Prohrábnout hlínu, mazlavou a zemitě čpící. Ukládat zbytky jídel na kompost, sázet, kontrolovat nať. Ještě předtím, než jsem se „přesadil“ do městského prostředí, byl jsem zvyklý na zahradničení a starost o pole. Pocházím ze zemědělské rodiny, i když naše pole bylo malé, vlastně jen o trochu větší než průměrná zahrada. Vím ale, jak projíždět traktorem tak, aby pluh správně vyoral brázdu, kam směrovat kolo a že je nutné jet pomalu a pevně kormidlovat volantem. Vím, jak vtlačit sazenici do hlíny, jak kontrolovat bramborovou nať, jak se postarat o pole poté, co jsou brambory vybrány (kovové brány musejí zkypřit brázdy, navíc díky jejich hrotům na světlo vyskočí menší brambory, které jsou skvělé s máslem). Vím, jak úrodu přebrat a uskladnit. Jeden čas na pole chodila žena, která bydlela nedaleko, a v domnění, že ji nikdo nevidí, si nakrádala okrové valouny. Děda o ní věděl a zakročil – přinesl jí pytel brambor. Že to prý bude důstojnější pro všechny. Úroda se dělila především mezi „nejbližší“ příbuzné, což ale v našem případě znamenalo nejméně pět velkých rodin. Pokud se zadařilo, rozdávalo se i sousedům.

Brána zvaná Prolog

Úzká brána je nejdůležitějším místem komunikace mezi nižším a vyšším světem. Je chráněným přechodem pro utajené kandidáty iniciace. Brána bran. Otevřená do čtyřech stran. Uzavřená do čtyřech hran. Ve veřejích uskřípnuté slavičí křídlo. Kamenem stažená ústa, jimiž proklouzne jen vzdech. Na pomyslných zdech nápis: Objekt je hlídán psy!

Výstupní stanice

Na konci města, může tak snadno být zaměněn za konec světa, vystupují na autobusové zastávce samí staří lidé. Cestou štěbetají jako děti. Malicherně se dohadují. Překážejí a působí komplikace. Nesmyslně se rozčilují. Padají jim hole, tašky s nářadím, plnými košíky do sebe vrážejí a navzájem se do sebe proplétají jako staré uschlé proutí. Překážejí mladý ženám s kočárky, rozčilují se, když je mladší, tedy všichni, nepustí sednout. Mají na své místo právo, práávo, prááávo, áááááávo, krákorají a ukazují zažloutlé a ohořelé průkazy z dávných dob. Řidiči, ač již přivyklí, s radostí brzdí v zástavce u zahrádkářské kolonie. Zastávka na znamení samotného Vykupitele. Skřípot brzd připomíná andělské sbory. Staří vystupují s hlasitým kvokáním. Když se jich autobus zbaví, narostou mu pestrobarevná křídla a vzlétne směrem ke konečné stanici.

Jakmile pod nohama ucítí pevnou půdu, zvážní. Jdou přece obdělávat zem. Jako poslední, jako jediní, jako vyvolení vyšší mocí.

I poté, kdy jsme pole pozbyli, patřilo k samozřejmostem, že se člověk rozdělí o dary zahrady. Rodiče nosí sousedům vajíčka, pán odvedle darovával obří borůvky a med (který vyráběly jeho včely, ovšem z pylu okolních stromů, čili se jednalo o výtvor, na němž se podílely všechny okolní zahrady). V osadě za potokem a pod kopcem kolovaly a kolují sklenice s marmeládou (rybíz se tlačil do mlýnku pod jabloněmi, protože je z toho vždycky hrozně bordelu – vlastně to nebyl bordel: Stopky a listy a větévky bez sedraných plodů se uskladnily na kompostu). Na zahradě rodičů pracují i ovce a kozy, které spásají trávu ve výběhu, a kachny („indičtí běžci“), které žerou slimáky a mazlí se s lidmi (především kačer), čili poskytují zahradní i terapeutické služby. Také tihle osadníci, lépe řečeno jejich potomci, kolují mezi zahradami: „Za jehňátka jsme dostali dvě včelstva, za káčátka krásné keříky pivoněk, víno, med…“ řekla mi máma, když jsem se ptal na výměnný obchod mezi sousedy. Někdy dává na oplátku za různé potraviny kafe, jindy květiny, které sousedka „miluje“, dalším sousedům „peče sladké“, především pouťové koláče a koblihy – a samozřejmě rozdává zmíněná vajíčka, pokud „jsou slepice v dobrém rozmaru.“ I já a brácha odjíždíme zpět do Prahy pokaždé s platem bílých, zelených a okrových vajec („Jedna slepice je prostě dělá zelený,“ komentují to rodiče).

