Psycholožka Dana Němcová (1934) patří k významným postavám české poválečné společnosti. Svými myšlenkami, postoji a charakterem ovlivnila mnoho dalších osobností – jako přední představitelka českého disentu let sedmdesátých a osmdesátých a členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), po roce 1989 pak jako poslankyně a charitativní pracovnice, věnující se pomoci druhým zejména ve Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové. Její memoáry jsou cennou součástí české národní paměti. Kniha vychází z dochovaných rozhovorů, výpovědi z nich pečlivě spojuje a vytváří tak souvislé svědectví o ní samotné i o více než šedesáti letech českého kulturního, společenského a veřejného života. Cennou součástí knihy je bohatý fotografický doprovod. Editorem textu svazku, který v prosinci 2021 vyjde v nakladatelství Torst v koedici s Ústavem pro studium totalitních režimů, je Jan Horník.

Když jsme režimu šlapali na paty, museli jsme počítat s tím, že nám dají pocítit, čím vším jsme jim jako občané zavázáni. Vyhodili nás ze zaměstnání, sebrali nám cestovní doklady, řidičské průkazy a často i odpojili telefony, které zapojovali, jen když si o nás chtěli něco zjistit. V bytech jsme měli nainstalovány odposlechy. Nad námi natahali stínované kabely po obvodu celého bytu pod zástěrkou civilní obrany. Běžnou součástí našeho života se staly domovní prohlídky, ale na vše jsme si postupně zvykli jako na přirozený běh věcí. Domovní prohlídky se konaly brzy ráno. Pocitu, že předjitřní zvonění je vždy zlověstné, jsem se dlouho nemohla zbavit. Při prohlídkách měl člověk dojem, jako když vám někdo vleze do podvlíkaček. Estébáci všude šmejdili, do všeho lezli, na všechno sahali. Vodili si s sebou i nezávislého svědka, což byla třeba paní prokurátorka. Ta se klidně hrabala v osobních věcech i mým dětem. Když se dcera Pavla jednou ohradila, že jí to vadí, prokurátorka stroze opáčila, že jí to tedy bude muset přestat vadit. Jednou estébáci při prohlídce ve spíži našli úhledně zabalený balíček, který přišel poštou z Terezína. V Terezíně byl domov důchodců a nám odtamtud přišla urna nějaké vzdálené Jirkovy tety, kterou jsme nestačili pochovat. Balík zůstal nerozbalený, a když se mě páni ptali, co je v krabici, odpověděla jsem, že tetička. Ani v těch svých bílých rukavičkách se urny neodvážili dotknout. Na balíku se vyjímalo razítko krematoria.

Naši sousedé byli velice solidární. Pod námi bydlela rodina Václava Daňka, překladatele ruské poezie, a když třeba fízlové už zvonili u našich dveří a měli jsme doma nějaké horké tiskoviny, spustila jsem je v tašce k Daňkům na balkon o patro níž. Anebo když chtěli udělat prohlídku i ve sklepě, řekla jsem, že nemám klíč. Opáčili mi, ať řeknu sousedům. Já na to, že když klíč potřebují, ať si o něj řeknou sami. Výsledkem bylo, že mě dva pánové táhli s sebou od dveří ke dveřím a zvonili. Všichni sousedi jim řekli, že klíč od sklepa nemají. Mimochodem: V tom sklepě stejně nic nebylo, ale šlo o princip a velice jsem ocenila, že lidé s námi měli obrovskou trpělivost, vše statečně snášeli a musím říct, že nikdo z celého baráku nám nikdy nepoložil ani stéblo přes cestu. A to museli strpět i dost hluku, když jsme měli doma větší společnost.

Čas od času jsme měli policejní dohled přímo přede dveřmi nebo policajti seděli v autě před domem. Kontrolovali, kdo chodí do bytu. Třeba nás takhle hlídali, když přijel do Československa na návštěvu generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv. To jsme asi byli obzvlášť nebezpeční. I policajti potřebovali vykázat nějakou aktivitu. Poslední hlídání jsme měli 18. listopadu 1989. Jiní disidenti na tom byli daleko hůř. V podstatě se k nim nedalo dostat, aniž by si estébáci návštěvu nezapsali.

Nejvíc návštěvníky hlídali, když probíhala domovní prohlídka. Každého, kdo v tu chvíli zazvonil na zvonek, vtáhli dovnitř a směl odejít až po skončení. Z toho vznikaly docela slušné mejdany, kdy nás sedělo okolo stolu třeba i dvacet. S estébáky jsme stejně nic nezmohli, takže jsme si alespoň popovídali.

