naše minulost nás dohání
vždycky až v přítomnosti –
toho si všimni,
v tom je pěkná svině.
ale já mám svědomí čisté;
nedá se například říct,
že bych kdykoli reálně existoval,
že by se kterékoli z mých slov
obtěžovalo pravdou.
vlastně i tvoje přítomnost v této místnosti
je tím nepravděpodobnější,
čím víc se přibližujeme hodině duchů.
jako vypravěč jsem nespolehlivý,
jako lyrický subjekt neuchopitelný.
když na to přijde,
klidně mi říkej jménem,
jímž mě oslovili ve tmě.

ostatně večírek již skončil:
hudba pokoktává po oktávách,
hlava hostitelky schýlena v antické šíji,
a jak sám říkáš,
anebo jsem to řekl já,
v našem věku už není třeba
překračovat své možnosti,
překračovat limity,
v našem věku už dáváme výhost svévoli,
a tak jen překračujeme těla těch,
co tady spí
nebo to přinejmenším
věrohodně předstírají.
naštěstí byt je malý
a únikové cesty zjevné,
hle, i v předsíni kdosi zbořen,
Robinson společenské únavy,
a my,
dva nadbyteční Pátkové z ostrova snů,
dvě lodě zbylé u prasklého mola
vyplouváme do páteční noci.

ty jako vždycky napřed.
ženeš se dusnou norou chodby,
dusáš po schodech,
bereš je po dvou
a pak vbíháš do příšeří dvora.

nahoře
v asfaltu nebe
úplně jak včera
tuhne úplněk jak včela.

* * *

tady v ulici se noc
jeví být dosti nezřetelnou:
noc a nic,
prastaré podobenství.
zřejmě proto říkáš,
ať jsme v krocích obezřetní,
ty sám svého druhu lovec
skládáš k nohám města
slib spřátelené palby.
jsi ale nápadný, trčíš tu
jako administrativní chyba!
vidím tě v měkkém světle lamp,
nad hlavou ten bláznivý odznak,
tvůj stín stokrát odražený
v drobných loužích
po nedávném dešti; cítím,
jak vzdálený zvuk zvonu
rozbíjí ve vzduchu ozon,
jak jehly věží katedrály
pářou rozteč obzoru,
odkud se řine nové datum,
čas
a jiní démoni.

ještě před chvílí, v netečném domě,
naše pohyby nápadně připomínaly
útěk; ve změti stop a otisků
jsme za sebou nechali
chladnoucí oběť večera,
osnovu příběhu
propsanou do kajut svědomí.
stěží bys v nás teď ale
nahmatal prudký puls,
zaslechl zrychlený dech.
není kam spěchat – po půlnoci
si bytosti ve stavu bdělém
vypůjčují čas spících,
město v polibcích neonové smrti
řadí volnoběh a obrůstá rzí.
tak jako teď my dva,
ač jinak jsme z čeledi neklidných.
v dobách, kdy tvé příchody
mívaly kouzlo nechtěného,
jsem ti vyprávěl příběh,
jehož sám byls možná účasten:
stáli jsme tenkrát
v široce rozkročené krajině,
v křížení šesti cest,
a dlouho nemohli jsme dál,
protože každá z možností
nutně znamenala ztrátu všech ostatních.
tehdy poprvé jsme ucítili
dotyk tyranie volby
a museli jsme házet mincí.
té dnes nebude třeba.
noc nevidomý masér
si nás zpracovává po svém,
zdá se, že jí ještě chvíli
potrváme v prstech.
zatím vymnula nám ze zad
věkovitý motiv cesty,
jen přesně nevíme, co s ním;
s vědomím, že naše kroky
budou urážkou odysey,
pociťujeme náhlou ztrátu končetin.

a úst. chtěli jsme mluvit víc,
váznem však v pomlkách
a řeč zní nesourodě;
chtěli bychom jít dál,
ale co si o nás pomyslí
kandelábry, jak zavilá
bude zášť křižovatek
a do kolikerých nástrah
zavedou nás zvuky sirén?
chtěli bychom jít dál,
ale pokrok je známá iluze,
chiméra pohybu,
výprava do vratných vod.
na druhou stranu,
zůstat stát zde v ulici
má stejný smysl jako čekat
na zprávu z období dešťů,
proto říkám – pojďme,
vždyť přinejhorším
dojdeme jen sami k svému,
a je-li nám určena sudba,
vyvěštíme si ji až ráno
z kávových sedlin.

pojďme,
ať léta se pak můžem stydět
za patos svých básní,
pojďme se zpronevěřit
vlastní hlavě! prázdná ulice
sice jen naznačuje směr,
já ale vím, že ty už v duchu
vidíš magnet centra,
máš v dlaních jeho siločáry
a v nohách nedůtklivé střelky.
své zvyky neměníš,
už léta jsi ten, kdo dává
povel k vítání sobot.
a tak se vlečem nocí
jak poleptaní věrozvěstové,
temní od temen,
na cestě k původnímu znění.

míjíme úzká ústí bočních ulic,
přítoky tramvajových tepen,
v nichž se láme křehký cín spojů,
míjíme rozhraní čtvrtí,
průhledy do zásvětních dvorků,
zákoutí zkroušená lichvou světla,
míjíme torza vyholená
v místě budoucího zákroku
a jizvy na předloktí výpadovek,
míjíme spící domy,
životy zaparkované
v bezpečných schránkách důvěry,
v hájemství kvartálních jistot.
kdosi nás pozoruje skrze žaluzii,
vidím řezné rány na kolmici těla
a v protějším okně
tajené sklony k nahotě, touhu
jako poznatek z dívčí četby.
o kus dál nahlížíš přes plot
a říkáš, že zahrada je plná
lidí s nevyzpytatelnými účesy.
jsem člověk sečtělý,
sám bytost mýtotvorná,
takže ti rozumím.

