Podnětný příběh o Freudově užívání kokainu, jeho vlivu na Freudovu práci, vztahu mezi kokainem a psychiatrií a o počátcích „války proti drogám“. Než mladého Sigmunda Freuda napadlo posadit pacienty na pohovku, dával si kokain. V zoufalé touze rychle získat reputaci si přečetl a bez pochybností přijal tvrzení americké farmaceutické společnosti Parke-Davis o jejím novém „zázračném léku“, kokainu. Objednal si gram, a přestože léta tvrdil, že není návykový, první dávka ho přivedla k další a další, a tak si na něm vypěstoval závislost, která trvala celkem patnáct let. Tato kniha, která zasazuje jeho kokainové experimenty do tradice introspektivního užívání drog, k níž patřili William James, Aldous Huxley, Havelock Ellis a Timothy Leary, zkoumá jeho vliv na Freudovo pozdější myšlení a následný vztah mezi psychologií, psychiatrií, drogami a kulturou.

Výklad kokainových snů

(ukázka z kapitoly 9)

Ústřední myšlenkou Výkladu snů je, že sny jsou splněním přání, ale tato přání maskuje a cenzuruje puritánské Superego (Nadjá). Člověk, napsal Freud, mohl doufat, že do Výkladu snů pronikne jen jednou za život. Kritici psychoanalýzy považují tento výrok za vychloubání, věrní jej chválí jako další příklad Freudovy skromnosti; nečekal prý, že bude mít nějaké druhé zjevení takovéhoto významu.

Jeden z předních postfreudovských analytiků Erik Erikson byl vůči této knize překvapivě nedůvěřivý a řekl, že jeden klíčový sen „snad ve skutečnosti nese historické břemeno, že se zdál proto, aby byl analyzován, a že byl analyzován proto, aby naplnil velice speciální osud“. Oním speciálním osudem bylo poskytnout Freudovi materiál potřebný k potvrzení jeho teorie snů jakožto splnění přání, jíž se nakonec proslavil. Paradoxem je, že Výklad snů je text o snech, jež jsou splněním přání, a že tento text splňuje autorovo přání dokázat, že sny jsou splněním přání. O těchto paradoxech Freud nikdy nediskutoval, ač existují přeřeknutí a poznámky bokem, které svědčí o tom, že k ironii nebyl zcela slepý.

V předmluvě Freud přiznal, že nemohl být ke čtenářům upřímný, což by ho donutilo „dát cizím lidem nahlédnout do intimit svého psychického života více, než by mi bylo milé a než bývá úkolem autora, který není básník, nýbrž přírodovědec“. Intimnostem se však vyhnout nemohl, „bylo to trapné, ale nevyhnutelné“; Freud tedy udělal kompromis. Některé tajnosti, které byly pro zveřejnění příliš intimní, držel pod pokličkou, nicméně věděl, že takový kompromis je chybný, jak píše:

„Ovšem neodolal jsem pokušení zmírnit některé indiskrece výpustkami a náhradami; pokud se tak stalo, rozhodně to uškodilo ceně užitých příkladů. Mohu jen vyslovit očekávání, že se čtenáři vcítí do mé svízelné situace a budou ke mně shovívaví.“

Člověk musí mít toto přiznání na zřeteli, když chce zkoumat kokainové sny v této knize. Informace, které máme o Freudových spánkových návycích, nepocházejí z jeho vlastních spisů, ale ze vzpomínek služebné Pauly Fichtlové. Freud si před spaním čítával nějakou knihu, mnohdy detektivní román, a obvykle se probouzel v sedm hodin. Nikdy nesdělil, za jak dlouho po probuzení své noční vize zaznamenával, avšak současný výzkum snů a paměti dokazuje, že čas je pro vybavování snů hlavní proměnnou. Při mnoha dnešních studiích probouzejí psychologové snícího brzo poté, co se vynoří z fáze spánku, v níž se sny vyskytují, tedy fáze REM (rychlé oční pohyby). Fáze spánku REM byla objevena teprve v padesátých letech 20. století; v roce 1896 nejpodstatnější práce o paměti zkoumala, jak si lidé pamatují nesmyslné slabiky. Povaha snů je však taková, že i kdyby Freud použil tu nejpreciznější metodologii, stejně bychom nevěděli, zda si svoje sny zapamatoval přesně.

