Krátce před francouzskými prezidentskými volbami v roce 2027 se na síti objeví video, které jako by ukazovalo popravu možného kandidáta Bruna Jugeho. Paul Raison vystudoval elitní univerzitu a pracuje jako vysoký úředník na ministerstvu hospodářství. Jako Jugův zaměstnanec a důvěrník má za úkol vypátrat tvůrce videa. V průběhu jeho vyšetřování dojde k sérii záhadných teroristických útoků, mezi nimiž nelze najít žádnou souvislost. Nejen práce, ale i soukromý život Paula Raisona je všechno, jen ne snadný. S manželkou Prudence stále žijí spolu, ale už spolu nic nesdílejí. Dokonce i přihrádky v lednici jsou oddělené. Zatímco Juge bojuje o svou kandidaturu, Paul je schopen poskytnout klíčové indicie k vyřešení útoků. Nakonec však Juge prohrává s populárním bývalým televizním moderátorem a výsledky Paulova výzkumu jsou pro politiku země neméně zničující. Když je Paul propuštěn ze zaměstnání, sblíží se se svou ženou a oba k sobě opět najdou cestu. Nečekané, i když křehké štěstí…

Tvorba kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa (1958) zahrnuje poezii a eseje, proslul však především svými romány. Česky vyšly postupně všechny, naposledy Serotonin (2019). Za svá díla získal ocenění IMPAC Dublin a Goncourtovu cenu.

Některá pondělí na samém konci listopadu nebo na začátku prosince má člověk pocit, hlavně když je nezadaný, jako by procházel chodbou smrti. Letní prázdniny jsou dávno zapomenuty, nový rok ještě daleko; blízkost nicoty je neobvyklá.

V pondělí 23. listopadu se Bastien Doutremont rozhodl jet do práce metrem. Když vystupoval ve stanici Porte de Clichy, uviděl před sebou onen nápis, o němž mu říkalo několik kolegů v předchozích dnech. Bylo něco po desáté dopoledne; nástupiště bylo liduprázdné.

Už od jinošství se zajímal o graffiti v pařížském metru. Často si je fotil svým obstarožním iPhonem – už se nejspíš došlo ke 23. generaci, on se zastavil u 11. Fotky třídil podle stanic a linek, ve svém počítači jich měl řadu složek. Dalo by se říct, že to byl jeho koníček, ale on měl radši obrat teoreticky jemnější, ale ve své podstatě surovější: Říkával, že mu tím příjemně ubíhá čas. Jedno z jeho oblíbených graffiti byl ostatně nápis vyvedený nakloněnými a přesnými písmeny, který objevil uprostřed dlouhé bílé chodby ve stanici Place d’Italie, energicky proklamující: „Čas nikam neběží!“

Plakáty, jež byly součástí akce „Poezie pařížského metra“ a se svou přehlídkou ochablých hloupostí jeden čas zaplavily pařížské stanice, než se kapilárně rozšířily do některých souprav, u cestujících vyvolávaly opakovaný nekoordinovaný hněv. Ve stanici Victora Huga tak narazil na: „Nárokuji si čestný titul izraelského krále. Nemohu jinak.“ Ve Voltairově stanici bylo graffiti brutálnější a úzkostnější: „Konečná zpráva všem telepatům, všem Štěpánům, co mi chtěli zkazit život: NE!“

Nápis ve stanici Porte de Clichy popravdě nebyl graffiti: Obrovskými, dva metry vysokými, širokými černými písmeny se táhl po celé délce nástupiště směrem ke stanici Gabriela Périho. I když přešel na protější nástupiště, nedokázal text úplně vystředit, ale mohl si ho přečíst v celistvosti: „Přežívají monopoly / ve věhlasné metropoli.“ Na tom nebylo nic znepokojivého ani explicitního; přesto šlo o ten druh věcí, jež mohly vzbudit zájem DGSI, generálního ředitelství vnitřní bezpečnosti, tak jako všechny tajemné, nejasně výhružné vzkazy, které už několik let zamořovaly veřejný prostor, nedaly se přiřadit k žádné jasně vymezené politické skupince a jejichž internetová verze, kterou měl právě za úkol vyjasnit, představovala nanejvýš spektakulární a znepokojivý případ.