Takový řetězec darů a sdílení v podstatě neustává: Každá odevzdaná sklenice vyvolá další darování, ať už druhý den, nebo za rok. Předání potraviny je příležitostí k rozhovoru: Ále, dobrý den, jakpak se daří („No, jak se daří – mám vám to říct upřímně, nebo slušně?“), co vy na to, zatím to šlape, koukám, že se daří jabloni, jojo, nechcete jabka, ale ne, my máme dost, no, tak vezměte si trochu a taky máme nový slípky, nechcete jednu, a tak dále. Plody zahrad vztahy udržují, zajišťují jejich obnovu a náplň.

A Lilith?

Tučná koroptev, tak beznadějně šedá a nezajímavá, se na strupatých pařátech kolébá hnijícím územím kompostu. Všechno tu bylo k snědku, a přece ji neopouští neukojitelný hlad. To díky němu žije a trpělivě snáší do tlejících vrstev bezbranná vajíčka, která vzápětí krade lstivá kuna, na jejíž kožíšek je na úřední desce vypsána tučná odměna.

Lilith. Zosobněné pokušení. Milovaná dcera Satana. Z blyštivé škeble jejího lůna kdysi vyrůstal blín neutuchajících rozkoší. Hroty jejích prsů se chvěly zlatem a ve vlasech se leskly celé útesy něžně barevných korálů. V úsměvu měla vetknutou propast. Právě na jejím dně se záludně rozprostírala zahrádkářská kolonie. Nikdo neprožil rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším jako Lilith. Teď se dusí příliš tučným červem a vychází z ní bělostné, zcela prázdné vejce. Pouhá nicota obalená klamnou skořápkou tvaru.

Lilith!

Nikdy nebude

lépe.

Slepé

naděje nevysedí

ani budoucí

čas.

Lilith v nás

Stárne

a uvadá.

Kdo tam včerejší najde?

Zlo je jako

podzimní zahrada.

Co ráno nesklidíš,

to již večer v mrákotách zajde…

Poušť

Uprostřed zahrádkářské kolonie jako na poušti. Ve žhnoucím písku samoty. Prosíván zrníčky času, maten dunami osamění. Všechno je trvale žhnoucí. Bez jediného stínu.

Již dávno přenechal mláďatům noru v panelovém bloku a přenesl si pár otlučených krámů do chatky, kterou v lepších časech jasnozřivě zbudoval na svém pozemku. Prostor vlastního já ukryl uprostřed pouště. Prostor jeho samoty zvolna vysychal do makového zrnka poznání. Zasadil ho kousek od prahu svého příbytku. A vsazené překvapivě vzklíčilo.

Eremita ožil. Zaléval slzami, hnojil nadějemi, okopával přerostlými nehty díkuvzdání. Rostlina s rozložitými listy byla den ode dne vyšší. Té závisti! Těch pomluv! Zahrádkářská kolonie Bramboru, tak si eremita říkal, odsoudila. Tohle nám tu pěstovat nebude!

Uprostřed zahrádkářské kolonie jako na poušti. Ve žhnoucím písku samoty. Prosíván zrníčky uplynulého času. Prosíván zrníčky času, maten dunami osamění.

Kdosi rostlinu vzešlou z makového zrnka poznání vyškubl, rozlámal a pošlapal. Na místě vytržené květiny, stalo se tak v noci před svatým Janem, se objevila drobná propast. Až do pekel, opakoval Brambora celý den. Až do pekel. Až tam…

Východní zaostání

Zatímco v zemích bývalého východního bloku je zahradničení aktivitou, které se věnují lidé napříč sociálními skupinami, ve státech západní Evropy se jedná spíše o okrajovou zájmovou činnost. Nelze říci, že tradice zahradničení v post-socialistických státech je vědeckým výzkumem opomíjena, ovšem v západní odborné literatuře bývá rámována značně zkratkovitě: Jedná se o důsledek minulosti, kdy lidé trpěli nedostatkem zboží, a proto se také dnes této aktivitě věnují spíše chudí lidé, kteří se pomocí výpěstků pokoušejí vyrovnat nízký příjem. Zatímco „na Západě“ se jedná o vědomou, i když nepříliš rozšířenou aktivitu, „Východ“ zahrádkaří jaksi nereflektovaně, z nutnosti – lidé tak kompenzují nedostatečnou distribuci a dostupnost zboží, mizerné příjmy, vlastnoručně si zajišťují dostatek potravin, které by si jinak mohli pořídit jen v omezené míře.