míříme k mostu.
tušíme temný tok
a cítíme pach svršků,
někdo tu přespává
anebo chcípnul
na černé svědomí,
možná my, mladší,
v jiné době –
vyber si den a století,
vyber si kterýkoli kámen
z mozaiky okamžiků
a vše, co řekneš,
bude použito.
míříme k mostu,
tušíme temný tok
tam někde neurčitě dole,
dokonale lhostejný,
protože stejně jako my
se tady nenarodil.
nahýbáme se přes zábradlí
a siluety našich hlav
na chvíli zvěčněny
v naivním proudu.

víc než kdy jindy neseme váhu let
a úděl pozdních hodin,
nikdy jsme nebyli ti s andělskými hlavami,
postavy z dob, kdy umřít mladý
se ještě považovalo za elementární slušnost,
jen občas tíhnem k časům minulým,
vzýváme préterita svých dnů,
chceme zas s holým zadkem
určovat chod světa,
trpět sněním a být
k lásce dosud nedorostlí,
ochořet paradoxem,
vyhlásit éru vytahaných svetrů
a salonního šílenství.

jenže minulost nás dohání
zásadně v přítomnosti,
co bylo, je vždy odložený případ,
pomník paměti.
na věci minulé se dávno nelze spolehnout,
nic nedokazují,
podívej, stránky v deníku
jsou vyčmárané bezduchými obrazci.
bylo by navíc podezřelé
zabývat se teď minulostí,
když spojuje nás tolik věcí,
které teprve přijdou,
tolik,
až mě to někdy děsí.

už za pár let
nám smrt našich otců
věnuje vědomí konečnosti,
budeme otvírat okna
a v průvanu odcházejících duší
najednou bude zjevné,
že už se nevykoupíme složenkami
a řeholí teambuildingu,
že veškeré to křižování
je jen trik a iluze,
protože není žádná trať,
jen kolej končící v šotolině
nějaké bezejmenné stanice.

už za pár let
nám naše ženy zmizí
za mlčící hradbou peřin,
svoji bagáž odcizení
potáhneme do všech možných pater
domu jménem domov,
kde zvyk a únava
nás bude umazávat
den co den
na co nejmenší nutnost.

už za pár let
budeme ve vzdálených městech
fárat do hlubin metra
a bát se, že až odrostou děti,
jejich noční můry
nám zůstanou ve skříních
a pod postelemi.

už za pár let
si z mobilu smažeme číslo
a někdo tam venku přestane existovat,
v objetí digitálních bohů
budeme nekonečně sdílet své prázdno,
zbudou z nás citově ploší Oněginové,
chodící výkaz zisků a ztrát.

nic z toho ale ještě nevíme,
nic z toho zatím není
nikde vepsáno, jen dáno ústy
coby letmý příslib,
nic se nejeví a nezjevuje,
nic a noc,
prastaré podobenství
čtené v cizích horečkách,
a proto můžeme jít dál,
my, krotcí dobyvatelé
s dávno propadlými vízy,
ale co naplat, když se nám
pořád děje nějaká lyrika,
když ponecháni bez dozoru
směřujeme k chaosu
a kolektivní halucinaci,
už staří Římané říkali,
že s příchodem milénia
jde všechno tak nějak do řiti,
a sami odkráčeli do věku ochablosti.

v těchto místech se ulice rozlévá
a hluk postupně nabývá podoby litanie.
vidíš ty válečné barvy semaforů?
tady je Trnitá,
olysalá lodyha s květenstvím hospod,
odkud nás čeká už jen
tíživá cesta k nádražní Golgotě,
tady se nehraje v kavárnách bezpohlavní jazz,
múzy jsou úzký profil,
tady se proti nám spojili
proletáři všech zemí,
tady se zdravíme s kurvami
spiklenecky jak majitelé psů,
ale v ostění stehen si neseme příjičný strach,
dosud nedorostlí k pouličním formám lásky,
k ženám epické šíře,
tady za vraty spí vrásčití proroci
s dlaněmi drhnutými benzinem a solvinou,
pro něž další den je vymodlený skvost,
tady kost města praská v rukách chiropraktika
a ze sklepa se chodí s kýblem žluči,
tady je melancholie stavem ustrnutí,
a jak sám říkáš,
anebo jsem to řekl já,
odtud se lépe dvakrát stěhovat
než v jakémkoli rozsahu vyhořet.

tady se město mění v mimotělní zážitek,
chceš zachytit tep
a ucítíš jen setrvačný oběh náhod,
chceš nasát noční vzduch
a v chřípí vzpříčený máš horký fragment léta,
hodina s půlnoci je naše situace beznadějně svislá,
měsíc minolovka jak liknavý bůh ze stroje
nás sleduje nad siluetou stavenišť,
tady se město stává nutnou kolonií dneška
a my vteřinou v jeho nesmírné struně,
chtěli jsme mluvit víc,
ctít zákon dialogu,
chtěli jsme dojít dál,
ale vzdálenosti slov jsme hrubě podcenili,
jsme na křižovatce anebo možná na kříži,
míříme k východu anebo možná k východisku,
hodinu s půlnoci jen samé otázky
a nikdo, kdo by k nám hovořil
přijatelným jazykem.