Stáňa se přimkne k Frantíkovi, otočí se do kamery a s růžovými tvářemi zvesela prohlásí: „Dám tobě, Frantíku, dám ostatním. Vždyť já teď patřím družstvu! Já teď patřím všem. Každému podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.“ Symfonický orchestr, zatmívačka.

Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje.

Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.

Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.

Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.

Každá odevzdaná sklenice vyvolá další darování, ať už druhý den, nebo za rok. Předání potraviny je příležitostí k rozhovoru: Ále, dobrý den, jakpak se daří („No, jak se daří – mám vám to říct upřímně, nebo slušně?“), co vy na to, zatím to šlape, koukám, že se daří jabloni, jojo, nechcete jabka, ale ne, my máme dost, no, tak vezměte si trochu a taky máme nový slípky, nechcete jednu, a tak dále. Plody zahrad vztahy udržují, zajišťují jejich obnovu a náplň.

Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“.

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

Delaney je hučivý proud, který obeplul břehy Afriky a teď se vrátil podemlít společenský řád Britského impéria.

Evropou obchází strašidlo politické korektnosti. Z pod postele Evropy se slušného bubáka snaží vysmýčit kdekdo, zástup exorcistů snad ani nemá konce: privatizační mág Václav Klaus, čarodějův učeň – jeho syn Václav Klaus mladší –, spisovatel Ivan Kraus, prezident Miloš Zeman, politolog Robejšek i geolog Cílek. Zvrácená ideologie nám prý zahaluje skutečnost a ubohý občan tápe v temnotách. „Cigán“ už není Rom, muslimové nejsou krvelační „Arabáči“ a kavárenští povaleči kritizují fašistické bojůvky. Kdo se v tom má vyznat? Je tohle ještě vůbec život?

Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.

Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.

Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

Cílem není (…) dostat všechny na stávku, ale zakotvit vnímaní důležitosti tohoto tématu a vyburcovat celou společnost…

Jsem si vědom, že většina lidí se nebude chtít vzdát antropocentrismu, protože i těm nejubožejším a nejbídnějším v naší civilizaci dává iluzi, že nejsou v tomto světě na posledním místě, že dole, pod nimi, jsou ještě zvířata, hmyz, rostliny.

Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

Přírodu, včetně člověka, potom evoluční ontologie chápe jako výsledek přirozené tvořivé síly vesmíru a Země. Země je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka.

V hlavách řady lidí je korelace mezi prací a počtem vydělaných peněz. Čím více člověk pracuje, tím více vydělá. To je nepravdivé na mnoha úrovních.

Nejzajímavějším momentem latourovského „přistávání“ by totiž mohlo být právě zkoumání specifických a situovaných „pozemšťanů“ a jejich vyjednávání toho, jak bude vypadat obývání oživené planety.

Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

1855, promlouvá velbloud jednohrbý, narozený na pobřeží Egejského moře:

tělo tře tělo / marně bys odděloval vzrušení / od modlitby