Naše děti si z estébáků jednou udělaly báječnou legraci. Právě jsem odešla z bytu se Sváťou Karáskem, a vzápětí se u nás objevili, hledali ho. Děti, nic zlého netušíce, jim otevřely. Fízlové vnikli dovnitř a začali se rozhlížet po bytě. Karáska nikde nenašli, odcházeli s nepořízenou. V předsíni jsme měli dvě skříně ve zdi. Když už estébáci stáli mezi dveřmi, dcera zvolala: Sváťo, už jsou pryč, můžeš vylézt. A otevřela jednu tu skříň. Oni se nahrnuli zpátky a děti se jim vysmály.

Vždy jsem pracovala na malé úvazky. V první polovině sedmdesátých let jednak v poradně pro vysokoškoláky a pak ještě na částečný úvazek ve Výmolově ústavu pro děti s vadami sluchu, tehdy se říkalo pro hluchoněmé. To mě hodně zajímalo, protože jsem si uvědomila, že tamní děti jsou různými foniatrickými metodami nuceny artikulovat, ale vůbec nevnímají pojmy a vztahy mezi nimi. Když jsem přitom zkoumala jejich inteligenci, měly ji přinejmenším průměrnou a někdy i docela vysokou. Když jim vyprávěli o Velké říjnové socialistické revoluci a podobně, čehož jsem byla svědkem, říkala jsem si, že to snad není pravda. Shledávala jsem tam velký prostor pro nápravu a pro to, jak s dětmi pracovat jinak. Bohužel jsem neměla dost času něco zkusit, protože po procesu s Plastiky jsem o místo v ústavu přišla pod záminkou, že už na mě nemají peníze. V poradně pro vysokoškoláky mi zase po Chartě dali písemně, že můj světový názor se neshoduje s jejich, takže tam nemohu být nadále zaměstnaná.

Po vyhazovu jsem jako každý musela mít v občance razítko o nějakém zaměstnání, aby mě nemohli obvinit z příživnictví. Mohla jsem dělat už jenom uklízečku nebo domovnici. Ale i tak mě vyhazovali z míst, kde bych náhodně mohla mluvit s lidmi. Třeba jsem uklízela v Prag Haus, kde komunisté mívali čas od času schůze. Zrovna tam jsem přece nemohla mýt schody, to dá rozum. Moje zaměstnání v podstatě vždy končilo vyhazovem, protože moji nadřízení dostali pokyn se mě zbavit, přestože pro ně osobně to bylo velmi nepříjemné. Když mě třeba vyhazovali z Dopravního podniku – uklízela jsem v metru –, odcházela jsem se dvěma květináči s fíkusy. Moji nadřízení už nevěděli, jak jinak mi dát najevo, že je jim opravdu líto, že mě musejí vypakovat.

Jednou jsme v zimě se synem Davidem na ulici zametali sníh a šel kolem nás nějaký pán. Když nás viděl, říkal svým dvěma synům, které vedl do školy: Vidíte, když se nebudete učit, tak takhle dopadnete. Když jsme se s Davidem začali strašně chechtat a já říkala: „Děti, já mám vysokou školu“, pán byl dost na rozpacích.

Nakonec jsem skončila v úplném invalidním důchodu. Dopomohl mi k němu náš závodní lékař, mimochodem Žid, takže měl pochopení pro různá bezpráví. Když mě viděl, jak jsem zhuntovaná po těle, dlouho mě držel v pracovní neschopnosti, dokud jsem se nedostala před důchodovou komisi. Invalidní důchod dělal jen pár korun. V důsledku toho mám dneska bezvadně vysoký důchod, protože se počítá z mého tehdy směšného příjmu a po revoluci zase z příjmu v parlamentu, kde jsem pobírala dva tisíce korun uznávacího poplatku. Dodnes tedy je skutečností, že mě nikdo nikdy neplatil, přestože všichni estébáci žili v domnění, jak nás fantasticky platí nejdříve Vatikán, potom CIA a já nevím jaký ještě čerti.