Zahrádkáři

Jejich průměrný věk je nutno vynásobit stem, teprve potom se dopočítáš. Čeho? Věků. Na věky věků – amen. Nesmrtelnost ukrytá jednou pod čepicí s kšiltem, podruhé pod květovaným šátkem, páchne na dálku naftalínem. K bráně jdou ve dvojstupu.

Hrabičky, konvičky, drásadla, rypadla, koše, igelitové tašky s papouščím trusem, ostré kolíky, lopatky, zemní západky, nebeské případky, lískové pruty k fazolím a pytle semen.

Dnes otevírá Kybelé. Až k zemi sehnutá stařena šátrá v zámku. Slzy jí smáčejí pokroucené prsty s dlouhými drápy. Od těch dob, co se její manžel Attis vykastroval pod piniovou sosnou, má stále slzy na krajíčku. Ví, že svět je plný úkladů. Zámek odolává a Pátadháriní, bohyně vchodů, se směje, až se dusí. Je zlá a z každé komplikace má upřímnou radost. Z úst se jí v křeči vysouká zelenavý had.

„Je otevřeno,“ šeptá laskavě Mími. Dříve střežil studnu vědění, kterou napájel pramen pod posvátným jasanem Yggdrasilem, ale teď všechen čas věnuje svému dílu v zahrádkářské kolonii. Má úspěchy, vypěstoval dýni větší než katedrála v Salisbury.

„Je přece otevřeno“.

Kybelé ho šlehne pohledem do krve.

„Já vím…“

Vejdou a vzdálená souhvězdí si oddechnou. Tak přece. Bude se sít. Bude se obdělávat. Bude se sklízet. Bude se zalévat a rozsazovat. Hnojit. Kypřit. Toužit. Snít.

Svět tedy opět zachráněn.

Tak přece…

Počátek jara

Sázení do řádek připomíná krvesmilstvo. Garet se v tom vyzná, a proto vkládá fazolky touhy do přesných řádků a rázně je přihrne. Vkládá naklíčená semena, samozřejmě vkleče, modlí se a čelem se dotýká udupaného drnu na úzké cestičce. Skrápí slzami. Prohnojená hlína páchne podpažní jamkou. Země ucukává před pokřivenými prsty, které jsou tak naléhavé. Přemlouvají k rozkoši. Dotýká se jí na zakázaných místech, která vyvolávají zemětřesení a sopečnou činnost. Země vlhne v humusu. Řídké chvíle štěstí, říká si starý zahrádkář, se nemají oddalovat…

Všechno je nutné schovat.

Do klíčení. Smysl se

přece také ukrývá

pod podšívkou

obnošeného kabátu pokory.

Staré bačkory

soucitu se rychle zakoření

a koncem léta zplaní.

Pupeny stínů nemají stání

a staré slunce nelítostně hřeje

do pouhého zdání.

Čeští sociologové Petr Jehlička a Tomáš Kostelecký ovšem takové interpretace o zahradničení „ve východní Evropě“ zpochybňují. Jejich polemiku lze shrnout ve dvou bodech. Zaprvé, výše zmíněný přístup považuje celou „východní Evropu“ za homogenní prostor. Vedle rozrůzněného Západu leží jednolité teritorium, o němž lze pronášet celkové soudy, protože je přece tvořeno zeměmi se stejnou socialistickou minulostí – stejnorodý „druhý svět“. Ten se sice nachází blíže než svět takzvaně „třetí“, ale stále se jedná o republiky, které se od devadesátých let pokoušejí o adaptaci na tržní systém, zdejší ekonomiky jsou v procesu transformace – „modernizují“ se a chtějí napodobit „západní model“, tedy „dohnat Západ“.

