. Na druhé straně je přece jenom dobré zcela neupouštět od nároku, aby nám také řekla „něco nového“ – tedy aby zprostředkovala nějakou zvláštní zkušenost, aby poskytla nějaký jazykový objev a podobně. Sigmiovi se to často podaří jednak v bizarních představách, které vytváří, jednak v tom, že se neostýchá zajít i do citových-citlivých poloh. Nicméně bych od jeho sbírky chtěl silných stránek jednoduše víc.