Spisovatel Bernard-Henri Lévy je francouzský intelektuál, který je i v Česku známou figurou. Divadlo Archa uvedlo jeho představení Hledání Evropy a ve stejném roce se setkal s Andrejem Babišem (kterého následně pomluvil na internetu). Vloni vyšel český překlad knižního eseje Virus, ze kterého šílíme (Kalich, překlad Jana Vymazalová). Navzdory názvu se nejedná o text týkající se samotného viru, ale spíše společenského „šílení“, tedy nebezpečných opatření, která ohrožují lidská práva a svobody, jak Lévy expresivně varuje (přestože sám opatření dodržoval).

Lévy navazuje – zkratkovitě – na Michela Foucaulta, když připomíná, že moderní disciplinace obyvatelstva se neinspirovala pouze káznicí, ale také nemocnicí. Varuje proto před vládou lékařů, kteří se během pandemie dostávají do politické pozice. Lévy se ptá, zda máme jistotu, že svobody budou obnoveny, až pandemii překonáme. Zde je potřeba poznamenat, že pokud pandemii překonáme, bude to do značné míry právě díky lékařům.

Ostatně samotné ohrožení svobod Lévy ilustruje nepříliš překvapivě na historických analogiích s nástupem fašismu, konkrétně vede paralely s některými reakcemi na nástup vichistického režimu. Ve svém zanícení zapomíná na to, že zjednodušená připodobnění jsou spíše zavádějící než ilustrující – a především se mohou snadno vymstít. Pokud totiž Lévy při snaze o analýzu současnosti sahá ke čtyřicátým letům minulého století, pak i ono „odebírání svobod“ by měl férově vnímat stejnou optikou. Jenže pak by musel přiznat, že jeho spílání proti opatřením nepřipomíná protifašistický odboj, ale spíše hudrání obyvatel, že zatemnění oken sice může zabránit leteckému bombardování, ale především je to ohrožení „občanských svobod“ – protože ochrana před nálety je hezká věc, ale podstatnější je lidské právo na žárovku.

Podobně vratkou konzistenci vykazuje Lévyho kritika těch, kteří se na pandemické krizi pokoušeli najít pozitiva. Lévy má pravdu, když varuje před tím, že optimismus se může snadno překlopit v cynismus – ne vždy je nutné hledat kladné stránky, notabene u aktuálních tragédií. Nicméně Lévyho kritika slábne, pokud čtenář zná zdroje jeho rozhořčení – kupříkladu sociolog Bruno Latour ve svých textech neoslavuje pandemii. Jeho snaha artikulovat „poučení“ z pandemie není „jásáním“. Lévy nicméně osočuje ty, kteří si libují nad výhodami lockdownu (vnitřní zklidnění, více času), aniž by si uvědomovali, že mají výhody svého postavení a finančního zázemí. Mohli odjet na venkovské sídlo, uzavřít se v prostorném domě. Rady od elit, že lockdown je vlastně příjemná pauza, jsou proto nepatřičné, neboť většina lidí si nemohla dovolit natolik „příjemný“ azyl. Je směšné hlásat vznešené ideály lidem, kteří jsou ohrožení sociálně a materiálně.

Paradoxně tak Lévy pojmenovává i hlavní slabinu své knihy. Dědic dřevařské firmy a elitní boháč hájí svobody, které většina jeho spoluobčanů stejně nemůže využívat, a moralizuje o tom, že opatření jsou sice nutná, ale nebezpečná pro občanská práva, a že se musíme

obrnit odvahou a vrhnout se do té skutečné hry zvané život, kde se žije, pláče a možná i na život umírá – ale alespoň zemřeme jako husaři svobody a demokracie.

Jako by se poukaz na sociální nerovnosti hodil Lévymu jen někdy. Když totiž pláče nad tím, že se mu nyní zakazuje létat, zapomíná, že řada lidí nemá ani na letenku. K odvaze se zkrátka nejlépe vyzývá, když vy sami nemusíte mít strach.