V loňském roce se stal tuzemskou literární senzací překlad útlého románu Věřit v šelmy (Neklid, 2022, převod Jana Bednářová) francouzské antropoložky Nastassji Martin. Jedná se o mimořádné dílo hlavně díky tomu, kam posouvá antropologické psaní, a syntézou několika literárních žánrů na pouhých několika desítkách stran. Zároveň ho musíme vnímat také v kontextu jeho literárních předchůdců, ale i v kontextu dalších advokátů přírody, které potkal podobný osud jako Nastassju Martin. O naší době i kultuře totiž vypovídá obojí. Vše začíná, když na autorku knihy, specialistku na animismus arktických populací, zaútočí na Kamčatce uprostřed zamrzlé sopečné krajiny medvěd a zanechá ji se zraněným obličejem napospas ruským a francouzským nemocnicím, hluboce otřesenou na cestě za uzdravením narušeného těla. Tímto setkáním se z jejího výzkumu okolního světa rázem stává autoetnografie. Kolbištěm a přechodovou zónou mezi lidským a zvířecím, mezi kamčatskými animisty a západní kulturou s jejími institucemi (především se jedná o nemocnice, ale i vysoké školy) se v tu chvíli stává ona sama – v jediné osobě je velvyslankyní obou světů a zároveň není plně integrovaná ani v jednom z nich.

Předchůdci „důvěry v šelmy“: Coots a Irwin

Samotná zápletka zápasu člověka se zvířetem a fatálního poranění vzešlého z jejich setkání či konfrontace s chladem a nemilosrdností institucí by nebyla v podobných končinách ničím unikátním, respektive pro určité žánry knih odehrávajících se po obou stranách Beringovy úžiny bývala jednou z tradičních situací. Mám na mysli romány Ernesta Thompsona Setona, Jacka Londona, ale i třeba román Pirát Jevgenije Marysajeva či Bílého Bima Gavriila Trojepolského. Unikátní dokonce není ani to, že někdo, koho málem připravil o život některý z vrcholových predátorů (krokodýl, žralok či medvěd), se stává advokátem právě tohoto živočicha.

Asi posledním zástupcem žánru je publikace havajského fotografa Mika Cootse Shark Portraits (Portréty žraloků, New York, 2023), kterého v osmnácti letech při surfování připravil o nohu žralok. Známý kanadský ochránce přírody Paul Watson v předmluvě k Portrétům žraloků říká:

Inteligenci lidí jsem vždy poměřoval jejich schopností žít v harmonii s přírodou. Skutečně inteligentní člověk chápe význam rozmanitosti a provázanosti ekosystému pro jeho přežití.

Ačkoli byl Mike Coots napaden žralokem tygřím a přišel od kolene dolů o nohu, nebyl „obětí“ žraločího útoku. Událost ostatně dnes popisuje tak, že kdyby si onoho osudného rána při východu slunce mohl znovu vybrat, jestli si půjde zasurfovat a celý zbytek života stráví s protézou, šel by do toho znovu. Věděl dobře, že se v osudný den vynachází ve vodním království žraloků. Co následovalo, nebyla chyba ani jeho, ani žralokova. Na nešťastnou událost nereagoval ani hněvem, ani hořkostí, ani resentimentem. Ačkoliv jeho kniha žraločích portrétů obsahuje jedinou stranu jeho vlastního textu, stihne v něm říci, že jediné, co mu působilo utrpení při rekonvalescenci, byl pobyt v nemocnici, kde se nemohl dočkat, až bude moci zase trávit dny u oceánu. Někoho to nápadně připomíná. Nastassja Martin píše následující:

Pocity z nemocnice v Salpetrière: cítím se jako divoké zvíře, které chytili a umístili pod bledou zářivku, aby ho pozorovali pod lupou. Všechno ve mně řve. Bílá halogenová světla mi spalují oči, kůži. Chtěla bych zmizet, chtěla bych se vrátit do arktické noci, kde není slunce ani elektřina, myslím na svíčky, kde by bylo o tolik příjemnější se schovat, schovat, schovat.

Coots svou osobní fyzickou tragédii transformoval do zásadní, úspěšné a dnes tolik potřebné záchranářské mise za zákaz lovu žraloků. Ani jeho příběh ale není ojedinělý. Vzpomeňme na ochránce přírody a celosvětově známého moderátora populárních přírodovědných dokumentů Steva Irwina, kterému v roce 2006 trnucha (druh rejnoka) při natáčení probodla srdce a zabila ho. Nejenže jeho žena pokračovala v Irwinově ochranářském odkazu snad s ještě větší vervou, ale v jeho šlépějích se vydaly i obě jeho děti.

