Každá kniha, kterou přečteme, nám změní život. Některá jen tak zlehka sklouzne po povrchu, jiná prostoupí až někam do hlubokých vrstev psyché, kde se usídlí, sílí, napojuje se a roste, až vyraší v podobě myšlenky, která nás může překvapit: kde se to ve mně vzalo? Tento myšlenkový pochod je zjevně ovlivněn četbou knihy Merlina Sheldrakea Propletený život (přeložil Vojtěch Ettler, Kazda, 2020), čehož jsem si dobře vědoma (kdo však ví, čeho všeho si ještě vědoma nejsem?).

Stěžejní myšlenka celého textu by se dala volně formulovat jako: Nejsme si vědomi, co všechno houby můžou (a mohly a budou moct). Co vlastně o houbách víme? Většina z nás slyšela o podhoubí jako „přírodním internetu“, což je představa, která poměrně zlidověla. Také jsme zaslechli o „kouzelných houbách“ rodu psilocybe a jejich zvláštních účincích na lidskou mysl. K tomu můžeme přičíst typicky českou národní zálibu v houbaření. Sheldrake nám však otevírá průhled do světa, v němž jsou houby podmínkou vzniku, fungování a přetrvání života, a to se vší vážností.

Co se mycelia jako „informační sítě lesa“ týče, Sheldrake samozřejmě zmiňuje vlivný titulek z obálky časopisu Nature „Wood Wide Web“ z roku 1997. Představa o významu struktury sítě a četnosti jejího výskytu ve světě roste v kolektivní mysli minimálně od doby, kdy začal vyrůstat a sílit internet: krásný příklad decentralizované sítě. Ne snad, že by sítě do té doby neexistovaly, spíše jsme si pro ně nově vytvořili čerstvou citlivost: všimli jsme si, kde všude se nacházejí, jak se propojují, jak rostou, jaké mají zákonitosti (Sheldrake se kromě mnoha odborníků na biologii setkal také s A. L. Barabásim, autorem knihy V pavučině sítí), jenže zatímco jsme fascinováni fungováním artificiálních sítí, jako je internet či umělá inteligence (založená na hlubokých neuronových sítích), stále nám uniká, že život sám je takovou propojenou sítí a že představa oddělených individuí bojujících o nadvládu je přesná, asi jako kdybychom popisovali houby jen na úrovni kloboučků rašících ze země po dešti a nevšimli si, že jejich podhoubí prorůstá celý les a vzájemně propojuje nejen plodnice hub, ale také rostliny (včetně stromů). Rostlinám mimochodem houby po miliony let, poté co se přesunuly z vody na souš, poskytovaly „protokořeny“, než si je rostliny vytvořily samy – což ovšem neznamená, že se od té doby od hub radikálně oddělily, ve skutečnosti je stále kolem devadesáti procent rostlin závislých na mykorhize, tedy symbióze s houbou – houby, jak Sheldrake ukazuje ve svém výzkumu, dodnes obalují kořeny rostlin, jsou od nich prakticky neoddělitelné a poskytují jim nezbytné živiny, na něž rostlinný systém nedosáhne.

Připomíná mi to situaci, kdy lidé překvapeně zjistili, že „mikrobiom“, tedy mikrobiální kultury v lidském těle (což je kolem 40 bilionů mikroorganismů!), nejsou paraziti, ale že tvoří ekosystém, který musí být vyvážený a zdravý, aby takové bylo i tělo. Vzpomínám si živě, jak byli obzvlášť příznivci „citizen science“, svobodomyslní kosmopolitní jedinci, rozhořčení či pobavení (podle povahy) snahou „očistit“ lidský genom od těchto ne-lidských, typicky bakteriálních DNA. Jako by na sebe narážely dvě odlišné perspektivy či paradigmata, chcete-li: jedno, v němž se izolovaní jedinci probíjejí na své místo na slunci, a druhé, v němž je celý svět jednou propletenou sítí, v níž všechno souvisí se vším a nikdo není ostrov.

