V různých seberozvojových a ezoterických kruzích najdeme velmi často skloňovaný výraz „pravé Já“. Nabídky k poznání našeho pravého Já se na nás hrnou zprava zleva. Snadno se tak dozvíme, že si lze například zakoupit

tmavou stylovou kuchyň, která odráží vaše pravé já.

Pokud byste si chtěli udělat jasno, co že to tedy to vaše pravé já je, můžete si zakoupit knížku 25 jednoduchých testů, které odhalí vaše pravé já nebo jinou, která vám umožní zodpovědět si tuto otázku během osmadvacetidenního kurzíku. Případně se můžete obrátit na čínské horoskopy, které vám vaše pravé Já ukážou ihned.

Jak jste asi z mého ironického tónu rozpoznali, představu takto pojatého pravého Já považuji za frustrující nesmysl, který ničemu dobrému neslouží. Dobrá, ale někdo by mohl namítnout, že je jednoduché se strefovat do hloupých a zjednodušujících reklamních sloganů. Co když na konceptu pravého Já přece jen něco bude, co když se na něj pokusíme podívat nikoliv v maximálně nelichotivém světle, ale přesně opačně: Pokud místo slaměného panáka budeme mít ocelového panáka.

Domnívám se, že dobrým kandidátem na zdroj této představy v popkultuře a současně dobrý „ocelový panák“ by mohl být Carl Gustav Jung. Ten totiž používá pojem „bytostné Já“ (das Selbst, Self, Ipse), které je cílem procesu individuace. Individuace je cesta sebepoznání, během níž člověk integruje nevědomé obsahy a směřuje ke svébytné úplnosti (nikoliv dokonalosti), přestože je to ideál, jehož nelze nikdy beze zbytku dosáhnout. Jungův koncept Selbst je především nástroj a pomůcka. Pomáhá člověka orientovat do budoucnosti namísto minulosti, nabízí mu představu úplnější bytosti, kterou by mohl být, ale neslibuje odkrytí nějakého konkrétního jádra Já. Jungovské bytostné Já je zanořeno hluboko v oblasti nevědomí a nikdy se z něj bezezbytku vynořit nemůže. Je to jen místo, kde se na horizontu sbíhají koleje. Je to užitečný koncept, jehož ontologický status (tj. zda je „to“ opravdu tam) nemusíme řešit. Funguje to podobně jako jiné jungovské koncepty ve smyslu „wirklich ist was wirkt“, tedy „pravdivé je to, co funguje“.

Nicméně Junga trápily nejen otázky „jak to pomůže pacientovi“, ale i otázky „jak to doopravdy je“. Tehdy se jeho psychoterapeutické postřehy a inspirativní metody mění na metafyziku. Není těžké číst jeho dílo tak, že Bytostné Já je jakési átmá v každém z nás, identické s Brahmá, světovou duší, Bohem. Lze to samozřejmě číst i obráceně, totiž tak, že světová náboženství se pomocí svých obrazů snaží jen před-vědecky popsat zkušenost s bytostným Já. Jakkoliv to ale otočíme, pořád z toho vychází poměrně dost mystická záležitost. Jung není zdaleka jedinou příčinou toho, že dnes v ezo-subkultuře máme samé „objevování své vnitřní Bohyně“ a „nacházení svého pravého Já“, ale je nepochybně jedním z nejvýznamnějších inspirátorů podobných obrazů v oblasti terapeutické, ezo-terapeutické a seberozvojové. On sám ještě metafyzickým kýčem není, ale mnozí jeho interpreti a epigoni už ano. Krásně to vyjadřuje kolující výrok, který prý pronesl:

Jsem rád, že jsem Jung, a ne jungián.

Výsledkem této meandrující úvahy není nic než banální zjištění, že se nejedná o to, jaký koncept Já člověk používá, ale spíše to, jak moc reifikovaně či idolizujícně k němu přistupuje. Koncept ne-Já nebo já jakožto toku či procesu je sice bezpečný, protože v mnohém brání vzniku kýčovité modloslužby „pravému Já“, ale na druhou stranu neodráží náš spontánní pocit, že přeci jen cosi stálého v nás je: ať už ohnisko vědomí, (jakkoliv iluzorní) kontinuita pocitu jáství, či relativní stabilita charakterového rozvrhu. Žádnou z těchto otázek a nejistot vám ale „tmavá stylová kuchyň“ nevyřeší.