Advokátka sui generis: Val Plumwoodová

Samotné Martin je ale ze všech uvedených autorů nejblíže australská filosofka a ekofeministka proslulá především svou ranou a komplexní kritikou antropocentrismu, Val Plumwoodová (1939–2008). Její transformační „setkání“ se zvířetem spočívalo v napadení krokodýlem mořským při kajakování na říčce národního parku Kakadu. Plumwoodová byla těžce poraněná, ale jako zázrakem přežila. Podobně jako u Martin byla na reflexi takové situace neuvěřitelně teoreticky vybavena, což je o to pozoruhodnější, že její typ myšlení byl v té době, tedy počátkem 70. let, ještě považován za intelektuální avantgardu. Kromě svého univerzitního vzdělání byla totiž ekologickou aktivistkou a bojovnicí proti drancování lesů, snažila se žít soběstačně v souladu s přírodou. Kritiku tradičního západního uvažování o přírodě a promýšlení nové environmentální etiky a celkově nového paradigmatického přístupu prováděla se svým tehdejším mužem a univerzitním kolegou Richardem Routleym.

Lokality podobně revolučního přehodnocování vztahu k přírodě byly v té době na planetě dvě. Arne Naess se svou hlubinnou ekologií působil v Norsku, druhým místem byl úzký kroužek filosofů z The Australian National University in Canberra, mezi nimiž vynikali právě Richard a Val Routleyovi, jak se tehdy R. Sylvan a V. Plumwoodová ještě jmenovali. Podobně jako Arne Naess rozpoznávali, že palčivé problémy životního prostředí, které v té době začaly vyplouvat na povrch, nejsou pouze výsledkem špatných politik a technologií, ale mají hlubší kořen v samotném západním pojetí přírody. Otázky, které Routleyovi a jejich kolegové kladli, a témata, která otvírali, se staly pevným základem dnešní environmentální filosofie. Navíc i to, jak se se svým mužem Richardem Routleym přejmenovali po rozvodu (on na Sylvan, tedy „lesní“, ona Plumwoodová podle hory, kde žila, respektive stromu, po němž se hora jmenovala), svědčí nejen o lásce k přírodě, ale i o značném smyslu pro „čarování“ se slovy.

K incidentu s krokodýlem se Val Plumwoodová posléze vyjadřovala tak, že došla k intenzivnímu pocitu, že chce bránit krokodýlovo právo žrát si ve svém teritoriu, co chce, včetně člověka, když na to přijde. V jistém smyslu ji bavila ta zpětná vazba, kterou jí, potažmo nám, lidem, svým činem dával: „Nejste o nic lepší než kdokoliv ostatní, nejste o nic míň jídlo než kdokoliv ostatní. Žádný superdruh.“ V oněch raných dnech ale své texty adresovali především jiným filosofům. Slovník jejich textů byl vystavěný v přísných mantinelech výrokové logiky a sémantické teorie. To jim na jedné straně dávalo velkou sílu a přesvědčivost v intelektuálních kruzích, ale zároveň se tím dnes vysvětluje, proč jejich psaní nedosáhlo širší popularity u veřejnosti a za zdmi akademického světa. Val si toho byla dobře vědoma; ve svých pozdějších textech usilovala o literární formu, která by lépe komunikovala se širší čtenářskou obcí. V takovém duchu také byla sepsána její poslední, nedokončená kniha, pojednávající o tom, jak přežila napadení krokodýlem mořským v národním parku Kakadu.

Akademická antropologie versus literatura

Proč je tedy Věřit v šelmy zjevení? Především proto, že nesmírně důvtipně překonává úskalí, za něž je etnografické psaní kritizováno nejméně od 80. let 20. století. V roce 1986 k tomu řekla literární kritička Minnie Bruce Prattová:

Pro laika, jako jsem já, je hlavním problémem fakt, že etnografické spisy jsou překvapivě nudné. Člověk si nepřestává klást otázku, jak je možné, že tito zajímaví lidé, kteří dělají tolik zajímavých věcí, píšou tak plytké a hloupé knihy?

Aniž by něco takového plánovala cíleně, povedlo se Nastassje Martin ve Věřit v šelmy to, o co usilovala Val Plumwoodová ve své poslední, nedokončené knize o napadení krokodýlem. Strnulost a nedostatečnost akademického psaní a uvažování autorka v knize sama reflektuje, a sice skrze existenci barevných bločků na etnografická pozorování lege artis a pak černého sešitu na neuspořádané zápisky, načmárané většinou v noci, prolínané se sny, vizemi a postřehy, které nesnesou přesnější zařazení a které „uspořádá a vyhodnotí později“. Po drastickém setkání s medvědem a s jeho důsledky samozřejmě potřeba černého sešitu roste. Věřit v šelmy je sugestivní knihou i pro člověka, který v šelmy „věřil už dřív“. Dá se nad ní totiž uvěřit především tomu, že se čas alespoň některých akademických věd a akademického psaní naplnil; jako bychom byli svědky návratu měkkých narativů. Podobné potřebě – domnívám se – vděčí za svůj současný boom globální feministické básnické hvězdy jako Rupi Kaur, Christi Steynová či Amanda Gormanová, z níž udělalo přes noc celebritu vystoupení na inauguraci Joea Bidena s básní „The Hill We Climb“. Všechny z nich velmi přístupnou, až popkulturní formou tematizují celou škálu společensky naléhavých témat od psychického zdraví, rasové a genderové rovnosti až po uprchlická a imigrantská traumata.

