Rozdíl mezi modlitbou a postováním selfíčka přitom ukazuje, jak odlišně je dnes společnost strukturovaná – zatímco obě aktivity jsou svého druhu nutkavé a rituální, modlitba člověka přivádí k sobě, zpravidla se nekoná veřejně před očima ostatních, obrací pozornost k čemusi přesažnému.

Skutečnost je taková, že spolu s počátkem technologické revoluce se technologie stala zdrojem natolik velké moci, že se změnila také v symbol čehosi božského a posvátného, v jistém smyslu jsme propadli cargo kultu naší vlastní technologie.

Náš domácí Blaník je vlastně nakonec docela kouzelný, je to výhonek velmi starého mýtu, vzorce, který najdeme v mnoha náboženstvích a lokálních legendách.

Vše je otázka míry, proto i mezi lidmi bude dost těch, kteří dočasně v klidu spočinou, ale nakonec při tom správném podnětu se i v nich probudí jejich spící Antiteze.

Co když ale není Bůh něco v minulosti nebo nad světem? Co když je naší budoucností, co když teprve přijde na svět skrze nás?

Božskou manou z Ráje jsou tedy všechny ty oříšky a bobule s nápisem „eko“, protože nám slibují, že jejich požíváním jednak odčiňujeme část našeho hlubokého a krvavého hříchu civilizace a jednak se díky nim napojujeme na zdravý a nepoškozený Pra-Čas, kdy bylo ještě všechno v pořádku, kdy Příroda se usmívala, slunce svítilo a vše prostupovala božská Harmonie.

Před očima nám tak vyvstává obraz civilizace jako světa po Pádu, násilného, nenasytného, disharmonického.

Vládnoucí koalici se nedaří dohodnout. Čeká se. Oba hlavní tábory mají vyrovnané síly. Já jednu stranu nepotlačím násilím, pořád jí naslouchám a výsledek je váhavé, tápavé, měnlivé chování. Zvenku to může vést snad až k dojmu amorálnosti. Názorové nepevnosti.

Jungův koncept Selbst je především nástroj a pomůcka. Pomáhá člověka orientovat do budoucnosti namísto minulosti, nabízí mu představu úplnější bytosti, kterou by mohl být, ale neslibuje odkrytí nějakého konkrétního jádra Já.

Zjistil jsem, že některá slova a některé motivy, symboly, zvyky a rituály mě fascinují zvláštním a hlubokým způsobem a rozhodl jsem se toto vnímat jako signál, že věci, které mě takto uchvátí, jsou „stopy Siranie“, a tak jsem je začal rozvíjet, domýšlet do důsledků a postupně obohacovat Siranii o tento materiál.

Tvrdím, že mýty jsou necelé, protože jsou hraniční, totiž nacházejí se vždy na horizontu, kam jen tak tak dohlédneme, a to, co tam vidíme, je způli ponořené v mlhách.

Tolkien je de facto zakladatelem žánru fantasy a jako takový stojí na hranici mezi světy – v jeho díle se teprve hledá, co to fantasy má být.