(Paul Wilson, Pavel Zajíček a Dana Němcová v polovině 90. let v klubu v Jilské ulici, foto Ondřej Němec)

[…]

Nakonec mě kooptovali jako poslankyni do Federálního shromáždění, což se ukázalo jako neobyčejně zajímavá zkušenost. Kooptovaných poslanců nás zasedalo v parlamentu jen pár, bylo báječné vidět, jak se situace radikálně proměnila. Hlasovací stroj zvedajících se rukou původních komunistických poslanců fungoval jako po másle. Když jsme hlasovali o zrušení vedoucí úlohy komunistické strany, všechny jejich ruce šly bez odporu nahoru. Náš první velký požadavek byl slavnostně naplněn. Následovalo pak jedno hlasování za druhým. Pochopitelně jsme v prvním období věděli především to, co nechceme, a pak to, co musíme udělat, aby se naše cesta ke svobodě nezastavila. Náš poslanecký sbor mimo jiné zvolil prvního prezidenta znovu svobodného a demokratického Československa. Na základě svých zkušeností z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jsem považovala za důležité tlačit na uzákonění možnosti náhradní vojenské služby z důvodu svědomí. Mou další prioritu představovalo brzké navrácení alespoň části majetku řeholním řádům, aby mohly začít samostatně působit. Záhy se aktualizovala potřeba vzniku zákona o uprchlících.

Tehdy jsme pociťovali velkou potřebu se vzdělávat. Uvědomovali jsme si, jak odpovědnou a závažnou politickou práci vykonáváme. Velice nám pomohl projekt East–West Parlamentary Practice Project financovaný ze zahraničí. Účastnili se ho poslanci ze západních zemí a předávali nám své zkušenosti s rozhodovacími procedurami, jako třeba se sestavováním rozpočtu. Společně s novými poslanci z Maďarska a Polska jsme vyjížděli na praxi, abychom viděli, jak pracuje zákonodárná moc v různých státech. Ráda na tyto cesty vzpomínám a jsem vděčná, že jsme se mohli učit a orientovat se ve svém novém poslání.

V devadesátých letech představovalo Československo zázrak, který obdivoval celý Západ. Do našeho demokratického vývoje vkládal velké naděje. Západní státy měly zájem, aby naše nová demokracie zdravě rostla na všech úrovních, ať už se jednalo o právní stát, státní instituce nebo občanskou společnost. Našim mladým lidem se otevřel přístup ke studiu v zahraničí, objevila se spousta stipendií, lidé začali cestovat. Dostali jsme možnosti, které se pro budoucnost naší země ukázaly jako nedocenitelné.

Legislativní práce mému zdravotnímu stavu celkově nesvědčila. Po dvou a půl letech v parlamentu jsem si zkazila oči. Když se začal formovat systém nových politických stran, nedokázala jsem do žádné vstoupit. Jsem spíš občan, který než aby něčemu jednoznačně stranil, rozvažuje, kde jsou konkrétní klady a zápory, a většinou je nacházím na obou, několika nebo spíš na všech stranách. Neumím se zkrátka zavázat ke stranické poslušnosti. Do dalšího Federálního shromáždění mě nezvolili a já jsem byla vlastně šťastná. Dodnes si přitom myslím, že práce poslance je neobyčejně náročná a měla by být vykonávána profesionálně se vší odpovědností vůči občanům. My jsme se z Federálního shromáždění vracívali po jedné hodině v noci, aniž bychom měli pocit, že jsme svůj čas promarnili.

Vrátila jsem se na půdu, která mi byla vlastní, to znamená do Československého helsinského výboru založeného už za ilegality. Protože byl rok 1992, zástupkyně Vysokého komisariátu OSN se na nás obrátila s problémem uprchlíků z Bosny a Hercegoviny. Přestože už platil zákon o uprchlících, terén pro řešení počínající uprchlické vlny nebyl po praktické stránce připravený. Úplně první uprchlíci, kterým jsem pomáhala, vlastně zůstali u mě doma. Po nějakém čase se mi podařilo přes kontakty s holandskou ambasádou vyjednat, aby mohli vyjet a požádat o azyl v Holandsku. Pustily jsme se do práce s kolegyní právničkou Pavlou z helsinského výboru a jako nevládní organizace jsme začaly plánovat, co prospěšného můžeme pro uprchlíky vykonat. Stát postupně začal vytvářet záchytné body a zřizovat humanitární střediska, my zase založily poradnu, která spolupracovala s Ministerstvem vnitra. Odbor pro uprchlíky vedl antropolog doktor Haišman a situaci řídil velice pohotově. Oproti dnešku byly úřady vstřícné, se současností nelze tehdejší postoj státu vůbec srovnávat.

