Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

Cílem není (…) dostat všechny na stávku, ale zakotvit vnímaní důležitosti tohoto tématu a vyburcovat celou společnost…

Jsem si vědom, že většina lidí se nebude chtít vzdát antropocentrismu, protože i těm nejubožejším a nejbídnějším v naší civilizaci dává iluzi, že nejsou v tomto světě na posledním místě, že dole, pod nimi, jsou ještě zvířata, hmyz, rostliny.

Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

Přírodu, včetně člověka, potom evoluční ontologie chápe jako výsledek přirozené tvořivé síly vesmíru a Země. Země je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka.

V hlavách řady lidí je korelace mezi prací a počtem vydělaných peněz. Čím více člověk pracuje, tím více vydělá. To je nepravdivé na mnoha úrovních.

S religionistou Radkem Chlupem o rituálech, Leninovi a zdravotních klaunech.

Bez šance na rozloučení ztrácíme naše sourozence, ať už jsou jejich těla lidská, bezobratlá nebo rostlinná. S každým vyhynulým druhem se ztrácí cosi z člověka.

A navíc: v Jodorowského perspektivě jsou svět a jeho obyvatelé propojená entita – když člověk poznává sám sebe, poznává lidstvo a kosmos.

Tato generace ale artikuluje prostý a zároveň nevyvratitelný požadavek: požadují život. Tahle „ufňukaná“ generace nyní přiměla fňukat generaci svých rodičů, protože jim chtějí vzít zabijácké hračky.

Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.

Jejím cílem není revoluce ani dokonalý trh. Její cestou je soucit.

Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“.

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

Delaney je hučivý proud, který obeplul břehy Afriky a teď se vrátil podemlít společenský řád Britského impéria.

Evropou obchází strašidlo politické korektnosti. Z pod postele Evropy se slušného bubáka snaží vysmýčit kdekdo, zástup exorcistů snad ani nemá konce: privatizační mág Václav Klaus, čarodějův učeň – jeho syn Václav Klaus mladší –, spisovatel Ivan Kraus, prezident Miloš Zeman, politolog Robejšek i geolog Cílek. Zvrácená ideologie nám prý zahaluje skutečnost a ubohý občan tápe v temnotách. „Cigán“ už není Rom, muslimové nejsou krvelační „Arabáči“ a kavárenští povaleči kritizují fašistické bojůvky. Kdo se v tom má vyznat? Je tohle ještě vůbec život?

1855, promlouvá velbloud jednohrbý, narozený na pobřeží Egejského moře:

tělo tře tělo / marně bys odděloval vzrušení / od modlitby