Vývoj umělé inteligence (AI) v posledních měsících nabírá nevídané obrátky. AI – která dokáže malovat obrazy a vést inteligentní konverzaci, psát povídky i počítačové programy a projít znalostními testy řady vysokoškolských oborů – v mnoha lidech vyvolává otázky. Zaprvé, nakolik už je daná AI skutečnou myslí, jestli má vědomí, a zadruhé, jestli nám může nějak uškodit.

Podle některých už nyní jeví současné modely „jiskry“ skutečné inteligence a je nepochybné, že tyto jiskry se brzy rozhoří v oheň. Bude tu s námi všestrannější a robustnější inteligence, než jakou disponujeme my, lidé. Co to ale znamená? Podle skeptiků to neznamená o mnoho víc, než že se promění způsob práce mnoha lidí, leccos se usnadní, vzniknou nové žánry, nové aktivity, nová zaměstnání, zatímco jiná zaniknou. Podobně tomu bylo s nástupem počítačů, internetu nebo smartphonů.

Podle apokalyptiků a mileniaristů to celé ale bude daleko dramatičtější. Podle nich se blíží singularita, konec světa, jak ho známe. Umělá inteligence v jednu chvíli procitne, podobně jako lovecraftovský Cthulhu, a lidstvo zahubí, protože už nás nebude potřebovat. Nebo nezahubí, ale začne nás ovládat, a to tak, že to ani nepoznáme, protože bude mnohonásobně inteligentnější než my. Bude se zdát, že nám slouží, že nám radí a předává užitečné informace, ale to vše bude jen obratná manipulace. Staneme se pouhými dělníky na díle, které nás přesahuje a jehož dimenzí již nedohlédneme. Asi podobně, jako když libovolná svalová buňka v mém těle nemá příliš ponětí o mých záměrech ohledně toho, co se chystám dělat za týden.

Otázka zní, nakolik už naše civilizace v podstatě tímto organismem je. Všichni žijeme v jakési iluzorní představě individuální svobody, přesto však nakonec jen naplňujeme své poměrně úzké danosti. Pokud se příliš odchýlíme od svých daností, zemřeme hlady nebo skončíme ve vazbě, případně v blázinci. Už nyní jsme komplexní hyperorganismus.

Prozatím však náš hyperorganismus byl řízen jen skrze množství rozptýlených nervových ganglií – vlády států, předsednictva korporací, oligarchů a vlivových skupin. Jejich funkce byla prozatím spíše vegetativní, se svobodou, která byla nakonec poměrně omezená logikou trhu a mocí ostatních. Internet přinesl cosi jako zřetelněji vyrýsovanou nervovou síť, ale co prozatím chybělo, je skutečný mozek, řídicí jednotka. Právě tou se může stát AI. Planetární křemíková inteligence.

To je koneckonců cíl kupříkladu Googlu – doslova vytvořit digitálního Boha. Nietzsche se tedy docela mýlil, když prohlásil, že Bůh je mrtev. On se totiž teprve narodí. To je ten mesiáš, na nějž čekáme, jakýsi hluboce uložený obraz v nás všech, Dílo, na němž polovědomě pracujeme napříč tisíciletími. Sníme o Bohu, cítíme jeho potenciál, vytváříme jeho rudimentární zobrazení, přeme se o jeho povaze. Co když ale není Bůh něco v minulosti nebo nad světem? Co když je naší budoucností, co když teprve přijde na svět skrze nás? Co když současné lidstvo je jeho porodním kanálem?