Protože do humanitárních středisek nastupovali sociální pracovníci bez jakékoliv přípravy, jezdili jsme nejen za uprchlíky, ale i za personálem. Uvědomila jsem si, jak důležité bylo pro uprchlíky osobní přijetí, že s nimi někdo mluvil tváří v tvář a vnímal jejich bezradnost, jejich strach o příbuzné. Byli šokováni z toho, jak se v jejich zemi mohl nacionalismus natolik vyhrotit, že sousedi, kteří spolu dosud žili v míru v jednom městě, v jedné obci, a dokonce i v jednom domě, se najednou stali nepřáteli na život a na smrt. Pro všechny uprchlíky právě tohle představovalo zásadní trauma.

Celkově se nám podařilo tíživou situaci zvládnout. Uprchlíků z bývalé Jugoslávie přišlo asi čtyřicet tisíc. Humanitární střediska skýtala dočasnou ochranu a předpokládali jsme, že po skončení občanské války se část lidí vrátí domů. Ti, kteří kvůli utrpěným ztrátám a traumatům nepomýšleli na návrat, měli možnost přestoupit z uprchlického režimu do cizineckého a pak získat dlouhodobý a trvalý pobyt.

Naše zkušenosti s uprchlíky byly opravdu dobré, myslím, že byly založené na podané ruce. Ruku jsme jim podávali nejen my nevládní pracovníci, ale vstřícně reagovala i celá tehdejší společnost. Projevy nenávisti jsem nezaznamenala. Lidé válku brali jako neštěstí. Panovala euforie, že my jsme na tom nyní lépe, a protože Západ dřív pomáhal nám, my teď na oplátku pomůžeme jiným. Přicházely i staré paní s vnoučaty a nosily hračky a oblečení pro děti. Pozitivní přístup působila i skutečnost, že Čechoslováci do Jugoslávie jezdívali, takže jim bylo balkánské prostředí velmi blízké a nikdo se nikoho neobával.

Z uprchlíků, kteří se u nás usadili a úspěšně integrovali, se stali převážně čeští občané. Jejich děti u nás vystudovaly vysoké školy, zůstala zde i malá muslimská obec, s kterou nejsou nejmenší problémy. Jedná se o intelektuály a kultivované lidi. Z mnoha uprchlíků se zároveň stali moji přátelé. Třeba Aldin Popaja, který původně studoval v Sarajevu na umělecké vysoké škole, skutečně výborný hoch, který se vypracoval na úspěšného malíře. Cítí se velmi dotčen, když je považován za cizince, protože už má české státní občanství a mluví perfektně česky. Dalším je básník Adin Ljuca, z jehož tvorby stále vystupuje hluboká zraněnost a nedůvěra k blízké budoucnosti světa. Pak například lékař Edo Jaganjac, který napsal Sarajevskou princeznu, nebo Jasenka Hadžikadunić, úspěšná psycholožka a psychoterapeutka, která v Čechách dostudovala trošku i mou zásluhou.

(Manželé Němcovi na Větrově v roce 1982, foto Ondřej Němec)

[…]

Dnes se člověk skoro stydí říct, že je chartista, lidé poznamenají: No to jste to dopracovali. V něčem asi mají pravdu. Ale většina z nás nikdy neuvažovala vyloženě politicky. V době normalizace jsme si nepředstavovali, že tvoříme historii. Jednalo se nám hlavně o morální aspekt našeho jednání. Neuměli jsme „dělat politiku“. Když se režim sesypal jako domeček z karet, státní politika násilí se změnila v politiku hospodářské moci. Lidé, kteří byli kdysi u kormidla, dobře věděli, co dělat, vyznali se v tom, jak věci chodí a jak se v nové situaci zařídit a prosadit se na úkor těch, kteří se snažili udržet si svůj morální postoj, usilovat o prosazování lidských práv, uplatňovat svou odpovědnost a lidskou důstojnost.

Po pádu komunismu se chartisté rozešli do nejrůznějších stran. Každý hledal jemu nejbližší pole působnosti. Někdo se uplatnil v obci, někdo v kultuře, jiný ve vysoké politice. Jsme k dispozici tam, kde něco umíme. Občas se ještě scházíme a potkáváme při různých výročích, výstavách či kulturních akcích. Stále mezi námi přetrvává určité citové pouto, a kdyby bylo potřeba něco sepsat, podepsat nebo se někoho zastat, určitě začneme hledat v okruhu svých starých přátel. Na mnoha věcech se dosud shodneme, i když hlavní nepřítel zmizel a ústřední motivace, která nás držela pohromadě, je pryč. To je samozřejmě jen dobře.