Na pracovním stole našel zprávu lexikologické laboratoře; přišla s první ranní poštou. Laboratorní analýza shromážděných zpráv umožnila vyselektovat padesát tři písmen – abecedních znaků, ne ideogramů; díky mezerám mezi nimi se podařilo tyto znaky poskládat ve slova. Poté se snažili provést bijekci s existující abecedou a první pokus učinili s francouzskou. Neočekávaně se ukázalo, že to odpovídá: Když k šestadvaceti základním znakům přidali znaky s diakritikou, získali jich dvaačtyřicet. Tradičně se k tomu přičítalo jedenáct interpunkčních znamének, což vedlo k výsledku padesát tři znaků. Měli tedy před sebou klasický šifrovací úkol, kdy bylo třeba najít bijektivní souvztažnost mezi znaky zpráv a francouzskými znaky v širším smyslu. Bohužel po dvoutýdenním úsilí se ocitli v naprosto slepé uličce: Nedokázali najít žádnou korespondenci pomocí žádného známého šifrovacího systému; něco takového se stalo poprvé od založení laboratoře. Šířit na internetu zprávy, které nikdo nepřečte, bylo pochopitelně absurdní, museli tu být příjemci – jenže kdo?

Vstal, připravil si espreso a s šálkem v ruce popošel k vysokému oknu. Na zdech budovy soudu se odráželo oslnivé světlo. Tomuto nestrukturovanému navršení obřích rovnoběžnostěnů ze skla a oceli, jež shlíželo na blátivé a ponuré okolí, nikdy nepřikládal žádné estetické zásluhy. Cíl, který sledovali architekti, také nebyla krása, ba ani potěcha, ale spíše předvedení určitého technického umu – jako by šlo v první řadě o to, ukázat se případným mimozemšťanům. Bastien nepoznal historické budovy na nábřeží Zlatníků 36, a necítil po nich tedy žádnou nostalgii, na rozdíl od svých starších kolegů; ale bylo třeba uznat, že tato čtvrť „nové Clichy“ den po dni směřovala k prosté a jednoduché urbanistické katastrofě; obchodní centrum, kavárny a restaurace, s nimiž počítal původní územní plán, nikdy nespatřily světlo světa a odpočinout si přes den mimo pracoviště bylo v nových prostorách téměř nemožné; zato nikdo neměl problém s parkováním.

O padesát metrů níže vjel na parkoviště pro návštěvníky Aston Martin DB11; Fred tedy dorazil. U geeka, jako byl Fred, jenž by si logicky měl pořídit Teslu, byla tato věrnost zastaralému kouzlu spalovacího motoru zvláštní – někdy se vrněním své V12 nechával minuty zasněně kolébat. Nakonec vystoupil, zabouchl dveře. S procedurami na vrátnici tu bude do deseti minut. Doufal, že Fred má novinky; popravdě se k tomu upínal jako k poslední naději, aby mohl na příštím jednání vykázat nějaký pokrok.

Když je před sedmi lety přijali do DGSI jako pracovníky pro konkrétní misi – za mzdu více než pěknou pro mladíky bez jakéhokoli diplomu či profesní zkušenosti –, přijímací pohovor se omezil na předvedení jejich schopnosti proniknout do různých internetových stránek. Patnáctce agentů BEFTI a dalších technických služeb ministerstva vnitra, již se při té příležitosti sešli, vysvětlili, jak se dostanou do RNIPP, Národního adresáře pro identifikaci fyzických osob, a tam jediným kliknutím dokážou aktivovat či deaktivovat kartu pojištěnce; jak postupují, aby pronikli na vládní daňové stránky a zde velmi jednoduše změnili výši přiznaných příjmů. Dokonce jim ukázali – tam byla procedura obtížnější, kódy se pravidelně měnily –, jak se vlomit do FNAEG, Národního automatizovaného rejstříku genetických stop, a tam modifikovat nebo odstranit profil DNA, a to i v případě již odsouzeného člověka. Jediná věc, o které usoudili, že bude lepší pomlčet, bylo jejich vniknutí na stránky jaderné elektrárny v Choozu. Na osmačtyřicet hodin ovládli systém a byli by mohli vyvolat proces nouzového zastavení reaktoru, čímž by připravili o elektřinu několik francouzských departementů. Nebyli by ovšem schopni způsobit větší jadernou nehodu – v jádru reaktoru zbýval šifrovací klíč o 4 069 bitech, který se jim ještě nepodařilo prolomit. Fred měl nový crackovací software, který chtěl vyzkoušet; ale ve shodě se toho dne usnesli, že možná zašli moc daleko, stránky opustili, zametli za sebou všechny stopy a už o tom nikdy nemluvili – s nikým jiným ani spolu. Té noci měl Bastien noční můru, v níž ho pronásledovaly obludné přeludy v podobě kompaktní hromady rozkládajících se novorozenců; na konci snu se objevilo jádro reaktoru. Než se znovu sešli, dali tomu nějaký čas, dokonce si ani nezavolali, a nejspíš v tuhle chvíli začali poprvé uvažovat, že vstoupí do státních služeb. Pro kluky, jejichž hrdiny byli v mládí Julian Assange a Edward Snowden, nebyla spolupráce s úřady nic samozřejmého, ale kontext poloviny 10. let tohoto století byl specifický: Po několika smrtelných islamistických atentátech francouzská populace začala podporovat svou policii a armádu, a dokonce k nim pociťovala jistou náklonnost.

