Jsem pokaždé vděčný, že moje nesmělé pokusy o sport jsou z metrové vzdálenosti zhodnoceny přísným okem komentátorů a vyloženy nastupující generaci jako ukázka marné snahy lidstva o zdravou páteř.

Pán zná vše o tajných stezkách i o tom, jak zapadnout mezi ostatní, kteří znají tajné stezky.

Ve stejný den jsem četl komentář jakéhosi mudrlanta – tvrdil, že zrušení slevy na jízdné pro studenty a důchodce je potřebný krok. Koukám, že pisatel je mladý PR odborník, ať už to znamená cokoli, a člen ODS.

U Chandlera se tak nejedná o spisovatelskou lenost, ale o filosofickou pozici. Logikou života a smrti je nahodilost.

Je potřeba poznamenat, že i v současné době vánoční atmosféra generuje temné pověsti, i když v podobě městských legend.

Nicméně Lévyho kritika slábne, pokud čtenář zná zdroje jeho rozhořčení – kupříkladu sociolog Bruno Latour ve svých textech neoslavuje pandemii.

SPD je banda neschopných fašounků, ANO představuje takzvanou „catch-all-party“, protože ve vztahu k voličským hlasům se řídí stejným pravidlem, jaké zastává herec Charlie Sheen vůči pohlavním chorobám: „Chyť je všechny.“

Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.

Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat.

Zkrátka se domnívám, že ztráta kritéria pravdivosti je přímým důsledkem postmoderních kritik a musíme přijít na to, jak z toho. Uf!

Za těch dlouhých osamělých týdnů v horách jsem začal pociťovat zvláštní, slovy těžko vyjádřitelnou jednotu s „přírodou“, která mne obklopovala, s rostlinami, brouky, ptáky, stromy; stával jsem se jedním z nich, nepatrnou a zranitelnou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu do nezbadatelného vesmíru.

A u Bondyho spolupráce je patrné, že i když ji vykonával – a ze spisů je jasné, že z toho byl mnohdy zničený, užíval psychofarmaka, trpěl maniodepresivní psychózou –, snažil se z toho vymaňovat.

Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.

Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.

Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

Cílem není (…) dostat všechny na stávku, ale zakotvit vnímaní důležitosti tohoto tématu a vyburcovat celou společnost…

Jsem si vědom, že většina lidí se nebude chtít vzdát antropocentrismu, protože i těm nejubožejším a nejbídnějším v naší civilizaci dává iluzi, že nejsou v tomto světě na posledním místě, že dole, pod nimi, jsou ještě zvířata, hmyz, rostliny.

Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

Je to především fundovaně podložená a přitažlivě zpracovaná popularizace obtížných témat týkajících se biosféry.

Nejzajímavějším momentem latourovského „přistávání“ by totiž mohlo být právě zkoumání specifických a situovaných „pozemšťanů“ a jejich vyjednávání toho, jak bude vypadat obývání oživené planety.

Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

Každá odevzdaná sklenice vyvolá další darování, ať už druhý den, nebo za rok. Předání potraviny je příležitostí k rozhovoru: Ále, dobrý den, jakpak se daří („No, jak se daří – mám vám to říct upřímně, nebo slušně?“), co vy na to, zatím to šlape, koukám, že se daří jabloni, jojo, nechcete jabka, ale ne, my máme dost, no, tak vezměte si trochu a taky máme nový slípky, nechcete jednu, a tak dále. Plody zahrad vztahy udržují, zajišťují jejich obnovu a náplň.

Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“.

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

Delaney je hučivý proud, který obeplul břehy Afriky a teď se vrátil podemlít společenský řád Britského impéria.

Evropou obchází strašidlo politické korektnosti. Z pod postele Evropy se slušného bubáka snaží vysmýčit kdekdo, zástup exorcistů snad ani nemá konce: privatizační mág Václav Klaus, čarodějův učeň – jeho syn Václav Klaus mladší –, spisovatel Ivan Kraus, prezident Miloš Zeman, politolog Robejšek i geolog Cílek. Zvrácená ideologie nám prý zahaluje skutečnost a ubohý občan tápe v temnotách. „Cigán“ už není Rom, muslimové nejsou krvelační „Arabáči“ a kavárenští povaleči kritizují fašistické bojůvky. Kdo se v tom má vyznat? Je tohle ještě vůbec život?

1855, promlouvá velbloud jednohrbý, narozený na pobřeží Egejského moře:

tělo tře tělo / marně bys odděloval vzrušení / od modlitby