Nejdrásavějším snem, který si Freud zapsal, byl ten, v němž mu hlasy nařídily, aby pitval svoje nohy a pánev. Viděl je před sebou jako v pitevně, ale nevšiml si, že všechny údy ztratil, a byl udiven absencí bolesti. Jako lékař věděl, že je v nepořádku něco jiného; jeho pánev byla vykuchána a on mohl vidět tvrdé výrůstky, které připomínaly hemeroidy. Pitva jeho vlastního těla symbolizovala pitvu nejhlubších tajemství jeho já, jak říká Freud, ale při této pitvě veřejnosti všechno neodkryl.

Trápila ho otázka, kolik toho odhalit, a někdy citoval Goethův aforismus: „Co nejlepšího můžeš znát, tomu ty kluky beztak nesmíš učit.“ Ten však pochází ze stejného pera jako „Kdybych se znal, utekl bych“. Freudův oblíbený spisovatel byl, pokud jde o hodnotu otevřenosti, neuvěřitelně rozpolcený. Odpůrci freudovců by nepochybně řekli, že Freud a Goethe tu měli něco společného. Možná je to nefér poznámka, ale Freud skutečně přiznal, že některé sny a významy byl nucen skrýt.

Po předmluvě Freud uvádí přehled stávající literatury o snech. Začíná velkými vykladači snů z bible, Josefem a Danielem, jejichž starověké zasazení bylo předpokladem poněkud prostších snů, než jsou sny z Vídně industriálního věku. Bůh se nezabýval hluboce zamaskovaným latentním obsahem. Jeho poselství bylo subtilní a repetitivní jako zvon. Chtěl, aby se zatvrzelí Izraelité dobře chovali, více se modlili, méně hřešili, vroucněji Ho uctívali a ostatní bohy odmítali. Poté Freud probírá rozsáhlou viktoriánskou literaturu o snech.

Von Scheidt ve své stručné knize Freud und das Kokain (Freud a kokain) píše, že kokain Freudovu analýzu jeho snů skutečně ovlivnil. Tento názor je třeba více rozvinout, zejména proto, že Freud možnost, že by měl kokain nějaký vliv na jeho snění, nekomentoval. To udivuje o to více, že ve snu, který Freud používá k představení a vysvětlení své analytické techniky, hrál kokain zásadní roli.

Je překvapivé, že nikdo dosud neprovedl obsahový rozbor řady snů popsaných Freudem, v nichž kokain nějak figuroval.

Kniha obsahuje líčení 144 snů, z nichž jen 39 bylo Freudových, tedy z celkového počtu snů pouhých 27 %. Kromě toho řada z těchto 39 snů je v textu jen velice stručně nastíněna. Některé jsou jen zlomkovité, zpola rozvinuté obrazy, jež se v jakémsi spěchu přecházejí mlčením. Pět z jeho snů se sdělí pokaždé jen ve dvou větách. V jednom snu nechává Freud čekat nějakou ženu, v jiném vidí nějakou ženu a její dceru – matka, domnívá se Freud, ztěžovala své dceři pokračování v léčbě. Je tu také sen, v němž Freud obdrží nějaký politický pamflet od jakéhosi sociálního demokrata; jeden z jeho přátel ze školy se ve skutečnosti stal významným místním politikem.

Freud miloval hru se slovy a jeho nevědomí se této zálibě oddávalo, což vzhledem k jeho teorii prozrazuje, že se oddával sám sobě. Řada snů se týkala slov; jedním z nich bylo slovo „norekdal“, jež Freud vidí jako změť jmen dvou postav z Ibsenova Domečku pro panenky, Nory a Ekdala. Někdy Freud oznamuje, že ve svých snech vidí zjevovat se slova, či dokonce rovnice.

