Když v roce 1998 zemřel Miroslav Holub, otiskly jeho nekrolog mimo jiné listy New York Times, The Times, Guardian a Independent; tím se stal zřejmě jediným českým básníkem, jemuž se dostalo takové pocty. (Holubova bilance – převody do cca čtyřiceti jazyků – z něj činí suverénně nejpřekládanějšího českého básníka vůbec.) U nás byla v tu dobu jeho hvězda již na sestupné trajektorii.

Přispěly k tomu i peripetie kolem Holubova chování za normalizace (ohledně jeho „odvolání“ postojů z krizových let se ostře vyjádřil Petr Kabeš v textu „Holub na bání“ a vyšlo najevo i Holubovo zapletení se Státní bezpečností). Celkový autorův profil z hlediska režimního kontextu nastínil problematickým způsobem Justin Quinn v knize Poezie ve dvojím ohni (2018). Tematizuje tu básníkovo postavení coby figurky v mocenském zápasu Východu a Západu; jakkoli Holubovo působení rozhodně nepostrádalo politické souvislosti (byl ve svém ohledávání každodennosti zprvu spisovatelem „socialistickým“, podobně jako další Květňáci a třeba i Ivan Diviš), vyvinul se v autora velmi autonomního, kterého nelze napínat na ideologické konstrukce. Ke stému výročí básníkova narození a pětadvacátému výročí jeho úmrtí vyšla v Plzni kniha autorské trojice Ivo Harák, Vladimír Novotný a Bohumil Ždichynec.

Holubovu poezii se před půlstoletím pokusil interpretačně uchopit Bohumil Svozil v rozsáhlejší monografické studii Vůle k intelektuální poezii; vydána byla deset minut po dvanácté, v roce 1971, kdy už byl Holub zakázaný spisovatel a persona non grata – jediná recenze se objevila na Slovensku. Svozil se zabýval pouze částí Holubova díla, sliboval pokračování, k tomu však již nedošlo. Klíčové body básníkovy poetiky spatřoval ve výrazné roli syntaxe, významové analogizaci a hierarchizaci skutečnosti, procesu „zvědomování“, jakož i ve věcném a v podstatě účelovém vztahu k realitě.

Holub však nebyl zdaleka „jen“ básník, integroval v sobě také beletristu, esejistu, fejetonistu, překladatele a předního vědce – byl tedy umělcem, exaktním vědcem a intelektuálem, což představuje triádu v tomto dosahu a úrovni dnes téměř nevídanou. Patří do linie, kterou hájili či hájí Zdeněk Neubauer, Ivan M. Havel, Václav Cílek, Stanislav Komárek, František Koukolík a další. Jeho vztah ke vzdělancům byl přitom ostře kritický:

Upustili od srozumitelné promluvy k veřejnosti a to zničilo jejich vliv. Nikdy neměli menší prestiž,

konstatuje neúprosně roku 1970.

Monografie se pokouší se všemi básníkovými rozměry vyrovnat a obsáhnout je alespoň v náznaku. Pramenem je nyní pětisvazkové úplné vydání rozsáhlého Holubova díla, k němuž došlo v letech 2003–2021 zásluhou editora Michala Huvara a nakladatelství Carpe diem – došlo zde i na paralipomena, rozhovory a některé kritické reflexe.

Ždichynec, též lékař a básník v jedné osobě, vzpomíná na svoje setkávání s Holubem během několika desítek let. Novotný se zaměřil na texty beletristické (Anděl na kolečkách, Žít v Nex Yorku a Aladinova lampa) a analyzuje je z žánrového pohledu – nalézají se někde mezi esejem, cestopisem a reportáží. Nejrozsáhlejší část zaujímá studie Iva Haráka s názvem „Ono se letělo!?“, detailně a vývojově analyzující celek Holubova básnického díla.

Autorovu fakturu vidí Harák jako složitě a rafinovaně komponovanou. Byl to nesporně také výraz hledání básnické i lidské pozice a perspektivy ve složitém světě, který Holub nazíral jako osobnost přijímající odpovědnost coby jeden z článků sebeutvářejícího se lidstva: odpovědnost akcentovanou situací vědce, jenž rozumí věcem systémově a do jiné hloubky než nepoučený, naivní realista. I on však dospívá k sarkastické relativizaci, k nutnosti stálé revize východisek moderní, scientistní civilizace, k vážení a proměřování idejí i našich postojů k nim.

Autor studie charakterizuje závěrem Holuba jako autora vytvářejícího

poezii zdůrazňující racionalitu i analytický (vědecký) diskurs před idealizací, idylizací a emblematizací představovaného světa… tento diskurs vede v posledku k pochybám o smyslu lidské civilizace, kultury, života
s. 92.

Zdá se mi, že Holub s těmito pochybami vede stálý dialog, stejně jako ustavičně konfrontuje racionalitu a mýtus, jeho materialismus hledá svůj patos a transcendenci – cítil však, že pod nákladem povinného humanismu někdy podklesává a zakopává.

Harák uvádí ve vztahu k Holubovi některá jména, například Emil Juliš, Ivan Diviš, Vladimír Vokolek. Mohli bychom přidat třeba Jiřího Golda a další – z jistého aspektu můžeme skutečně Holubovu lyriku zejména v proudu šedesátých let vnímat jako existenciální. Harák používá přiléhavý pojem „básnická dialektika“ pro Holubovo sjednocování protikladů, přičemž však vyznění básně zůstává významově otevřené.

Bohatstvím těchto významů, nejednoznačností i originální poetikou zůstává Holub stále inspirativním básníkem a beletristou, navíc autorem snad nejkrásnější básně s tematikou Jana Palacha („Praha Jana Palacha“, Listy 3/1969, publikováno 23. ledna 1969). Proto si zaslouží nejen recenzovanou solidní „kolektivní“ monografii, ale jistě další a třeba i extenzivnější návraty.