Fred nicméně smlouvu s DGSI po prvním roce neprodloužil; založil Distorted Visions, společnost zaměřující se na speciální digitální efekty a počítačovou grafiku. Na rozdíl od něj Fred nikdy nebyl úplně hacker; nikdy opravdu nepocítil rozkoš při objíždění sledu firewallů, podobnou potěšení ze slalomu, ani megalomanské opojení, jež se ho zmocňovalo, když hrubou silou útočil pomocí tisíců zombie počítačů, aby dešifroval obzvlášť nepoddajný klíč. Fred byl, tak jako jeho učitel Julian Assange, rozený programátor, schopný ovládnout za několik dní ty nejsofistikovanější jazyky, jež se na trhu neustále objevovaly – a této schopnosti využil k napsání naprosto inovativních algoritmů pro generování tvarů a textur. Často se říká, že Francouzi excelují v leteckém nebo kosmickém průmyslu, ale už méně se zmiňují speciální digitální efekty. Fredova společnost měla pravidelně klienty z řad největších hollywoodských blockbusterů; už pět let po založení dosáhla třetí příčky ve světě.

Když vešel do kanceláře a svalil se na pohovku, Doutremont okamžitě pochopil, že nenese dobré zprávy.

„Je to tak, Bastiene, nemám nic moc veselého,“ potvrdil mu to Fred zkraje. „No, povím ti něco k první zprávě. Vím, že ta vás tolik nezajímá; ale video je fakt zvláštní.“

První vyskakovací okno DGSI nezaznamenala; parazitovalo skoro výhradně na portálech pro prodej letenek a on-line rezervaci hotelů. Tak jako obě následující se skládalo z navrstvených pětiúhelníků, kruhů a textových linií v nerozluštitelné abecedě. Po kliknutí kamkoliv do okna se spustila sekvence. Záběr byl pořízen z převisu nebo ze vznášejícího se balonu; byla to asi desetiminutová statická scéna. Až k obzoru se táhla obrovská louka s vysokou trávou pod dokonale čistým nebem – krajina připomínala některé státy amerického západu. Vlivem větru se v travnaté ploše tvořily obrovské rovné čáry, které se pak protínaly a rýsovaly trojúhelníky a mnohoúhelníky. Vše se zklidnilo, plocha se opět srovnala do nedohledna; potom vítr opět zadul a mnohoúhelníky se znovu pospojovaly, čímž louku donekonečna rozparcelovaly. Bylo to krásné, ale nevyvolávalo to žádné zvláštní znepokojení; hluk větru nahrán nebyl, geometrie celku se rozvíjela v naprostém tichu.

„Poslední dobou jsme dělali dost scén mořských bouří pro válečné filmy,“ řekl Fred. „Travnatá plocha této velikosti se modeluje zhruba stejně jako vodní plocha obdobného rozsahu – ne moře, spíš velké jezero. A můžu ti s jistotou říct, že geometrické obrazce, které vidíš v tomhle videu, jsou nemožné. Museli bychom předpokládat, že vítr vane současně ze tří různých směrů – a v některých chvílích ze čtyř. Takže nemám pochyb: Je to počítačová grafika. Ale problém mám s tím, že i když obraz jakkoli zvětšuješ, stébla trávy se pořád podobají skutečným stéblům trávy; a to normálně není proveditelné. V přírodě neexistují dvě totožná stébla trávy; všechna mají nepravidelnosti, malé vady, specifický genetický otisk. Zvětšili jsme tisíc náhodně vybraných: Každé je jiné. Vsadil bych se, že i každé z milionu stébel trávy na videu je jiné; je to ohromné, šílená práce; možná bychom to u Distorted svedli, ale pro takhle dlouhou sekvenci by nám to zabralo měsíce výpočtů.“

* * *

Ve druhém videu stál Bruno Juge, ministr hospodářství a financí – jenž byl od začátku nového pětiletého volebního období i ministrem rozpočtu – s rukama svázanýma za zády uprostřed zahrady střední velikosti, nacházející se zřejmě za nějakou vilkou. Okolní zvlněná krajina evokovala Normandské Švýcarsko a na jaře se určitě musela zelenat, ale v tomto ročním období byly stromy holé, bylo to nejspíš koncem podzimu nebo začátkem zimy. Ministr měl na sobě tmavé kalhoty od obleku a bílou pánskou košili s krátkými rukávy bez kravaty, na tu dobu příliš lehkou – měl husí kůži.

