Lom

Hladina promodralá deštěm,
zakleté ryby táhnou v průvodu,
dovolávají se svých mrtvých,
jako by byly bez těla.

Šaty nechali na břehu,
až se rozsvítila voda,
tehdy si o kámen rozřízla nohu.

Bez ustání pršelo,
k autu ji nesl v náručí,
hovězí připálili,
ale rány si všimla až druhý den.

Marně se tehdy milovali,
marně bez lítosti.

Tvář

Za zákrutem cesty začíná širé nevědomí, které opájí každého, kdo putuje. S každým krokem se opona stínu rozhrnuje, nejen zrak, ale celá bytost pátravě hmatá po hraně viděného. Vstupuji, rozléhám se do všech koutů. Můj zrak je světlo, které vztyčuje hraniční kameny. Co vidím? Branku a zeleninový záhon, pěšinu mizící pod převislými tisy. Můj zrak je tma, která se slepě vrhá na útes. Co nevidím? Jsem poutník a musím žádat pokorně o svolení. Dej se mi k vidění tak, jako já se dávám tobě. Nech mě vstoupit a na okamžik budeme jedním, krajina mé duše a krajina tebe. V jarním odpoledni přejde přes slunce mrak, z okapu sklouzne kapka, slivoňové prsty zaklepou na okenní tabulku, hladina v sudu se rozčeří. Jen poutníkům a prorokům se zjevuje tvář a hle: uprostřed zahrady vyrůstá strom a jeho koruna je obtížena tajemným ovocem, jsou to šaty zavěšené na haluzích? Dej se mi k vidění, říká poutník a nejsou to už šaty, jsou to kukly a každá kolébá svého spáče ke spánku proměny. Strom se zachvívá bolestně i toužebně a náhle jako by to nebyl on, kdo se chvěje jako v drobném pláči, ale všechno ostatní, dešťová voda se přelévá přes obruč, popel v ohništi se rozvíří, zem vydává kořenné vůně. Kontury se překrývají a prolínají v jemném doteku. Jsi planá třešeň, nebo chlapec probuzený ze spánku? Jsi šlahoun jahodníku, nebo žena uprostřed stenu? Šupinatá kůra tisu se rozletí jako houf nočních motýlů, v jarním soumraku zaševelí starou písní a ještě jemně pohoupe své kukly. Kam až dosáhne tvar člověka? Už je čas, čas, čas… Můj zrak je tma a můj obzor nepropustný, ale okamžik setkání jsou paže vítající věčnost.

Paměť

Je to bílé okvětí jetele, nebo
to na okraji pole vidíme ženy?

Jedna druhé obvazuje ruce režnou nití,
nit se vine od zápěstí k poslednímu článku prstů
obřad.

Je má a tvá paměť
jedno, nebo dvě různá slova, matko?

Na sklonku léta se věci začínají propojovat,
pavučina od trávy k trávě,
měsíc a lačná bílá sova jsou totéž.

Propast k propasti volá

Už s březnovou oblevou je napadlo:
Průvan.
Ve světlíku krápe, budí se,
odcházejí do noci, ale tabák zapomínají doma.
Okna netěsní, odněkud táhne,
odněkud kam –

Ochořeli jsme, myslí si.
Večer cítí v ústech pachuť hlíny,
ráno se budí naklíčení.

Bílý jetel

Stříbrozlatý opar nad loukou,
proud praská v ohradníku,
oběšenci ve stodole.

V noci jdeme trhat květiny,
voláme na sebe.

Ozvěna do ozvěny,
tma do tmy.

Posed

Držíme hlídku
v bezčasé předzimní tmě.

Z komory se zvedne vlhký studený vítr.
Svazek třezalky zapraská domem.
Bledé oko bloudí po kopci.

Očí přibývá, pátrají,
co by ještě zhltly,
propadají se do rozvrácené půdy.

Dráp se zaboří do kopce,
byliny v komoře se neznatelně pohnou.

Semena

V mlze se ozývá tiché oddechování duší, křehké jako mráz při zemi, ostré jako ojíněná žebra plotu. Naplňuje zemi: pusté pole, lesní mýtinu, kluzkou ulici, bdící neonové oko nad městem. Poutníci se soumrakem vycházejí na svou noční cestu a do bílých záhybů mlhy kladou svíce jako jantarové majáky, znamení útěchy, mihotavé vlákno v labyrintu pro opozdilé, co ještě hledají místo k úkrytu. Ty zatím rozděláváš oheň v zahradě a kolem něj se shromažďují drobní příchozí, nadechují se zhluboka silic a pálených bylin, přebrodili mlhu a teď se pokojně uloží k zimnímu spánku. Vidíš, že duše jsou semena, poznáváš své domácí i nové, některé sem zjara zavál březový vítr, jiné přinesli ptáci a plaché rudé veverky. Nejtěžší ze semen jsou ta, co dopadají k nohám svých matek, kde se skryjí v prohlubních kořenů, zrádná mlha je neodvábí, žhavé slunce nevysaje. Propadnou se do země a vzklíčí a budou po věky trýzněna svou matkou, po věky zocelována zápasem o světlo, dokud korunu stařeny nepozře stáří a za zimní bouře ji nerozpoltí blesk. Pak se otevřou stavidla světla, padnou na děti a ty se budou zalykat rozkoší, připravené přijmout černou tmu i mrazivé mlhy. To duše uvidí v ohni jako vzdálený sen a zmalátnělé teplem se skryjí v zemi. Díváš se docela tiše a víš, že uprostřed nejtužší zimy se zahrada neznatelně pohne a duše, syté bolestí a chudobou, porozumí a otevřou oči.

