Doznávám, že psaní recenze na poslední zatím vydané knihy Ondřeje Fibicha (1954) se věru neobešlo bez problémů, text se rodil pomalu a v bolestech: co psát o věcech, které se na první pohled zdají tak obyčejné, samozřejmé, nedožadující se přílišného (interpretačního) úsilí, nenabízející nová a překvapivá řešení, životní moudra, hluboké pravdy. S tím názvem jsem si koneckonců také zadělal na patálii věru nemalou! – je-li můj autor něčemu vzdálen na míle i hony, je to patos: velkých slov, obehraných symbolů. Dané slovní spojení se mi však vracelo snad až utkvěle…

… takže jsem (možná? kdoví!) pochopil, že se mi nakonec právě takto nabízí vysvětlení několikerých návratů k Fibichovým básnickým a prozaickým textům: návratů nacházejících pod performovaným povrchem předmětného světa hned několikerý způsob jeho transformace na uměleckou fikci; několikerý sice, jedno je mu však společné. Když se ono povrchové a jevové k niternému či podstatnému vztahuje jako kouř ke vzdálenému, možná právě dohasínajícímu ohni. Znaky, jichž Fibichova výpověď (próza možná ještě výrazněji než poezie) využívá, jsou tedy převážnou měrou indexy: zároveň také synekdochicky zastupující mnohost nevysloveného (toho, co vlastně ani není zapotřebí říci); čímž je básníkova řeč (zde zase více v poezii než v próze) přiváděna k hutnosti a stručnosti.

Tu si většina z nás tak nějak představuje jako sevřený tvar s chytlavým incipitem a efektní pointou na závěr; a pokud jde o text prozaický, tedy i tvar obsahující snadno zapamatovatelný příběh s obdobnými postavami. Název Ztracený povídky jako by něco takového sliboval, leč „Poznámka“ pravící –

Podoba těchto próz byla původně veršovaná

– mne učinila obezřetným.

Pokud mi některý z kratších prozaických textů (poprávu) uvízl v paměti, byla to kdysi dávno Buninova črta Jeřábi. Také v ní se vlastně nic moc neděje, ale to málo – vysvítající ze setkání mužika s bárynem – jako by obsáhlo celý život i duchovní svět obou protagonistů. Schopností podat v několika zaseklých (už už propalovaných) okýnkách celý film mi jej Fibich (ve svých mikropovídkách a črtách) připomíná. Tím, jak u něj převaha lyrického živlu v prozaickém textu neznamená ještě, že se v něm nic neděje, ale značí, jak velký je tu ponechán prostor čtenářově lidské i literární zkušenosti. Uvědomil jsem si také, že největší problém jsem vlastně měl s nejuzavřenější z Fibichových próz, s humornou a jemně fantaskní „Májovou“. Možná právě pro ono vypravěčovo dopovídání přes míru, možná pro onu zřetelně efektní nadsázku. I když jsem zároveň nucen dodat, že hlavní hrdina Joe (Joe Indián jiných Fibichových próz) by si možná zasloužil knižní soubor zaznamenávající – v novodobých pověstech – skutky postavy uskutečňující zázračno v šedivém světě reálného socialismu.

Fibichovi hrdinové (podávaní s jistou mírou performované autentičnosti) zhusta patří mezi mladé lidi eroticky, umělecky i lidsky dozrávající v počínajících se normalizačních časech; v nichž jsou zdi pražských čtvrtí mnohdy k nerozeznání podobné barvám životů na okraji země i společnosti. Onen život na okraji je ostatně jednou z mála svobod, jež jim zůstala: „jediná svoboda byla v lehkosti, s níž zrovna šli“ („Zmizelé kouzlo“). I vzpomněl jsem si na autory tematizující nesnesitelnou lehkost dospívání v těžkých časech (například na Škvoreckého Prima sezónu), ale také na celou řadu tvůrců podávajících jakoby svědectví z nikoli pouze sociálního okraje společnosti (jistě není náhodou, pokud Fibichově knize posloužil doslovem filmový režisér Václav Křístek). Mezi nimi by Fibich byl více básníkem než přízemním naturalistou, pouhým (dokumentárním) fotografem:

když jela nábřežím, nanášela oranžovou šmouhu na černou hladinu řeky jako plochý štětec, který občas vylekaně poskočil přes těla spících labutí
„Lístek procviknutý touhou.

Což pravím s vědomím, že si ale podobných obrazů příliš neužijeme v jeho poslední básnické sbírce Anděl v cirkuse. Možná i proto, že v ní převažují krátké básně – a kratičké, často jednoslovné verše. Stručnost tu však neznamená jednoduchost nebo nedostatek nápadů. V textech je i tak přehoušť slovních hříček, básnických etymologií, intertextových odkazů, náznaků poezie gramatické a sebereflektivní – vedle míst nezvalovsky hravých (Vítězslav Nezval ostatně patří do autorova širšího příbuzenstva) nebo jaksi zatěžkaných – či naopak záměrně insitních. Konstrukce někdy možná i přes míru složité („Hledáš / svou tvář / v tenkosti papíru / na jehož hranu / zkoušíš psát“ – „Terapie“, s. 30) stojí tu vedle lehce nahozeného konstatování: „Nejsem Mahler / To je malér“ („Čas generace“, s. 16). A v sousedství básnicky podaných záměrně apoetických detailů: „Střívka motýlů / na čelním skle“ („Svěží jitro“, s. 10);

v kytičkovaných peřinách
s mapami zašlé moče
„Kurs esoteriky“, s. 18.