Merlin Sheldrake popisuje pocity blížící se závrati, které nastupují, když se vědci snaží popsat složitost a propletenost, kterou nacházejí na úrovni podzemních sítí. Což je zkrátka něco, co se těžko roubuje na „tradiční“ definice: vezměme si například lišejník, který Sheldrake popisuje v jeho nejrozmanitějších podobách. Všichni známe definici: symbióza houby a řasy. Jenomže čím víc vědci lišejníky, tyto extremofily schopné přežít v neuvěřitelně náročných podmínkách, studují, tím víc se tato definice rozpouští v přirozené složitosti života. Lišejníky nejsou tvořeny jednou houbou a jednou řasou, ale mnohými, každá symbióza je specifická a navíc se může měnit v průběhu života jednotlivců a nezahrnuje jen houby a řasy, ale také třeba bakterie – a na harmonickém soužití všech těchto prvků závisí přežití všech.

Queer, polyamorie, vícečetné partnerské vztahy, fluidita v oblasti pohlaví, to jsou témata, která v poslední době hýbou lidským světem. Je zajímavé se na ně podívat z mimolidského hlediska, čímž nemyslím mimozemšťany ani roboty, ale právě třeba – lišejníky (mimochodem Sheldrake zmiňuje článek, který opravdu lišejníky a queer spojuje: zkuste si oba pojmy zadat do vyhledávače). Lišejníky jsou schopné horizontálního přenosu genů, což znamená, že mění genetickou informaci v průběhu života, a to v závislosti na tom, s kým se zrovna spojí, což zase odráží nároky a možnosti poskytované prostředím, v němž se nacházejí, a jeho aktuální stav. Taková představa je mnohem víc „promiskuitní“ než partnerství mezi dvěma geneticky pevně určenými jedinci, které trvá po celou dobu jejich dospělé existence – a zřejmě se mnohem víc blíží „realitě života“.

Svět, který Merlin Sheldrake ve své knize odkrývá, je opravdu mnohovrstevnatý, proměnlivý, zkrátka živý. Existence hub a jejich symbiontů je inspirativní pro lidské myšlení. Jak Sheldrake píše, podhoubí je spíše proces než věc a vše, co souvisí s houbami, představuje výzvu pro lidskou praxi převádět skutečnosti do pevných pojmů a objektů: tohle se děje a propojuje tak rychle, že těžko najdeme moment, kdy zastavit, abychom to mohli zkoumat (připadal jsem si jako detektiv na špatné stopě – píše Sheldrake –, když jsem analyzoval umrtvené laboratorní vzorky: vše, co jsem chtěl ve skutečnosti poznat, jsem právě zničil).

Zároveň je nesmírně zajímavé, jakým způsobem Merlin Sheldrake navazuje na práci svého otce Ruperta (mimochodem mezi jejich rodinné přátele patřil třeba filosof a etnobotanik Terence McKenna, Merlin se tedy s houbami a jejich působením na člověka mohl zjevně seznamovat již od dětství). Rupertova hypotéza morfických polí, „ne-fyzickým“ způsobem propojujících živý svět a umožňujících přenos informací (která nebyla nikdy široce přijata, někteří ji ovšem oslavovali jako vizionářskou), se do práce jeho syna svým způsobem propisuje. Merlin jako by totiž objevoval neviditelnou síť, nebo spíš odkrýval slepý úhel, pod nímž jsme ji neviděli (čímž nechci říct, že mycelium je odpovědí na teorii morfických polí, jen ji zajímavě rozšiřuje – možná jsme zkrátka minimálně část informačních kanálů života na planetě Zemi z nějakého důvodu přehlíželi).