Zadruhé, z této orientalistické perspektivy vržené na východ Evropy vyplývá druhý nedostatek zmíněných analýz zahradnických praxí: Západní badatelé mnohdy neberou v potaz různorodost motivací. Zatímco finanční důvody mohou být impulsem k pěstování vlastních potravin v některých lokalitách, v jiných oblastech je nutné počítat také s tím, že motivací k zahradničení je touha trávit volný čas v přírodě nebo že zahradničení funguje jako příjemný koníček, který přináší relaxaci a v neposlední řadě také radost. A především bývá ignorována možnost, že lidé věnují čas svým zahradám z vícero navzájem se doplňujících a podporujících se důvodů.

Zasažený a zasažená

Samozřejmě také láska. I když průměrný věk je v zahrádkářské kolonii neúprosný. Sto třicet osm let. Každý nový vztah mezi zahrádkáři se bere jako opakování prvotního spojení mezi nebem a zemí.

Damia a Gudea měli své záhonky na opačných koncích zahrádkářské kolonie, a přece od jistého okamžiku spojili se s prudkou bouří a krupobitím, měli k sobě důvěrně blízko. Stařičká Damie rozkvetla jako přerostlá růžičková kapusta. Křehká jako po prvním mraze. Rozpustilá, možná i rozpustná, vznášející se v nízkých oblacích nad svým bytím. Gudea, zasažen láskou, padl doprostřed záhonu raného salátu. Bylo zřejmé, že v případě těchto milenců nepůjde o čistě fyziologický akt, nýbrž o mystický rituál.

Vedl ho samozřejmě Pepíno. Oba obložili nafouklými dýněmi, terči odkvetlých slunečnic, nohy jim zatížili hrozny vína. Obě zamilované hlavy zasypaly spadaným listím a přes propadlá břicha zkřížili motyku a rýč. Hned bylo jasné, že těla v rozkoši zapouštějí kořeny.

Lilith, schvácena pláčem, přežehnala dav kyticí aster a zavzlykala:

„Tento příklad si uchová sugestivní hodnotu, neboť nám odhaluje zkušenost posvěceného sexuálního života!“

Ale Damie cítila něco jiného:

Jsou slova mezi námi,

Vrší se do nebetyčných pyramid,

ale váhu mají muší.

Málokdo tuší,

že jsou slova jen pro tebe.

Psaná, vyřčená, mlčená, sněná.

Slova tištěná tlapkami fantomů

do bílých povlaků probouzejícího

se ráje.

Nes svůj sen

Laverna, chtonická bohyně podsvětí, se pyšně rozhlíží po zahrádkářské kolonii. Pokaždé dojatá. Pokaždé hrdá. Tady na Pučálce zestárla, pokorná psice obvodní organizace. Pamatovala dobře, když tu byl jen les a svah pokrytý loukou plnou pestrobarevného kvítí. Nikdo by tomu již nevěřil. Dnes vše rozparcelováno, oploceno, hlídáno psy, obhospodařováno. Ale co je to dnes? Dnes je zakopaný pes!

Jednoho dne jí však Demiurg seslal z nebes strašnou otázku. Není to všechno jen sen? Její vlastní sen vyvěrající jako pramen ze soustavně potlačovaných, kamením zatížených, obscénních představ? Není to všechno jen kolektivní sen základní organizace zahrádkářů, promítnutý na bělostné plátno nenaplněných osudů?

Laverna se nemohla od té chvíle rozhodnout, zda bdí nebo sní. Přestala obdělávat svůj díl, složila všechny funkce a trápila se ve stínu rozpadávající se kůlny na nářadí. Později byla uctívána jako bohyně prospěchu a zisku a ochránkyně podvodníků. Bývávalo jí i obětováno. Každé ráno jedno malé křepelčí vejce.

Zjednodušeně řečeno vyplývá ze západních výzkumů toto: Zatímco hrstka „západních“ zahrádek je uvědomělé a eticky zvolené hobby, množství záhonů a zahrádkářských kolonií na Východě budí podezření, že se jedná o činnost zpátečnických a v jistém smyslu „opožděných“ společností.

Být Osvíceným je těžší než plná konev

Sedí před malým domečkem, stlučeným z různorodých prken. Do dvou okenic jsou vyříznuta srdíčka, kolem nich veselé ornamenty z květin, jablíček a jakýchsi povadlých falů. V nízkém štítu téměř nečitelný nápis: Moje dřina.

Kaso Kroutil. Jméno jako každé jiné. Osud nevšední. Prozářený.