Verš po verši se proměňuje nálada, vztah k podávané věci, význam. Aniž je předešle řečené překryto oním novým (a pro ně zapomenuto): „Celý život / jsi tančila bosá / a na všechno zapomínala / i na mne“ – zůstává vzpomínka, osobní sympatie, obdiv ke svobodě druhého (k tomu, že nelpí na věcech); ale rodí se také vědomí nemožnosti spolubytí tam, kde tato svoboda nezahrnuje i sou-cit (tedy schopnost vidět ji šíře než jen jako sebe-realizaci). Povšimněme si zároveň, jak se – téměř neznatelně – mluvčí básně přesouvá z pozice zdánlivě neúčastného (a pokud účastného, tedy spíše jen zvnějšku obdivujícího) pozorovatele do postavení vědoucího, i vnitřně zasaženého aktanta.

Listuje sbírkou napsal jsem si na kousek papíru, že se Fibich usiluje vyjádřit paradox lidského bytí v prostoru a čase skrze básnické obrazy. Když nad tím teď přemýšlím, uvědomuji se, že to není úplně přesné. Na jedné straně by se slušelo onen paradox rozvést do vědomí jeho ustavičné podmíněnosti, ohroženosti, nesamozřejmosti, omezenosti a nikterak slavných způsobů manifestace – s připomenutím, že ovšem základ i garant takového bytí jesti metafyzický a proti místně a časově ohraničenému že zde stojí věčnost. Když ono se ale nebe v představě mluvčího Fibichových básní otevírá docela jinak (než jak to učinilo v poslední z biblických knih): „Podobný pocit / jako když se / roztrhne nebe / s plesnivou strouhankou.“ A také s těmi obrazy to není tak docela pravda. Ba zdá se mi – a jeden příklad jsem zde už uvedl –, že kde se až příliš soustřeďuje na ně a hlavně na ně, kvalitě básní to spíše ubírá: jako bychom byli zřetelně směřováni určitým směrem – a vlastně už ani nemohli přidávat ze svého. Namísto obrazů jsem tudíž měl volit: slova. Jejich význam, jejich rytmus. Jejich místo v básni i ve verši. Slova pro někoho a někdy zdánlivě bez významu; dokud nám nedojde, nakolik je to jiné, jestliže někdo ono nebe roztrhne – a jestliže se roztrhne samo.

Za uvedeným lze (ale toliko při pečlivějším ohledání) spatřit nemalé intelektuální úsilí, snahu o výrazovou přesnost, exaktnost. Pokud je doplněna tříšťkami příběhu a zároveň s tím performancí nelibých, existenciálně vypjatých momentů (doplněnou jemnou dávkou teatrálnosti), připomene Fibich pozdního Miroslava Holuba (arci bez odborné terminologie co součásti uměleckého psaní):

Může být medvídek
vzkříšen
když hodí ho
jednou do kamen
„Po ptaní se tážeš“, s. 90.

Úsilím o výrazovou stručnost, které s sebou přináší jak vyšší sémantické nasycení každého z výstavbových prvků, tak také snahu o zbytečné ne-dopovídání tam, kde mohou bílá místa aktivizovat čtenářovou fantazii, připomene novější mistry krátkých básní, například Iva Hucla nebo Zdeňka Volfa: „Z mého života / odlupují se pásky / zápisů / určených na podpal / všeho co bylo“ („Bříza“, s. 93). Oproti Volfovi je ovšem více abstraktní – oproti Huclovi méně využívající inspiraci myšlením a poezií Dálného východu. I když také svede zatít do živého:

soused dláždí dvorek
ukradenými náhrobky
Struhadlem nápisů dolů
„Okurková sezóna“, s. 45.

Přestože je pro mne pasáž „Zjevit pravdu / vnitřkem sochy“ („Kovolijec“, s. 50) snad až příliš definitivní a uzavřenou, abych s ní mohl dále ve své mysli pracovat, beru tuhle výzvu (k poctivé práci také tam, kde to vidí akorát Pán Bůh a naše svědomí; pokud jsou) vážně zejména proto, že si ji vzal k srdci sám její autor. Právě tam, kde se nám některé místo zdá na první dobrou tak nějak odbyté, zjistíme tehdy, pokud se na chvíli zastavíme a zamyslíme, že vlastně jde o subverzi, ironicky namířenou vůči zažitému způsobu psaní a vnímání poezie, že nás právě takto autor nutí přehodnocovat naše pojetí toho, co pokládáme za důležité a poetické. A že nalezení onoho zdánlivě bezvýznamného (ale přesného) je někdy těžší, než když si vystačíme se zřetelnými, efektními ozdobami.

Čerstvá krajina
si omakává
každý kámen
Stružka rýžuje
ztracené knoflíky
„Pravidla tyrkysu“, s. 42.

Kdysi jsem pravil, že jsem tuze rád, jestliže mi literatura poskytuje naději. U Fibicha jde však spíše o naději vyslovení se nežli bytí, o naději společné paměti a bolesti nežli duchovní transpozice a fyzické proměny. Naději v trvání, které gesto proměňuje v tradici a zákon: „Stále se zraňovat / o vylomený okraj / skleničky“ („Vztah“, s. 56). Ale také naději, která je vlastně pouhou iluzí, skrýší vlastní nedostatečnosti, pozdní a zbytečnou útěchou:

Až budeš příliš
svraskalá
přikryjou tě
maskou
Agamemnona
„Šperkovnice“, s. 81.

A přece proti vší (bez)naději společně s básníkem a svojí pětiletou dcerou svědčím, že „Stojíme / nakřivo načrtnuti / pastelkou děvčátka“ („Jak si stojíme“, s. 40) možná alespoň někdy proto, že „Básník spěchá / aniž jde“ („Aniž básník“, s. 86). Jenom nevím, zda jsou ony čárance tam nahoře

Oblaka v hlavě
„Jak si stojíme“

– nebo aktuální zneplatnění oné vize.