Je jisté – a přitom docela překvapivé –, že si prakticky nejsme vědomi toho, co všechno houby jsou a dělají a co všechno ovlivňují: víme ovšem, že 90 % hub není vůbec zdokumentováno a to, co zdokumentováno je, odkrývá neuvěřitelně živý, propletený a v jistém, ne-lidském, ale silném smyslu inteligentní svět. (Což je možná obzvláště zajímavé v okamžiku, kdy promýšlíme možnosti jiných forem inteligence, než je lidská – možná máme to, co hledáme ve vesmíru, přímo pod nohama.) Houby jsou všude a jsou tam již miliardy let. (Dochovaly se fosilie 2,4 miliardy let starého mycelia!) Houby se vyskytují v hlubinách, výškách, v tělech. Jsou to „metaboličtí čarodějové“, schopní rozložit většinu odpadních látek, i těch, které jsou pro zbytek živého světa smrtelně jedovaté. V jednotlivých kapitolách knihy se seznamujeme například s fascinujícím světem lanýžů a jejich živočišné přitažlivosti, která přivádí zvířata i lidi k vášnivé touze, s myceliem, které dokáže pomáhat při plánování městských dopravních tras či v oblasti programování, s myšlenkami na podhoubí jako senzor informující o stavu ekosystému. Dochází zde k propojení umělých a přírodních komplexních sítí tak, abychom lépe a efektivněji chápali složitou rovnováhu života. Poznáváme extremofilní lišejníky, ideální agenty k určení limitů a hranic pozemského života, jejichž mnohočetná a proměnlivá symbióza, umožňující horizontální přenos genů a umístěná na hranici živého a neživého (to lišejníky vytvářejí podmínky pro další postup života, rozkládají horniny, vytvářejí půdu), zajišťuje pružnost a robustnost, a to takovou, že jsou adepty na aktéry v hypotéze panspermie, tedy právě ony by se mohly stát nositeli života přenášeného v meziplanetárním prostoru. A co teprve posvátné houby, etheogeny, které autor lehce znepokojujícím způsobem uvádí do vztahu se „zombie houbami“, jež neuvěřitelně precizním způsobem (pilovaným nejméně 48 milionů let) dokáží navádět mravence, jako by to byla loutka, aby ho mohla v pravý okamžik prorůst a šířit z jeho těla nové výtrusy. Nechybí ani kapitola o již zmíněném „lesním internetu“, popisující způsob, jak podhoubí zajišťuje distribuci látek mezi houbami a rostlinami i jejich „tržní“ chování (čím více je k dispozici fosforu, tím rychleji klesá jeho cena). Mykorhiza, tedy symbióza houby a rostliny, je vztah, který je klíčový pro zdravé fungování lesů, ale i pro úrodnost půd – a co je také zajímavé, povedená symbióza se pozná okamžitě na chuti plodů. Je to ovšem vztah, který se – opět – vymyká lineárnímu myšlení a plánování, což vyžaduje implementovat do efektivní strategie jak jistou „zálibu v nejistotě“, tak nutnost pracovat s jejich „slabou stránkou“: mluvíme o systémech, které dokážou být neuvěřitelně robustní, zároveň jsou ve formě komplexní sítě (které říkáme život) velmi křehké – pokud je rovnováha narušena, celý systém se může složit jako domeček z karet a znovunalezení rovnováhy je typicky otázkou velmi dlouhého časového úseku (povšimněte si, že v evoluci hub a jejich symbiontů pracujeme s tisíci, někdy spíše miliony let).

V závěrečných kapitolách nás Sheldrake provede síťovím hnutí radikální mykologie, kde je motto „houby zachraňují svět“ víc než jen prázdnou proklamací – houby pomáhají, ať rozkladem (rozkládají pesticidy, surovou ropu, většinu plastů, antibiotik či hormony obsažené ve vodě), nebo tvořením (nové ekologické materiály). A jak sám píše, pochopil důležitost „citizen science“ v okamžiku, kdy se stalo zřejmým, jak oficiální věda selhává ve vytváření dostatečně husté sítě. (Mimochodem takoví termiti jsou před námi v práci s houbami stále o 20 milionů let napřed.)

Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa). Ale můžeme jít dokonce ještě dál: enzym umožňující trávit alkohol prošel mutací a skokově zvýšil svou účinnost někde tam, kam můžeme na evoluční linii umístit posledního společného předka člověka, gorily, šimpanze a bonoba: ano, zdá se, že opilost by mohla být tím, co na počátku věků vůbec vytvořilo komplexní síť, jíž říkáme člověk.

Kniha Propletený svět představuje fascinující výlet do světa hub, tedy do našeho, sdíleného světa, jen do jeho části většinou skryté našim zrakům, a přece naprosto klíčové pro fungování planetárního ekosystému. S houbou vzniká a zaniká svět – a že to není jen přesvědčení, ale také zkušenost z praxe, Merlin Sheldrake dokládá v závěru knihy, kde popisuje, co udělá se dvěma jejími výtisky – jeden z nich osadí myceliem hlívy a druhý nadrtí, přidá cukr, nechá zkvasit a vytvoří pivo. Tomu říkám propojit teorii s praxí!