Některé krátké sny by mohly být přesto signifikantní. Freud třeba píše o jednom, který si pamatuje z dětství, v němž jeho matku nesou do pokoje lidé s maskami v podobě ptačích zobáků. Freudův výklad se značně liší od výkladu Marianne Krüllové, která tvrdila, že to dokazuje, že Freudova matka měla poměr s jeho nevlastním bratrem. Ve Freudových očích sen vyjadřoval hrůzu z matčiny smrti.

Když vyloučíme tyto fragmenty či krátké sny, je zřejmé, že řádně rozvinutých je jen 17 z 39 Freudových snů. Jsou to narativní sny zahrnující více než jednu scénu. Z těchto 17 dlouhých snů jich osm zahrnuje kokain. Viděli jsme, že si Freud bral kokain docela často, takže to tak neudivuje: Uživatelé drog mnohdy sní o své oblíbené droze.

Druhá kapitola Výkladu snů pojednává o exemplárním snu, snu o „Irmině“ injekci. Šlo o sen prodchnutý kokainem, který Freud v srpnu 1895 popsal Fliessovi. Freud dovedně připravuje scénu a začíná takto: „V létě roku 1895 jsem psychoanalyticky ošetřoval mladou dámu, která se velmi přátelsky stýkala se mnou a mou rodinou.“ To nebylo pro psychoanalytika snadné, neboť musel zvládat mnohé tlaky, které „mohou být zdrojem četných rozčilení pro lékaře, zejména pro psychoterapeuta“. Je to něco za něco. Zná-li pacienta, je „jeho zájem větší, jeho autorita menší. Neúspěch by mohl poškodit staré přátelství s příbuznými nemocného“. Je třeba napsat knihu o Freudově postoji k autoritě, o jeho posedlosti autoritou.

Freudova léčba byla částečně úspěšná, neboť „pacientka se zbavila hysterické úzkosti, ale ne všech tělesných příznaků. Tehdy jsem ještě nebyl docela jistý v kritériích, která označují konečné vyřízení hysterického chorobopisu, a očekával jsem od nemocné řešení, jež se jí nezdálo přijatelné“.

V takové nesjednocenosti lékaře a pacientky musela být léčba přerušena, protože začaly letní prázdniny. Freud chodil na procházky, po kopcích, sbíral houby a nepochybně žvýkal kůru stromů. O pár dní později ho navštívil jeho kolega Otto a řekl, že byl za Irmou. Byla na tom lépe, ale zdravá ještě zcela nebyla. Tím, co Otto, ve skutečnosti Oskar Rie, řekl, byl Freud dotčen, neboť to implikovalo kritiku jeho neschopnosti případ vyřešit. Po Ottově odchodu sepsal Freud Irminu klinickou anamnézu s úmyslem poslat ji Breuerovi, aby od něj získal ospravedlnění. To ukazuje, nakolik Freud před úspěchem Výkladu snů pořád ještě potřeboval pomocný názor svých nadřízených.

Je třeba vysvětlit obsazení tohoto snu.

Irma, „hysterická“ vdova, byla ve skutečnosti Anna Hammerschlagová, dcera Freudova učitele. Freud měl oslavnou řeč na pohřbu jejího otce.

Otto byl Oskar Rie, lékař Freudových dětí, Fliessův švagr.

Königstein byl Freudův přítel a kolega při kokainovém výzkumu na počátku osmdesátých let 19. století.

M. je doktor Breuer, spoluautor Studií o hysterii. Breuer obvykle vystavoval na odiv svůj skvělý vous, na nějž by byl Marx hrdý. Ve Freudově snu šel však Breuer nakonec k holiči a byl oholen. Význam tohoto „odhalení“ Breuera Freud nekomentuje. Sen začíná v nějaké prostorné hale, kde Freud vítá hosta na večírku. Jakmile dorazí Irma, Freud ji vezme stranou, „abych jaksi odpověděl na její dopis, v němž projevila výhrady“ k Freudově přístupu. Freud jí ale také chtěl „vytknout, že ještě nepřijala jeho ‚řešení‘ “ – a byl v tom velice rázný. Řekl jí: „Máš-li ještě bolesti, je to vskutku jen tvoje vina.“ Neobviňujte lékaře, je to jen člověk. Freud dodává, že jí něco takového mohl opravdu říct. Irma byla však smělá židovská žena a okamžitě odvětila: „Kdybys jen věděl, jaké mám nyní bolesti v krku, žaludku a břiše, svírá mě to.“

