Být vietnamskou labutí

Věštkyně Šíblová: „V Bulharsku na to věří každý den, na kafe, jo. Na věštění. To může dělat každej, počkejte… Máte tam nějaké, vidíte to? Neurazte se, jste husa… ne… Labuť jste.“

Vypravěčka: „A chodíte taky někdy k Vietnamci do krámu?“

Věštkyně: „Ne, proboha! Tihle Asiati, kradou tady akorát, množí se…“

Vypravěčka: „A věštila byste místnímu Vietnamci z kafe?“

Věštkyně: „Proboha! Ať si jdou domů ke svejm, ať táhnou… Co vy máte s tím svým Vietnamcem furt?“

Vypravěčka: „Já si teda myslím, že pokud jsem labutí, pak jedině vietnamskou labutí.“

Vietnamec má krám v obci Strmý Lov. Krám má Vietnamce. Vietnamec má krám a sebe, Vietnamce, a tím je on sám. Prodává v krámě ananas, melouny, jablka, hrušky a malé trpaslíčky Vietnamců. Když je středa, jde věštkyně paní Šíblová do jeho krámu a krade tam. Krade ananas, melouny, jablka, hrušky a malé trpaslíčky Vietnamců.

Jdu domů. Místo mého domu stojí ale na náměstí, vedle krámu Vietnamce, ocelový posed. V našem kraji se přemnožili zajíci. Brzy bude bál.

Stoupám po schodech posedu až nahoru. Je tu krásný výhled. Vidím, jak dole na náměstí krade stará paní Šíblová ve Vietnamcově krámě. Je totiž středa. V dálce mezi remízkem hopsá zajíc. „Jsi krásný,“ chci na něj zavolat. Otevřu ústa, ale vypadnou mně zuby. I ten zlatý. Zuby se kutálí po kovových schodech dolů. Zajíc dál hopká v poli.

Musím posbírat své zuby. Nejsem už nejmladší. Sbírám zuby, pak taky maliny, pár zubů se zakutálelo až za ves ke kravínu. Za kravínem leží vietnamský prodavač, stéblo mezi rty. Také on je krásný. Upravím si zuby a usměju se na něj. I Vietnamec se usměje. Čte si zešikma reklamní nápis na stodole kravínu: Milovat maso zajícovo je vhodné, s úctou váš český masokombinát.

Jdeme spolu. Já a on. Za kravínem obilné pole a vprostřed malý vietnamský domek. Plot je obyčejný, drátěný, světlezelené barvy. Střecha domu šikmá, nesnesla bych rovnou. Zleva hory, zprava nížina, vprostřed uměřenost domu.

Dvě židle s opěradlem v obilném poli. Vítr nefouká. Sedíme na zahradních proutěných židlích bílé barvy. Sedíme v uctivé vzdálenosti, jen hlavičky nám z klasů vykukují.

Jsme šikmé oči z obilí.

Ani v domě mezi námi se nic neděje.

Střežíme léto. Jsme.

Kombajny pomlátily obilí, je tedy srpen, první středa.

Kam se má zajíc schovat?

Brzy bude bál.

V restauraci U Mlejna myslivecký bál.

Vietnamec spí na náměstí mé rodné české vsi.

Přímočarost je smrtící jed iluzí. To ví každý zajíc z pole, každý samotář.

Přeskakuju remízky, peláším. Úžasná pravidelnost terénu.

Běžím pryč z domu v obilném poli. Dýchám teď najednou v zajícově rytmu.

Míjím ocelovou věž Strmého Lovu, míjím starou Šíblovou.

Konečně jsem u rybníku Služebník.

Doplavu až k břízkám. Tam je on. V brázdě pod břízkou se schovává.

Zajíc. Obalí mě rybniční rašelinou.

Jdu za zajícem.

V noci skládám složitosti do kapesníčku po babičce.

„Jsou červi v jablku zdraví?“ ptá se zajíc rozpustile.

Krása je v jednoduchých formách.

Smetu věci ze stolu, nic mě to nestojí.

Obdivuji prázdný stůl.

Můj Vietnamec nemá jméno. Zajíc nás dnes oddal. Pod břízkou za kapličkou. Nejsem už nejmladší. Prchli jsme před zajícem, i zajíc před námi utekl. Já ale ve skutečnosti miluji zajíce. Obalil mě rašelinou.

Máme s Vietnamcem, říkám mu Li, máme celkem osm dětí. Samé chlapce. Jsou krásní a silní. Pět z nich půjčujeme za peníze místňákům. Na drobné domácí práce. Máme totiž ve vsi krám. Prodáváme v něm ananas, melouny, jablka, hrušky a malé trpaslíčky Vietnamců. Naši chlapci nemají jména. Milujeme je. A nějak jim proto přece říkáme: Ding-li, Šen-li, Kemo-li, Aragon-li, Švihák, Pruďas, Sandokan a Monserad.

Krása je v jednoduchých formách.

Smetu věci ze stolu, nic mě to nestojí.

Obdivuji prázdný stůl.

