Poprvé v nějakém baru
krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny
dnes se poprvé v životě
sama vyčůrala
stalo se to před kolibou
v jakémsi horském středisku
velice pečlivě
si vybrala místo
s největším soustředěním
a technickým zaujetím
si stáhla punčocháčky
když bylo hotovo
dlouze si prohlížela to místo
kontrolovala zdali vše proběhlo
podle jakéhosi řádu
o kterém se domnívala
že na něj již přišla
prozkoumala i punčocháčky
po několika váhavých krůčcích
se ještě zastavila
zamyslela se
odhalila drobnou chybu
a punčocháčky si opět natáhla
v přirozeném nepřehrávaném
uspokojení
v prvotním pocitu
základní lidské důstojnosti
v tu chvíli zasáhla sestra
mami, ona venku čůrá
přiřítila se matka
provedla kvapnou
kontrolu stavu oblečení
chvíli ji úplně zbytečně
držela nahou v povětří
a pak s ní na dlouhé minuty
zmizela v páchnoucí kabince
plné nepochopitelných
zbytečných a nedůstojných
slov
kdesi uprostřed
velikého města
objímá pevně
kytičku v květináči
křehkou
výhonek teprve
budou o sebe
vzájemně pečovat
jako když poprvé vejdeš
do nějakého baru
ta její první procházka
po nábřeží Vltavy
jako když poprvé vejdeš
někam kde se to všechno stane
na sobě cítíš oči těch
kteří tu sedí už léta
vracíš jim plachý úsměv
a rozhlížíš se kouřem
vltavského rána
jako když poprvé vejdeš
a ještě nevíš
ke komu si přisedneš
ještě nevíš
jak budeš vypadat
až odsud za padesát let
vyjdeš
dneska se poprvé v životě
milovala
bylo to rychlé
jako trhání zubu
bál se jí
aby od ní něco nechytil
vzal si na sebe
dva prezervativy
bál se
aby od ní nechytil
život
v kuchyni U Bílé velryby
jsou bílé dlaždičky
a bílá myčka na nádobí
bílá zářivka
bílé talíře
a bílé pantofle a plášť
na jejím těle
a v hrnku u dřezu
tři bílé růže
v ruce drží
malou voničku
modrých květů
sama tetovaná
od hlavy až k patě
vším co se do ní vrylo
jen na rameni
zbyla jí kytička chrp
jako poslední ostrov
dětské důvěry a něhy
úplně stejná
jako to povadlé kvítí
které teď tak pevně
svírá ve své dlani
dnes ráno měla pocit
že je její psík
stále smutný
je strašné sdílet domácnost
s někým kdo propadl
hluboké melancholii
v parku ji napadlo
že ho rozveselí
nečekaným kotoulem v trávě
nalomila si krční páteř
teď musí chodit v krunýři
sama v Bruselu
před patnácti lety
řekla mu
v jednom baru
že nikam nespěchá
že může ještě počkat
klidně do čtyřiceti
že jí to potvrdil
i doktor
dneska už se
míjejí mlčky
a jinak
všechno při starém
pořád v Bruselu
rudý měsíc nad obzorem
krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny
hnojivo času se snáší vzduchem
mosazné listy tisíciletých stromů
a šumění větví
jak tichý šepot bezzubých úst
a jenom občas
vykřikne pták ze snu
sní svůj sen o jaru
tak nezáludný
jako je vražda z touhy
sen o budování hnízda
o zahánění nepřátel
o prvních křehkých paprscích slunce
v zlatavém oparu bytí
nad probouzejícím se lesem
vůně rozkvetlých třešní
a rozvodněných břehů
přinášejících v každém okamžiku
nové a nové dny
svatební dary jara
sní si svůj sen
ptáček schoulený v dutině stromu
zářícího mosazným světlem
rudě planoucího měsíce
krajina bez paměti
krajina bez hřbitovů
zvolna vysychající krajina
přenošeného léta
vůně léčivých bylin
a spadaného listí
a stále hlasitější šepot
zdvihá se od obzoru
šepot jako když padá listí
šepot jako když někdo hrabe
ve starém šuplíku
plném ohmataných dopisů
a účtů
ten šepot zvolna zaplavuje kraj
jako povodeň
střepy nedořečených slov
a vzdechy
úryvky příběhů rozemletých na prach
slepé odřezky osudů
a skřípot tichého naříkavého klení
to stařeny táhnou krajem
a zapalují své ohně
jejichž křehké plameny
štědře rozhazují stíny
do očí lesa
dlouhé a bizarní stíny
nahrblých postav
plazí se do tmy
a milují se s udusanou zemí
zachycují se natažených větví
tančí po kmenech stromů
a líbají stébla divokých trav
v záchvěvu mihotavé vášně
a nekonečné úzkosti noci
[…]
foto © Igor Malijevský 2021 – autoportrét
Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.
– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!
Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř.
V devadesátých letech představovalo Československo zázrak, který obdivoval celý Západ. Do našeho demokratického vývoje vkládal velké naděje.
Bondy ovšem nebyl pouhá loďka, bezvládně zmítaná na hladině oceánu jeho psychického vyšinutí a panického strachu z tajné police a vězení. Podle mne stvořil Bondy pana Hydeho do jisté míry i vědomě, aby mohl dr. Jekyll sloužit Mr. Hydeovi jako vějička úřadům – tomuto světu.