Kdysi byl u toho, čirou shodou velice podivných okolností, když se narodil Buddha. V zakrváceném klíně, rozevřeném, jako by se chtěl obrátit naruby, se objevila lysá hlavička. Matka zoufale křičela a porodní bábě se chtělo spát. Vždyť včera protančila celou noc!

Malá oblina hlavy, tolik připomínala tykev, vyčnívala jako ostrov v Rudém moři. Pak se plodové vody a krev vzedmuly a objevil se laskavý obličej. Buddha!

Ještě se zavřenýma očima pronesl nečekaně známou větu:

„Na nebesích, je jich třiatřicet, i pod nimi, já jsem ze všech nejdůstojnější!“

A bylo to. Matčin zoufalý křik vyvěrající jako pramen z křečovité bolesti se zlomil do šťastného pláče. Chůva si mnula ruce. Tak zase jeden, tak zase jeden…

Kaso Kroutil vzal svou poutnickou hůl, neodkládal ji ani na okamžik, udeřil Právě Narozeného a takto uspané tělíčko hodil psům. Mohli bychom očekávat, že za to bude odsouzen do nesčíslných pekel a pálen ve věčných ohních. Bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, kam půjde. Bylo mu jedno, co s ním bude dál. Ostatně proti peklu neměl žádné námitky. Právě se stal Buddhou a neměl žádné já.

V zahrádkářské kolonii se proslavil pěstováním ozdobných tykví. Vysychaly před zahradním domkem stlučeným z kdejakých prken. Některé připomínaly svraštělé obličeje, jiné holé lebky, a některá občas vypadala jako do nebes vystrčený zadek.

Jehlička a Kostelecký shrnují, že v očích řady akademiků a politických komentátorů je post-socialistická potravinová soběstačnost takovou praxí, která není „slučitelná s modernitou.“ Vzhledem k tomu, že se zahrádkářská soběstačnost odehrává povětšinou mimo tržní systém (prostřednictvím sdílení, darování či směny výpěstků), sílí tím dojem, že se jedná o činnost, která nedrží krok s „moderními společnostmi“, které právě na tržní ekonomiku spoléhají. Jako by cirkulace potravin mezi lidmi potvrzovala nedostatečnou úroveň místní tržní ekonomiky. Sociologové jako Petr Jehlička, Tomáš Kostelecký a Petr Daněk ovšem svými výzkumy ukazují nejenom to, že činnost českých zahrádkářů není důsledkem nedostatečného vývoje a nemodernosti, ale že navíc představuje interakci člověka a přírody, která by mohla naopak sloužit západním společnostem jako inspirace.

Hnací motor ekonomie: štědrost

Jehlička a Daněk v jedné ze svých studií prokazují, že zahradničení se v českém prostředí věnují lidé napříč sociálními i věkovými skupinami, tedy nikoli pouze lidé z nižších příjmových skupin. Výsledky jejich výzkumu z roku 2015 dokládají, že v České republice má 40 % domácností přístup k úrodné půdě, z toho 96 % domácností tuto půdu využívá právě k produkci potravin (je potřeba poznamenat, že do těchto výzkumů nebyli započítáni profesionální zemědělci, ale pouze lidé, kteří se zahradničení věnují ve volném čase). Podomácku vypěstované plodiny tvoří pouze druhotný zdroj potravy, nicméně se nejedná o zanedbatelné množství, a to především v případě ovoce, zeleniny, brambor a vajec, neboť vypěstované či darované potraviny tohoto typu tvoří přibližn 40 % celkové spotřeby těchto surovin v daných domácnostech. Podstatná jsou zjištění týkající se sdílení a darování výpěstků: 64 % domácností, které produkují vlastní potraviny, sdílí alespoň malou část těchto surovin, přičemž 25 % ze všech domácností sdílí mezi jednou desetinou a čtvrtinou své vlastní produkce. Více než celou čtvrtinu potravin sdílí 12 % domácností. Zatímco hlavní motivací pro domácí pěstování je touha po čerstvém a zdravém jídle, důvody pro rozdávání sklizně jsou následující: Radost ze sdílení, společenské kontakty, které vznikají výměnou domácích potravin, podstatná je „radost z možnosti potěšit druhé“ a „dobrý pocit z obdarování.“ Značná část respondentů zmiňovala také to, že je

dobré, když lidé mohou pomoci těm, kteří to potřebují.