Jeden z našich synů se nečekaně naučil vietnamsky a proměnil se v dceru. Když budeš mluvit vietnamsky, Dingu-li, staneš se dcerou. Tak to v našem kraji chodí. Ding-li teď nosí krajkové šaty, maluje se, v pátek chodí na diskotéku a líbá se tam s chlapci. Mluví vietnamsky ve zdejším nářečí.

V létě do kulturáku zamířili místní turisté. Dcera, bývalý syn Ding-li, řekla: „Miluju celičkej širej svět.“ Museli jsme se jí zbavit, nepřežila by. Takové věci se u nás neříkají. Je to nebezpečné. Stála za výlohou, mezi ananasem, melouny, jablky, hruškami a malými trpaslíčky Vietnamců. Stála několik dní, vždy od šírání do půlnoci, kdy krám zavíráme. Ale nikdo si ji nekoupil. Tak nám dcerka časem shnila. V krámě. Krásná byla.

Jako slunce v dolině, které nedýchá.

Smetu věci ze stolu, nic mě to nestojí.

Obdivuji prázdný stůl.

Jdu za Šíblovou. Je středa. Kradla proto v našem krámě. Ukradla ananas, melouny, jablka, hrušky a malé trpaslíčky Vietnamců. „A víte, paní Šíblová, že za krádež ve Vietnamu sekají ruce?“

Smála se tomu. Věštila mi pak… Za krádež, která se jí dnes nezdařila. „Za trest, že se mi to nepovedlo,“ řekla mi rovnou. „Příště se mi povede, uvidíš.“

Věštila mi… Věřila, stále ještě věřila, že nejsem Vietnamcovou ženou. Stále věřila, že mě svedl obyčejný, jen trochu šikmooký místní zajíc, o něhož má enormní zájem český masokombinát. Věřila, že Vietnamec má v krámě moje děti omylem.

Když v lógru spatřila pravdu, zhrozila se. A pak se rozčílila. Pak zbrunátněla jako melounová dužina a křičela. Zítra ráno, ještě než vyjde slunce, musím pryč. Odletím daleko, letadlo havaruje, budu tam pak hrozně sama.

Chci jí odpovědět, ale vypadnou mně zase zuby. Kutálí se po dlažbě Strmého Lovu.

Šíblovka se tomu směje.

Tři z našich sedmi synů sbírají mé zuby až dole u břízek rybníku Služebník. Jsou hbití, to jsou ty sportovní píšťalky českého školství. Přidá se k nim i naše milá shnilá dcera. Nebyla vždycky takovou. Je taková od té doby, co jsme ji prodávali u nás v krámě.

„Maminko,“ říká mi. „Stála jsem za výlohou, mezi ananasem, melouny, jablky, hruškami a vietnamskými trpaslíky. Stála jsem ve svých krajkových šatech několik dní. Nikdo si mě nekoupil. Odnaučila jsem se prudkým pohybům. Odnaučila jsem se vůli, protože takhle to u nás na vsi chodí. Ale zuby, maminko, tvé zuby bych ráda měla, hlavně ten zlatý… ten zpeněžím. Chňapla po něm nešikovně a už ho má. Loučím se s dětmi, dcera pláče vděčností, v dlani svírá zlatý zub. I ona musí utéct. Bratříčci Šen-li, Kemo-li, Aragon-li, Švihák, Pruďas, Sandokan a Monserad se na ni vrhají. Miluji je.

Šíblice dál věští.

Opravdu se na mě zlobí, tak moc se zlobí, až zvolá maďarsky: Nagyon haragszom rád. Nagyon haragszom rád. Nagyon haragszom rád.

Vysoko ve vzduchu letí dron, chce přesně zaznamenat tuhle nesmyslnou oblast a zanést ji pečlivě do google maps. Za kravínem Strmého Lovu vyměnili billboard: Někdo má tajný plán, jiný zas éroplán, někdo je stále sám, já si jdu tam i tam, nikdy se nevzdávám. Váš ryze český zpěvák Ferda Tkáč, sponzor českého masokombinátu.

Slunce je rudé. Zapadne brzy.

Nagyon haragszom rád. Nagyon haragszom rád, zlobí se na mě paní Šíblová. Ať se prý do země propadnu.

Letím.

I slunce mezitím zapadlo.

Letím do Vietnamu.

Nagyon haragszom rád. Nagyon haragszom rád.

O něco později letadlo havaruje. Propadnu se do země. Přesně podle očekávání.

Vylézám ze země, z trosek letadla. Žiju. Jsem ve velké, nekonečné metropoli. Potkávám mezi městskými hroby svého zaječího milence. I on musel tedy prchnout. Ale co to?

Vylézá ze země a drží za ruku mého Vietnamce.