V následujícím záběru měl na sobě dlouhý černý šat s rovněž černou kápí, v níž se podobal sevillským kajícníkům ve svatý týden; tento typ pokrývky hlavy nosili na znamení veřejného zostuzení také odsouzenci k smrti za inkvizice. Dva stejně oblečení muži – ovšem jejich kápě měly otvory pro oči – ho popadli za paže a začali vléct.

Když dorazili na konec zahrady, prudce stáhli ministrovi náhlavník a ten opakovaně zamrkal, aby přivykl světlu. Nacházeli se pod malým travnatým kopečkem, na němž stála gilotina. Když Bruno nástroj objevil, neprojevil strach, jen lehké překvapení.

Zatímco jeden z mužů přinutil ministra kleknout, umístil mu hlavu do kulatého otvoru a spustil zámek, druhý vložil čepel do těžkého litinového nástavce, který měl stabilizovat její pád. Pomocí lana zavěšeného na kladce společně vytáhli nástavec s čepelí k vrcholu gilotiny. Bruna Jugeho se pomalu zmocňovalo něco jako velký smutek, ale smutek spíše obecné povahy. Po několika vteřinách, během nichž bylo vidět, jak ministr nakrátko zavírá a zase otvírá oči, jeden z mužů aktivoval mechanismus. Čepel sjela ve dvou či třech vteřinách, hladce usekla hlavu a do lavoru vystříkla krev, zatímco lebka se skutálela po travnatém svahu, až se zastavila těsně před kamerou, několik centimetrů před objektivem. V ministrových očích, doširoka otevřených, se nyní zračilo obrovské překvapení.

Vyskakovací okno s přidruženým videem napadlo hlavní informační stránky státní a finanční správy pro styk s veřejností. Bruno Juge o tom nejdřív řekl kolegovi z vnitra, jenž upozornil DGSI. Poté byl informován premiér a věc se dostala až k prezidentovi. Tisku nebylo poskytnuto žádné oficiální prohlášení. Všechny pokusy odstranit video byly až dosud marné – po několika hodinách, někdy minutách, se okno znovu objevilo, vyslané z jiné IP adresy.

„Můžu ti říct,“ pokračoval Fred, „že tohle video jsme sledovali hodiny, zvětšili ho na maximum, hlavně záběr na sťaté tělo ve chvíli, kdy krev tryská z krkavice. Normálně když obraz dostatečně zvětšíš, odhalíš geometrické pravidelnosti, umělé mikroobrazce – většinou dokážeš dokonce uhádnout vzorec, který autor použil. Tady vůbec nic: Můžeš to zvětšovat, jak chceš, zůstává to chaotické, nepravidelné, úplně jako skutečný řez. Zmátlo mě to natolik, že jsem to konzultoval s Bustamantem, šéfem Digital Commanda.“

„To jsou přece vaši konkurenti, ne?“

„Ano, dá se to tak říct, ale rozumíme si, už jsme spolu pracovali na nějakých filmech. Nevynikáme úplně ve stejných oblastech: V imaginárních architekturách, generování virtuálních davů atd. jsme lepší my. Ale ve všem, co se týká speciálních gore efektů, organických monster, mrzačení, dekapitací, mají navrch oni. A Bustamante z toho byl stejně paf jako já: Absolutně nechápal, jak to mohli provést. Kdybychom museli svědčit pod přísahou a pochopitelně nešlo o ministra, ale o někoho z ulice, myslím, že bychom přísahali, že jde o skutečné stětí…“

Následovalo zřetelné ticho. Bastien se zadíval na vysoké okno, opět přejel pohledem obří skleněné a ocelové rovnoběžnostěny. Budova, nic naplat, byla působivá a za pěkného počasí zároveň děsivá; ale nejspíš bylo nutné, aby soud v národu vzbuzoval hrůzu.

„Třetí video, no, to jsi viděl taky,“ pokračoval Fred. „Je to dlouhý záběr ruční kamerou v železničních tunelech. Spíš depresivní, s převládající žlutou. Soundtrack je klasický industriální metal. Samozřejmě jde o počítačovou grafiku, neexistují deset metrů široké železnice ani padesát metrů vysoké lokomotivy. Je to dobře udělané, dokonce skvěle, výborná počítačová grafika, ale je to trochu menší pecka než ostatní videa, v Distorted bychom to zvládli tak za dva týdny, řekl bych.“