Homole

Pole udusané sněhem
se až teď prostírá k chůzi.
Sem vane průsvitná podměsíčná tma,
červánkový opar nad potokem,
uhlové rouno.
Vlečou za sebou saně,
jako by se měli zapřít
cestou k věčnosti.

To v nepatrných pohybech
dochází k blížení, a hle –
pod sněhem cosi prosvítá.

Pole rozsvícené okny
jako by se prostřelo k slavnosti,
ale v oknech odráží se krev
beránčí, červánková.

K. Š.

Hnětou tabák mezi prsty,
z jedné tmy do cizí,
smýkají se ode vsi ke vsi,
nad Ouběnicemi hoří kostel
pochodeň paškál
on: zapaluje cigaretu
ona: kadidlová zrna.

Dýchají ústy, děsí se zvuků,
stahují okénko za jízdy,
odhazují nedopalky,
kadidlové jiskry.

Thanatheo, volá, krysí smrti,
smráká se, nebo je potopa?

Mokrá tma, kočovné ohně
v něm: prořekni se, prořekni,
ale v ní: nizounko jak v hrobě.

Obětiny

Koupelí už už horká
otevře okno do bílé noci,
dokud se nezahryzne mráz.

Sněží. Uhlí se rozkutálí po schodech.
Chutná to trpce a svíravě
jako krev jako něco z útrob
jako voda jako ještě slepé štěně.

Klubko

Na betonové zídce se hřeje kočka. Leží nehybně. Jediný paprsek slunce neodkloní, jediný si nesetřese ze srsti. Mhouří oči, žár jí prostupuje, žárem prorůstá do těl, která nezná, za hranice, které ji přesahují. Stává se čirou, žhnoucí vnímavostí. Světelné vlny na ni dorážejí jako mořský příboj a kočka poznává, že je polední přadlenou. Zvolna se pohne, zpozorní, příští vlnu zachytí do zubů a začne příst horké vlákno. Je to vlákno Ariadnino, vlákno proti zmatení a zoufání, to kočka ví a schová si ho do tlamičky.
Uprostřed noci měkce seskočí z člověčí postele a proklouzne do ateliéru. V koutě vlhce voní hrubý obrys sochy, celý ovinutý igelitovou blánou. Kočka naslouchá: zatím je téměř bez dechu. Jedním skokem je na vrcholku té sotva počaté, ještě stěží bytosti. Čí ruce tě opustily? Čí k tobě zrána zase přicházejí a stávají se prosebným dotekem, vyčkávajícím hnětením? Kdosi čeká, až mu zevnitř odpovíš, až se v tobě ozve první pohyb, až se tvé a čísi doteky stanou jedním, aby se pak znovu rozpojily v oddělených životech.
Kočka rozpřádá své klubko, komíhá se tam a zase nazpět, zlatá nit se napíná a jemně světélkuje, proniká igelitem a vede dovnitř, pořád dál až k zárodku kyprého srdce, aby je bezpečně vedla labyrintem hmoty k horkosti a hlasu. A srdce se zachvěje a pije ze sluneční stružky, kterou upředla kočka na betonové zídce. Pije a roste a začínají se mu jevit tvary: Jsem keř, nebo peřeje? Jsem busta starce, nebo oblékající se dívka? Jsem jezdecká socha, nebo ukřižovaný? Vlákno vede dál a dál, kočka se v těsných kruzích vine kolem sochy jako vřetena. Druhý den se sochaři zazdá, že kolem poledne, kdy slunce vstoupilo do střešních oken, se hlína trochu zachvěla.

Sad

V klášterní tmě padl
jako uprostřed slibu
a políbil jí obě bosé nohy
horce, bolestně to zajiskřilo do ticha.

Teď se budím nad ránem
a obcházím jabloňový sad
ústa mě zebou sladkými jablky,
ale v podpaží nesu pušku.

Moje duše zatím z listí olizuje noční déšť,
přezrálé plody sem tam žuchnou do trávy,
rudá a sedřená kolena na kamenné podlaze.
Zbystří, vzhlédne a zas se skloní.

Noc se úží, potím se hrůzou.
Někdy vystřelím,
někdy ne.