Max Brod, jehož ve svém doslovu k souboru básní Paula Leppina cituje Viera Glosíková, o autorovi napsal:

Leppin je básník věčného zklamání, jehož prožitá skutečnost u něho pokulhává daleko za jeho touhami, je to básník hříchu, vzdorné zarputilosti a křesťanské pokory jako Baudelaire, hned sluha ďáblův, hned zase zbožňovatel Madony a adept čistoty
s. 372.

Paul Leppin (1878–1945) byl jedním z členů pražského kruhu německých autorů, v Praze prožil celý život a miloval ji horoucí a nejvěrnější láskou. Překládal Březinu a svého času publikoval v Moderní revui, česky vyšly dvě jeho novely až po Listopadu – expresionistické prózy Severinova cesta do temnot (1914, česky 1992 ) a Daniel Ježíš (1905, česky 1993) vynikají sugestivitou a vytříbeným stylem. První je inspirována životem Gustava Meyrinka a svou dikcí jej místy i připomíná.

Leppin se věnoval všem literárním žánrům, kromě poezie psal i dramata a uplatnil se také jako umělecký kritik. Recenzovaný soubor přináší v bilingvní podobě autorovy sbírky Zvony volající ve tmě (1903), Barevná lampa (1928, original Bunte Lampe), Pražská rapsodie (1938) a básně z pozůstalosti, které vyšly pod titulem Vězeň roku 1988. Překladatel Miloš Kučera se s Leppinem vyrovnával, seč mu síly stačily. Básně svou melodičností, zvukomalebností a důrazem na dokonalý rým vzdorují snadnému překladu, překlad však zachovává plynulost a atmosféru a konfrontace s originálem umožňuje ocenit Leppinovu virtuozitu. K půvabu publikace přispívá i krásný obraz Wilfrieda Pragera na obálce, který barevností připomíná plátna Mikuláše Medka.

Autorův výraz odráží dobu přelomu století, duch secese, a zejména novoromantismu, jež jej formovaly. Leppin prošel přísnou rodinnou výchovou katolického založení a zároveň propadl kouzlu erotiky, sexu a ženské krásy – tento rozpor se stal jedním z hybatelů jeho poezie (k jeho nejzajímavějším textům patří básně inspirované Tichomořím, v němž nikdy nebyl, věnované tamějším kráskám –

Noční vítr slyší ve spaní,
Tuhá ňadra moc je bolí,
A když ráno vstávají,
Špičatě jak svíce stojí.
s. 285

Slast a magie tělesnosti u něj stojí proti pocitu provinění, vědomí hříšnosti a dojmu promarňovaného života otročícího vášním, jež vyžaduje reflexi, kajícnost a obnovování čistoty. „Klíčila všude láska, / lesk na všem, bez konce, / Hořící srdce plála, / jak v dómu monstrance, / Vždyť co může milost změnit / na téhle světa řeholi, / Když nezáří a neoslní / jak trnový keř na poli?“ (s. 175) Básně jsou prosyceny plamennými autostylizacemi a plné bolestných vzdechů a stesků po „sladkých písních doznělých“ (s. 31).

Mluvčí básní touží po poutnictví, chce být „poutníkem v tvrdém mlčení“ (s. 99), ale vždy jej přitáhne nazpět mohutnost krásy domova, pravé a celoživotní vlasti, již mu představuje Praha. „Pražské kostely jsou nejkrásnější na světě“ (s. 185); neustále vyznává obdiv chrámům, Karlovu mostu, pražským uličkám. Leppinova poněkud monotematická lyrika obvykle variuje stejné motivy a obrazy, jež usiluje zachytit se stále větší intenzitou.

Později do jeho tvorby stále více proniká hořkost a pesimismus, vyplývající z životních strázní a tragédií (umírá milovaný syn, hlásí se invalidizující nemoci) a život se na svém sklonku zdá být stále cizejší („Byl to klam? – Fata morgana? – Snad.“ – s. 245). Básník se dostává do „moci mlžných půlnočních strašidel“ a cítí se odvržen „na sám okraj temnoty“. (s. 175) Religiozní tematika, po celý život spíše pramen exaltace, se mění v konkrétní otázku smyslu života a jeho překročení do věčnosti –

Když moudrým se stát chceš,
Dober se temného.
(…)
Co svítí, to jen lže:
Se září jde bezpomoc –
Nad hvězdou se pne
Slibně nekonečná noc.
s. 219

Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.

Předložený soubor tedy představuje splátku dluhu tomuto sice ne velkému, ale přece jen pozoruhodnému spisovateli. Nejvýraznější tóny jeho poezie vznikají z bolesti, žalu a vědomí brzkého odloučení od všeho milovaného –

Byla jsi letní příběh,
Ohýnek kde se vzal;
Na podzim je můj pohřeb
A v zimě nic víc dál.

Vrány řvou na kraji města
Už teď, ne pak teprve:
Chtějí ze mě růže dostat,
Ty ze srdce, z mé krve.
s. 325