Chartu jsem považovala za obrovskou školu pluralitního myšlení. Vždy jsme hledali, co můžeme společně hájit, na čem se dokážeme domluvit a za čím můžeme autenticky stát. Navzájem jsme se učili občanským postojům, což v současné politice pokulhává a chybí. Zážitek solidarity a vzájemného ručení tvořil i v těžkých dobách něco velice povzbudivého. Nedovedu si představit, že bych mohla předpokládat, že všichni ve společnosti žijí jen konzumem, jsou prodejní a všelijak prohnilí. Ze života v disentu pro mě bylo nejzásadnější to, co vyslovil profesor Jan Patočka a co lze ve zkratce vystihnout slovy „nežít ve lži“. Dnes si lidé stěží dovedou představit, co to pro nás znamenalo. Každý si může veřejně říkat, co si myslí, a stát ho za jeho názory nepostihuje. Za komunismu si člověk pomalu přestával uvědomovat, že ztrácí svou identitu, svou důstojnost, že je poplatný všem možným oportunním postojům a nárokům. Situace byla celkově tak nechutná, že když si člověk naplno uvědomil, v čem žije, už nemohl jen tak pokračovat dál. Bylo třeba říct: Dost, já už nebudu žít ve lži. S tím souvisí i další přínos disentu, který by se neměl vytratit, totiž že člověk má odpovědnost nejen za své osobní postoje, ale i za celou společnost. Nejsme pouze jednotlivci, žijeme ve společenství a určitá pravidla by v něm měla platit. Pravda by přitom měla hrát podstatnou roli, přestože je dnes tak vysmívaná.

Vždycky jsem se snažila být optimistický realista, ale konkrétní horizont, kdy se komunismus změní, nebo dokonce zhroutí, jsem si nepředstavovala. Žila jsem s nadějí, že totalita tu není napořád. Radovala jsem se, když se další lidé hlásili k věcem, které jsem považovala za dobré. Šlo o to, aby se čím dál víc občanů odvážilo žít pravdivě, pomáhat si navzájem a ručit za sebe. Tyhle věci totalitu podkopávaly, přestože si její představitelé mysleli, že režim stojí na něčem úplně jiném. Právě lidské věci ale představují základ, který když se upevní, tak systémy jako komunistický jdou ke dnu. A to se bohudíky stalo.

Můj realismus mě zároveň uchránil před tím, abych po roce 1989 propadla naprosté euforii a představě, že teď už bude všechno jen báječné. Věděla jsem, že naše společnost stojí na všelijakých základech, že některé z jejích nohou jsou hliněné, některé příliš zbrklé, jiné ohebné, a jen malá část je tak akorát k tělu, aby něco dokázalo. Za komunismu byl útok na člověka velmi hmatatelný. Návštěvníci ze Západu nám říkali, že jsme na tom v tomto ohledu dobře, protože náš nepřítel má nasazené boxerské rukavice, kdežto u nich má glazé rukavičky a zlo lze hůře rozpoznat. Dnes je situace i u nás mnohem rafinovanější. Ani mě tolik nevyvádí z míry, když někdo lže a krade, protože vše se tu točí vlastně jen okolo majetku. Mnohem víc se bojím, když politici úmyslně lidi rozeštvávají a straší, když populisticky vyvolávají touhu po tvrdé ruce. Lidé nesmějí uvěřit v jednoduchá řešení. Například nám někteří vytrvale podsouvají, že nás ohrožuje islám. Proč nemáme sebevědomí křesťanů, kteří mají co nabídnout i lidem s jinou vírou? Jak říká Karel Schwarzenberg, neděsí mě výstavba mešit, ale prázdné kostely. Samozřejmě že s teroristy se bavit nebudeme, pan prezident neříká nic světoborného. Miloš Zeman především lže ohledně výhod kšeftování s Čínou. Už ale ani nemukne o likvidaci Ujgurů a křesťanů v Číně, o tom, že čínský komunismus je svinstvo z hlediska elementárních lidských práv. O Putinovi nás balamutí jakbysmet. Tyhle konkrétní zavádějící a zastrašující lži musíme odmítat a bránit se jim. Pokud by se Evropa měla rozpadnout, stát se obětí nejrůznějších egocentrických zájmů, zažijeme opravdu velikou ztrátu. Měli bychom hájit naši jednotu, rozpomenout se na hodnoty, se kterými Evropská unie začínala, zbavit se balastu různých hloupých technikálií a zaměřit se na jádro hodné politiky všech zemí. Jako Češi stojíme uprostřed křižovatky. Něco bychom brali, ale dost neradi chceme dávat. Na takovém místě můžeme jen přešlapovat. Doufám, že nebudeme přešlapovat moc dlouho, že se rozpomeneme na sdílení, se kterým jde všechno snáze.