Milé čtenářstvo Tvaru,

žlutozelené, hnědozlaté, rezavé a všelijaké jiné listy se ještě pořád drží na stromech, i když teplotou vzduchu a barvou nebe už je to zas ten starý dobrý listopad, jak ho známe. Měsíc svlékající duši kajícnici, ostrý jak břitva, temný jak tůň v nočním lese. Po neuvěřitelně teplém září a říjnu je to vlastně úleva. Aspoň něco zůstává při starém. Jinak mám pocit, že se vše otřásá – v dobrém i ve špatném. Vše se mění závratnou rychlostí. A protože můj odchod z Tvaru se už blíží, cítím potřebu být osobnější, niternější… Prožívám zvláštní zhuštěný čas. Dokončuji poslední čísla, snažím se dohlížet na finální práce na novém webu, který pořád ne a ne vzniknout, což mě stresuje – a zároveň to ve mně probouzí zvláštní odevzdanost. Včetně vědomí, že si ho už coby šéfredaktor neužiju. Úkoly a uzávěrky nejrůznějšího druhu jsem už přestal počítat; štosují se přes sebe ve frenetickém tempu, pochodují nervózně ve frontě na odbavení. Můj pracovní život se stal minovým polem. A do toho mnou proudí už od jara poezie, a její proudění je čímsi nové – takové zenově poťouchlé, radostně hravé. A tohle hravé naladění se zase mísí se smutkem z vezdejší samsáry, protože se špatně srovnávám se vším tím násilím světa, kterého je tolik, tak nesmyslně moc… A všechny tyhle protichůdnosti a tlaky, škuby a tahy se zrcadlí v mé mysli, a současně se moje mysl, uvyklá meditativnímu sebepozorování, místy rozšiřuje a v tom blázinci se občas objevují okamžiky-záblesky ryzího štěstí. Život je naprostá záhada. Samopovstávající kóan…

V devatenáctém čísle najdete rozhovor s opavským básníkem a nakladatelem Danem Jedličkou, který připravila Simona Racková. A také ukázku z jeho poemy Dialog. Jsem rád, že se žánru poemy zase projednou někdo ujal – nezalekl se složitějšího básnického útvaru. Z naší ukázky je patrné, že se máme na co těšit. Z dalších textů bych vás rád upozornil na ukázku z nového překladu polského prozaika Bruna Schulze, jehož povídková kniha Skořicové krámy byla pro mě v devadesátých letech naprostým zjevením. Vždy jsem miloval prózu, která osciluje na pomezí poezie – svým jazykem a viděním. No a právě Schulz je pro mě básníkem prózy přímo oslnivým, svítícím do dálky. Považte jen začátek povídky „Ptáci“, jaká to je poezie v oku:

A přišly žluté zimní dny plné nudy. Bláto zrezavělo, pak ho přikryl sníh. Jeho bílý ubrus byl děravý, pořezaný a krátký. Nestačil na všechny střechy štetlu, trčely z něj černé a rezavé doškové archy, uvnitř nichž se skrývaly začouzené prostory půd, černé zuhelnatělé katedrály ježící se žebry krokví, trámů a vaznic, temné plíce zimních vichřic. S každým úsvitem se zjevovaly nové komíny a dymníky, květy noci vyfoukané větry noci, černé píšťaly ďáblových varhan.

Skořicové krámy přeložil básník Petr Motýl a vyjdou záhy v nakladatelství Malvern. Z nového překladu se raduji: je to událost! Doufám, že bude v literárním světě patřičně zaznamenána…

Přeji vám živé čtení.