To Freuda vyděsilo. Irma vypadá bledá a opuchlá a Freud píše: „Myslím si: přece tu snad přehlížím něco organického.“ Nebyly to příznaky, kvůli nimž za ním přišla pro radu, a Freud se divil, proč jsou „ve snu tak výrazné“. Bál se, že ztratil něco ze svých základních lékařských dovedností, protože až do tohoto okamžiku vyšetřoval jen neurotické pacienty. Kdyby Irma měla nějaký fyzický neduh, bylo by nerozumné očekávat od specialisty na nervové poruchy, že to zjistí.

Freud pak odvádí Irmu k oknu a dívá se jí do krku. Není potěšena – koneckonců vyšetření se konalo uprostřed večírku – a „přitom se poněkud zdráhá jako ženy nosící umělý chrup“. Přirovnání je nečekané. Freud se pak zamýšlí, jestli Irminým problémem nejsou jen zkažené zuby.

Tváří v tvář Irmině zdráhavosti neprokázal Freud moc soucitu a stěžoval si na její chování. „Ústa pak řádně otevře a na pravé straně nacházím velkou bílou skvrnu“; adjektivum „bílou“ je v jedné verzi vypuštěno, jak si všiml Freudův překladatel do angličtiny, James Strachey. Na jiném místě vidí Freud šedé skvrny, jež jsou na stočených útvarech podobných nosním lasturám.

Okamžitě zavolal čerstvě oholeného „dr. M.“ neboli Breuera, který do Irminých úst nahlédnul a s Freudem souhlasil. Dr. M. však vypadal docela jinak než jindy: A nejen proto, že byl u holiče. Breuer, kterého jsme naposledy viděli, jak prchá, aby unikl citům Anny O., nyní kulhá. Freud opět nenabídne žádné vysvětlení tohoto detailu, ale jedno člověka rychle napadne. Kulhání by mohlo být slabě zahalenou metaforou pro erektilní dysfunkci: Freudovo podvědomí povolává impotentního Breuera. Tou dobou, co měl Freud tento sen, se jeho vztah k Breuerovi změnil na nepřátelský, jako se to občas stalo s postavami, jimž se kdysi podřizoval. Breuerova dcera si stěžovala, že když se oba muži potkají v parku, její otec zamíří k Freudovi a chce ho obejmout, ale Freud odejde.

Středem pozornosti byl teď ve snu jeden z dalších dvou lékařů. Leopold Königstein „jí poklepává přes živůtek“, takže je teď částečně svlečená. On i Freud si u Irmy také všimnou, že má „infiltrovanou“ část kůže na rameni.

Dr. M. neboli Breuer teď prohlásí: „Nepochybně je to infekce… ještě k tomu přistoupí dysenterie a jed se vyloučí.“ Tak by celá záležitost měla být odbyta, ale bílé skvrny Freudovi připomněly vážnou nemoc, kterou měla jeho dcera Sophie před dvěma roky, a „veškerou hrůzu oněch zlých časů“. Ale bylo toho více – a tady Freud upřímně promluvil o svém vlastním užívání kokainu.

Strupy na nosních lasturách, praví Freud, „mě upozorňují na starost o vlastní zdraví. Často jsem tehdy užíval kokain, abych potlačil nepříjemná zduření nosu, a před několika dny jsem se dozvěděl, že si jedna pacientka, která mne v tom napodobovala, způsobila rozsáhlou nekrózu nosní sliznice“.

Čtyři lékaři se pak shodli, že znají původ Irminy infekce. Otto/Oskar jí dal totiž nedávno injekci propylového preparátu…

Nyní Freud dělá mezi slovy mezery a vyplňuje je trojtečkou.