„Milujeme se,“ poskakuje zajíček zvesela. „Je lepší držet se od takových, kterým z úst padají zuby, kdykoliv chtějí vyslovit náhodnou pravdu,“ utrousí sarkasticky. Utrousí, aniž by se mi chtěl vysloveně vysmívat. Musí být přece krutý, vždyť mě kdysi miloval. „A mám-li být upřímný,“ pokračuje, „trochu se mi znelíbila tvá nešikovná šikmooká oddanost, úzká ramena a široký spodní ret.“

„Mně se zas znelíbily tvé světle červené lakované nehty na nohou,“ přidá se miláček Li, „připomínaly mi miniaturní rudý rozkrájený meloun. A tvá špína za nehty, to byly pecky černé jako peklo žen.“

„Ba co víc,“ doplní Li-ho bystře zajíček, „mívala jsi po ránu v ústech vietnamskozaječí vůni. A tvůj věčně špinavý pupík také patřil k tvým skrytým perverzím.“

Jsem smutná, ale je nám to po chvíli tak nějak jedno. Stojíme v mlze velkoměsta. Někdy jsem byla přece i veselá. Opouštím je oba a peláším jako zajíc, oči zešikma uplakané (vždyť je oba stále miluji). Běžím do zahrady exilu. Všude je prázdná šikmá plocha. Tam budu teď žít. Odpouštím jim, i oni budou muset žít na šikmé ploše zahrady.

Kde jsou však mé drahé děti? Krade Šíblice v našem krámu? Je přece středa. Kde je náš krám a v něm meloun, ananas, jablka a krajková košilka po shnilé dcerušce, co byla kdysi Dingem-Li?

Stojím na šikmé ploše v zahradě exilu, palcem ryji v čerstvé hlíně. Svěží půdu pod nohama mám odjakživa ráda. Zvlášť mohu-li se jí nohama zlehka dotýkat a nespadnu-li. A spadnu-li, pak mám ráda, když mě chytí miláček Li nebo zajíc. Ale ti dva… Vždycky tomu tak bylo, vždycky věděli, že jednou musí spolu prchnout ze Strmého Lovu.

Všechny mé děti svačí teď ananas ve Strmém Lovu s paní Šíblovou. Vykradly společným úsilím náš krám a sedí s Šíblicí za výlohou. Kupte si nás, volají, jsou opilé medovinou místního myslivce, vědí přece dávno, že napůl vietnamské děti za výlohou si jen tak někdo nekoupí. Za ananas jim paní Šíblová věští z lógru turecké kávy skvělou novinu. Do roka a do dne se stanou skorohodnotnými občany Strmého Lovu. Dostanou roční poukázku na jednoho kapra zdarma, hasičský průkaz a myslivecký zbrojní pas… Budou žít, jako by tam bývaly žily skoro odjakživa, jako by tam bývaly byly skoro patřily, už je nikdo nebude v zimě honit po zmrzlém rybníku Služebník s nůžkami, nebude jim chtít napůl šikmá očička propíchnout nůžtičkami.

Musejí se vzdát jen nás. Svých rodičů.

Všechny děti se nás – včetně naší shnilé dcery Ding-Li – rády vzdávají. Jeden po druhém prohýbají svá mladá pružná tělíčka, koulí očima, z úst jim stéká světlounce žlutá slina, smějí se.

Ananas je tolik, ach tolik sladký, šeptají si.

Za týden bude myslivecký bál. Chlapci dostanou pušky a zbrojní pas, dcera si připevní na hruď jako brož můj zlatý zub, bude s ní tancovat sám velitel hasičů.

Velitel hasičů má největší hadici v celém kraji.

Jeden zajíc utekl, ale spousta se jich toho léta rozmnožila. Množí se prý letos v poli jako králíci.

Chvíli mně trvá, než si zvyknu pohybovat se v zahradě exilu zešikma.

Okusuji meloun v zahradě exilu, už je ho jen půlka.

Mám ráda zuby z melounu.

Nikdy necinkají, skutálejí-li se z věže.

Neruší a jsou světle červené jako moje krev, když jsem byla dívkou.

Paní Šíblová svačí v našem krámě sušenky BEBE. Ukradla je obchodníkovi s masem, co projížděl Strmým Lovem a hledal poslední živé zajíce. Odložila si sušenky za výlohu, aby je mohla znovu krást.

Do Strmého Lovu přijela pouť. Jako atrakci přivezla archeologa, co mluví mrtvými jazyky.

Za kravínem visí od včerejška nový plakát: Kdo nemá vodvahu, ať vodcaď vodletí, kdo za něco stojí, tomu věčně stojí, držíme za oudy všeckny svý voliče, vostatní strany sou, vážení, na piče, vaše strana Ferda Tkáč. Pod tím někdo fixem připsal: Kam zmizel zdravý rozum? Být bývá převážně vážné, vy zkurvysynové, apokalypsa se blíží, ideologové marasmu.

Asi nový zajíc, nebo Vietnamec.

Strmým Lovem se ozývá pomalá, soustředěná střelba. Zajíci prchají, v bývalém vietnamském obchodě otevřeli drogerii TETA.

V hospodě Ve Mlejně začíná bál.

Postávám našikmo v zahradě exilu. Roztahuji labutí křídla, skáču jako zajíc, oči mám šikmé, bez pláče.

Tak tady budu žít. Na šikmé ploše exilu.

Krása je v jednoduchých formách.

Jsem.

A brzy vyjde zimní slunce.