Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.

Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.

Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.

Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

Kos naposledy poskočil, vzlétl a opustil udýchanou pampu. Sevřel jsem tašky a vyrazil dál, napříč civilizací, která usychá z představy o pořádku a poslušnosti, odváží na svých marách vzdušnost květin.

Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.

Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.

Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

Cílem není (…) dostat všechny na stávku, ale zakotvit vnímaní důležitosti tohoto tématu a vyburcovat celou společnost…

Jsem si vědom, že většina lidí se nebude chtít vzdát antropocentrismu, protože i těm nejubožejším a nejbídnějším v naší civilizaci dává iluzi, že nejsou v tomto světě na posledním místě, že dole, pod nimi, jsou ještě zvířata, hmyz, rostliny.

Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

Přírodu, včetně člověka, potom evoluční ontologie chápe jako výsledek přirozené tvořivé síly vesmíru a Země. Země je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka.

V hlavách řady lidí je korelace mezi prací a počtem vydělaných peněz. Čím více člověk pracuje, tím více vydělá. To je nepravdivé na mnoha úrovních.

Nejzajímavějším momentem latourovského „přistávání“ by totiž mohlo být právě zkoumání specifických a situovaných „pozemšťanů“ a jejich vyjednávání toho, jak bude vypadat obývání oživené planety.

Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“.

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

Delaney je hučivý proud, který obeplul břehy Afriky a teď se vrátil podemlít společenský řád Britského impéria.

Evropou obchází strašidlo politické korektnosti. Z pod postele Evropy se slušného bubáka snaží vysmýčit kdekdo, zástup exorcistů snad ani nemá konce: privatizační mág Václav Klaus, čarodějův učeň – jeho syn Václav Klaus mladší –, spisovatel Ivan Kraus, prezident Miloš Zeman, politolog Robejšek i geolog Cílek. Zvrácená ideologie nám prý zahaluje skutečnost a ubohý občan tápe v temnotách. „Cigán“ už není Rom, muslimové nejsou krvelační „Arabáči“ a kavárenští povaleči kritizují fašistické bojůvky. Kdo se v tom má vyznat? Je tohle ještě vůbec život?

1855, promlouvá velbloud jednohrbý, narozený na pobřeží Egejského moře:

tělo tře tělo / marně bys odděloval vzrušení / od modlitby