Lidé
(1995) dokončuje studium na KTF a FF UK (historické vědy, bohemistika), působí jako redaktorka. Příležitostně překládá, píše kritické texty o literatuře, zabývá se fotografií. Ohledává vrstvy lesních prostorů, jejichž viditelné pilíře se zhroutily. Její zájem v současné době směřuje k poetice přírodního místa, zejména holoseče a bytostí za horizontem vidění. Zkoumá rituál, mikrohistorii krajiny, poetiku domova. Na vykácených kopcích hledá neviditelný les, na rozbité cesty klade léčivé byliny. Její texty dosud vyšly ve Tvaru nebo Psím víně a doprovodily knihu Teorém kamenné zahrady (2021, Matouš Lipus a kol.), cyklus Mytologie lesa byl publikován ve sborníku Básne SK–CZ 2022. Přítomné texty jsou ukázkou z rukopisu básnické prvotiny Mýtiny, která v blízké době vyjde v nakladatelství Viriditas.
Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.
Skutečný básník se má naopak podle Eliota systematicky vzdělávat a zajímat se o prostředí jiných básníků, má se konfrontovat s tradicí, která pro něj není jen nějakou školskou příručkou, ale životem, v němž se pohybuje, tradicí živou a proměnlivou, která je pro něj vodou i vzduchem.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Přijďte na náš poslední žánrově zabarvený večer, v němž se prolne tematika Vánoc a hororu, který vám při svém čtení ať konkrétně nebo abstraktně naservírují Patrik Linhart, Klára Krásenská, Milan Ohnisko a v rámci performance jej ztvární Ondřej Macl. Večerem vás provede Matěj Senft. O dramaturgii se postaral Jan Běhounek.
Dobře to ví Virginia Woolfová a je to pozoruhodná vrstva jejího díla, které pulzuje životem všech a všeho a v každém zlomku události, pohybu hlemýždě v trávě, společenské konverzace je svinutý celek – respektive jeho neúnavné hledání; říci všechno v jednom pohybu.
Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.
Borzičova sbírka je mystická a podobně jako Březina i on čerpá z různých spiritualit; výsledkem však není rozředění, zmatení, plytkost.
Skutečný básník se má naopak podle Eliota systematicky vzdělávat a zajímat se o prostředí jiných básníků, má se konfrontovat s tradicí, která pro něj není jen nějakou školskou příručkou, ale životem, v němž se pohybuje, tradicí živou a proměnlivou, která je pro něj vodou i vzduchem.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Dobře to ví Virginia Woolfová a je to pozoruhodná vrstva jejího díla, které pulzuje životem všech a všeho a v každém zlomku události, pohybu hlemýždě v trávě, společenské konverzace je svinutý celek – respektive jeho neúnavné hledání; říci všechno v jednom pohybu.