„Propylen … kyselina propionová … trimethylamin (jehož vzorec vidím tučně vytištěný před sebou …

[(CH3)3CNH2]).“

Freud se nesmyslné představě injekce s propionovou kyselinou od srdce zasmál, neboť ta je inertní. V angličtině by „propionický“ ovšem naznačovalo „priapický“ – opak slova „impotentní“. Freudova angličtina byla dost dobrá na to, aby tuto spojitost viděl. Možná měl podezření, že lékaři chtěli dát Irmě poněkud jiný druh injekce. Sen však toto erotické téma nerozvíjí a doktoři jen prohlásí: „Takové injekce nedáváme tak lehkovážně… Je také pravděpodobné, že stříkačka nebyla čistá.“ Chudák Fleischl, příjemce tolika injekcí, včetně injekcí kokainu předepisovaného Freudem, v této chvíli očividně chybí.

Ve snu se vyskytují zmínky o kokainu. Strupy a nosní lastury Freudovi připomínají vlastní užívání kokainu kvůli redukci nosních otoků a jednu pacientku, u níž se vyvinula „rozsáhlá nekróza nosní sliznice“. Freud hovoří s jedním z lékařů a vzpomíná si, jak jeho léčba jedné pacientky vedla k „vážnému toxickému stavu“, který vzápětí skončil smrtí. Jmenovala se Mathilde jako nejstarší Freudova dcera, o níž se mu zdálo, že je k ní „až příliš něžný“ (cítil z ní sexuální vzrušení).

Přestože má tento sen příběh, spíše se vytrácí. To je něco, k čemu se Freud nikdy nevyjadřuje. Nejslavnější sen v psychoanalýze má de facto méně komentářů, než by se očekávalo. Erik Erikson, jak jsme se výše zmínili, tvrdil, že tento sen byl materiálem, který Freud potřeboval, aby vytrval ve své práci na snech samotných. Snad nejzajímavější komentář k Irmině snu pochází z pera kulturního kritika Slavoje Žižeka. Ten ho analyzoval v roce 2005 a měl několik významných postřehů ohledně logiky, kterou odhaluje v jádru psychoanalytické interpretace snů, logiky, která mu připomíná starý sovětský vtip:

„Vyhrál Rabinovič ve státní loterii nové auto?“ „V podstatě ano, vyhrál. Nebylo to ovšem auto, ale kolo, nebylo nové, ale staré a nevyhrál ho, ale někdo mu ho ukradl!“

Je sen o Irmině injekci snem o nevědomé sexuální touze? V zásadě ano. Ale v tomto snu není Freudova touha sexuální ani nevědomá, a není ani jeho. Povrchní či vnějškové přání je dost jasné a přesvědčivé, vezmeme-li v úvahu otázky vznesené v případech Anny O. a Emmy Ecksteinové. Prosím, neobviňujte mě za to, co se pokazilo, když jsme léčili Irmu. A neobviňujte mého přítele Fliesse, který nemohl odvést práci na nose, aby jí zachránil život.

A já jsem nezabil Fleischla – on se zabil sám, se svými „špinavými“ stříkačkami.

Žižek má za to, že pravý význam tohoto snu je jiný. Freudovy asociace, tvrdí Žižek, prozrazují, že fantazíroval o několika ženách. Ve svém snu, splněných fantaziích, se naparuje jako velký praotec, potentní Casanova, falus s mozkem světové úrovně.

Když Freud zkoumá Irmino hrdlo, vzpomene si na vychovatelku, která zprvu působila „dojmem mladistvé krásky“, dokud se jí nepodíval do úst. Tehdy přišlo zklamání. Způsob, jak Irma stojí u okna, připomíná Freudovi setkání s jednou „důvěrnou přítelkyní“ Irmy, které si „velmi vysoko cením“. Jak jsem podotkl, je tu ještě ta věc s doktory dávajícími injekce. Tyto asociace podle Žižeka zjednodušují uvažování o snu jako o pouhém přání uniknout obviňování z lékařské nedbalosti. Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.