Vánoce jsou temný čas. Takové prohlášení se nevylučuje s nádherou vánočních svátků – ale ono „kouzlo Vánoc“ má i svou chmurnější stranu. Nedokážu posoudit, zda útulně vyzdobené domovy kontrastem zvýrazňují „noční“ charakter Vánoc, nebo zda jej plameny svic naopak plaší. Nejspíš obojí. Po polovině prosince nastává zimní slunovrat, plíží se nejdelší noc roku, po níž by se mělo znovu narodit Slunce. Hranice mezi světy je oslabená, propustná. V chladné tmě sílí nejistota, budoucnost není zaručena a lidé se na ni dotazují za pomoci věštebných předmětů, ať už odhozeným škrpálem, nebo litím olova.

V minulosti toto zkřehnutí existenčních jistot ztělesňovaly magické bytosti, které jsou dnes ochočovány komerčně-infantilním ztvárněním (chtoničtí démoni čekají v regálech v podobě roztomilých čertíků). Média cyklicky zveřejňují přehledy vánočních bytostí, na které čtenáři pohlíží s určitou blahosklonností k „naivitě“ předků. Je potřeba poznamenat, že i v současné době vánoční atmosféra generuje temné pověsti, i když v podobě městských legend. Mezi nejrozšířenější patří kupříkladu přesvědčení, že o Vánocích se zvyšuje počet sebevražd: Tradovaný obraz Štědrého večera, v němž do tmy svítí okna domů a bytů, přičemž za některými z nich se píší dopisy na rozloučenou a pár centimetrů nad zemí se pohupují nohy nešťastníka. Ve skutečnosti žádná epidemie sebevražd nenastává, podle statistik je prosinec naopak měsícem s nejmenším počtem sebevrahů. Podobné legendy tedy nevypovídají o empirické realitě, ale spíše o liminální povaze Vánoc – jedná se o období přechodu, kdy se současnost transformuje a budoucnost je zatím schovaná. Mlha a chlad obklopující zítřek…

Možná proto se okolím potulují bytosti, které posuzují kvality lidí. Ponechme nyní stranou, že se z nich později stali banální bubáci ke strašení dětí. Upřímně, příliš nechápu, proč by se o Vánocích neměli sebereflexi věnovat především dospělí. Mrazivá černota prosincových nocí je snad až příliš dráždivá pro lidské svědomí – a vztyčený prst je snazší zdvihnout nad nebohými dětmi než nad sebou samým. Přitom za okny obchází bytosti dohlížející na dodržování ctností, které jsou potřebné i dnes. Dodržování půstu, tedy nekonzumování masa, hlídala paní Perchta, bíle oděná postava se psí hlavou a nožem v ruce, „strážkyně zvířat“. Tomu, kdo s nemírou žral zvířata, mohla paní Perchta rozpárat břicho a vycpat jej koudelí. Ty, kteří jsou líní, může sežrat Jólakötturinn, olbřímí černá kočka přicházející přes zasněžené pláně ke stavením. Lakotné, kteří nenechají rýžovou kaši s máslem za dveřmi, čeká setkání s krvežíznivým skřítkem.

Dnes to všechno působí sadistickým a moralistickým dojmem. Démoni a monstra, která se tiše šourají mrazivou tmou, čekající na lidská pochybení. A samozřejmě: Jak je to všechno zastaralé, samé pověry! Ještě že nás moderní a osvícená doba zbavila takových povídaček! Ale co když je to ještě jinak? I když nás křesťanství s vědou zbavily takových příšer, nutkání k sebezpytu a trestání nezmizelo. Možná se jen internalizovalo do člověka. Potenciální vykonavatel trestu už neslídí za okny chalupy, ale pracuje skrze naši sebezničující psychiku. Před krampusem lze utéct – před vlastními obsesivními výčitkami se neschováte. V zájmu po kroku vnikli všechny ty perchty a čerti dovnitř lidské hlavy. Nevím, zda nebylo lepší, když se potulovali noční krajinou, tam venku, tam v zimě.