Takovým otřesem ale pochopitelně neprocházejí jen humanitní a sociální vědy, ale i ty přírodní. Příkladem za všechny (byť jej nelze považovat za etalon svého druhu, ale už ani za exces) je německý mořský biolog a filosof Andreas Weber, díky překladům svých knih nabývající na proslulosti také v Česku. Jeho biologie navazuje na romantickou předválečnou tradici biosémantika Adolfa Portmanna a mnohých dalších, ale zároveň vychází ze současných poznatků. Úhelným kamenem jeho textů je pak setkání. Setkání jakýchkoliv živých bytostí, po nichž už nikdy nejsme těmi stejnými subjekty, tedy život jako neustálá a reflektovaná proměna. Proměna je zásadním tématem i knihy Věřit v šelmy, byť vzhledem k dramatičnosti setkání medvěda a autorky je zjevnější než u různých subtilních setkání popisovaných Andreasem Weberem. Ne náhodou byl pro Webera i Martin zásadním přímým učitelem francouzský antropolog a přední odborník na animismus Philippe Descola. Problém animismu ale je, že ho lze „objektivně pozorovat“ jen do určité míry. Abychom ho pochopili, musíme se animistou stát – a na to naše univerzity ještě nemají přesné kolonky. Doba v tomto směru ale univerzitní učení lehce předběhla – a tak se Martin uchyluje ke krásné literatuře a Weber je mnohými ortodoxnějšími kolegy považován za poněkud extravagantního.

Žitý animismus

Ráno poté, co jsem začala psát reflexi knihy Věřit v šelmy, se mi stala podivuhodná věc. Našla jsem po probuzení v telefonu zprávu od svého kamaráda, s nímž léta sdílím nadšení nad dílem Susan Sontagové. Zpráva obsahovala mou oblíbenou fotografii v tu dobu již postarší americké esejistky za psacím strojem, převlečené do kompletní masky medvěda hnědého. Kamarád mi k tomu psal: „Ahoj, akorát sháním tatéra, který by mi dokázal udělat Susan Sontag v kostýmu medvěda. Dneska se mi o tom zdálo, tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu – a tys byla ta, která to se mnou ve snu řešila.“ Čím se právě zabývám, pochopitelně vědomě netušil. Synchronicity a sny hrají zásadní roli i v knize Věřit v šelmy. Nejen že s nimi jako s daty a fakty pracují Nastassjini evenští přátelé, ale i sama autorka si uvědomuje, že dramatické setkání se šelmou anticipovala – že k němu směřovala a že bylo nevyhnutelné. Takové pojetí světa jde ale ještě dál; ke světu plně vědomému, kde je třeba být vnímavý nejen ke všem lidským i mimolidským bytostem, ale mnohem vědoměji pracovat už s vlastními myšlenkami, natož slovy. K tomu si dovolím citovat následující pasáž z knihy:

Myslím na hovory s Clarencem, starým gwich’inským mudrcem z Fort Yukonu na Aljašce. Vždycky jsem se na něj dívala pobaveně, když mi říkal, že se všechno neustále ‚zaznamenává‘ a že les je ‚informovaný‘. Stromy, zvířata, řeky, každá součást světa zachycuje všechno, co děláme nebo říkáme, a dokonce občas i to, o čem sníme a co si myslíme. To proto si musíme dávat pozor, jaké myšlenky utváříme, jelikož svět nic nezapomíná a každý z prvků, které ho skládají, vidí, slyší, ví. Co se stalo, co se přihodí, co se chystá. Každá myšlenková forma, kterou ze sebe vydáme, se mísí a přidává ke starým příběhům spoluutvářejícím prostředí a taky ke stavu těch, kdo ho obývají.

I když se o knize Martin píše většinou jako o románu a i když řadu kritérií plně splňuje, nemohla jsem si pomoci a vnímala vše spíše jako reportáž, deník, záznam mezistavu, něčeho neusazeného, něčeho s mnoha (autorčinými) otazníky. K takovému čtení ostatně nabádá i poslední odstavec knihy, v němž se píše: „Opět usednu ke stolu. Položím si zápisníky s terénními poznámkami vedle sebe na dosah ruky. Je čas. Začínám psát.“ Nemohu se dočkat, jaká proměna antropologie s autorkami a učenkyněmi formátu Nastassji Martin nastane. Těším se, až začnu číst, co tehdy začala psát.