Pro pěstitele, kteří rozdávají výraznější množství vlastní úrody, bývá silnou motivací právě tento „dobrý pocit.“

Tajemná příchuť many

„Přítuha, samá přítuha,“ mumlá Baal Šem Tov. Celé dny se sklání nad zrytým záhonem, který zarůstá divokým plevelem. Nechce zasahovat do božích plánů, a proto plevel odmítá plít. Jen naříká. Jen se postí. A nic. „Přííííítuha!“

Celý čas hledá Boha a nalézá plevel. S pokorou čeká na mesiáše a dočká se jen přítuhy.

Plevelu se daří. Jako by byl požehnaný.

Všudypřítomný. Mocný. Vládnoucí.

Nesmrtelný. Nesmiřitelný.

Prorůstající.

Přítuha!

Pak se nad zahrádkářskou kolonií objeví anděl. Přes ramena potrhanou pláštěnku s kapucí, holínky a pod vytahaným svetrem ještě vytahanější ňadra. Chraplavým hlasem volá na Baal Šema:

„Pro své hříchy jsme byli vyhnáni z ráje. Je-li toto pravda, pak bychom se měli vrátit k Bohu ještě předtím, než se Bůh vrátí k nám!“

„Ano,“ pochopí Baal a začne trhat plevel.

Plnými hrstmi si ho vkládá do půstem vyhládlých úst. Přítuha chutná jako mana…

Detailní výzkum ukazuje jiný obraz „post-socialistického“ Česka. Místo státu, kde se lidé lopotí nad záhonky, protože by se jinak nedostali ke kvalitnímu jídlu, vykreslují zmínění sociologové prostor, v němž se zahrádkářské univerzum konstituuje ze zcela jiných kvalit a motivací. Snaha o zajištění čerstvých potravin je pouze prvotním – a nikoli jediným – hybatelem, který zahrádkáře ponouká k péči o zahradu. Výsledná úroda bývá proměněna do podoby daru, který povětšinou nevytváří závazek, protože jeho účelem je potěšit obdarovaného. Plata vajec, bedny s jablky a sklenice s kompotem nejsou redukovány na produkt a zdroj živin, ale prostředkují lidské vztahy – podílejí se na tvorbě radosti a přátelských vazeb. Namísto ekonomického modelu, který zahradničení limituje na nouzové řešení a vztah lidí k půdě omezuje na pojetí pozemku jakožto zdroje, lze zahradnickou praxi vidět jako činnost, která utváří lidské kolektivy skrze plodiny – „dary přírody“ se podílejí na obdarovávání mezi blízkými, ať už se jedná o rodinu, přátele nebo sousedy. Zahrada a její plodiny nejsou jenom zdrojem, z něhož lze něco získat, ale stává se aktivním spolu-tvůrcem lidské radosti, štědrosti a zdravých vztahů.

Zmínění badatelé ovšem uvažují takové podoby zahradničení také jako udržitelný a ekologický model potravinové soběstačnosti, který by mohl být inspirativní i pro země, které jsou obvykle pojímány jako vyspělejší a environmentálně progresivnější.

Udržitelná radost

Český typ zahradničení označují Petr Jehlička a Joe Smith jako praktiku „tiché udržitelnosti.“ Zahrádkáři povětšinou neuvažují o své činnosti v environmentální či „angažované“ rovině. Přestože tato ekologická dimenze nebývá reflektována a zahradničení mívá především praktické motivace (zdravé potraviny, čas příjemně strávený v prostředí rostlin a přátelských lidí), zahradničení je zajímavým způsobem prospěšné pro životní prostředí. Jehlička a Daněk uvádějí, že 45 %, tedy téměř polovina, domácností, které se věnují pěstování potravin, používají pouze organická hnojiva a 17 % z nich nepoužívá žádné fertilizátory. Produkce takových surovin má navíc zanedbatelné „potravinové míle“, tedy vzdálenost od producenta ke spotřebiteli. Zahrádkáři a lidé, s nimiž potraviny sdílejí, totiž tvoří pouze krátký potravní řetězec. I v případě, že je vypěstovaná potravina předána blízkému člověku v okolí, cestuje tato surovina nanejvýše jednotky kilometrů. Kromě toho, že takto vypěstované jídlo necestuje přes půl světa, patří mezi výrazné vlastnosti této potravinové soběstačnosti minimální produkce obalů. Hnojiva, pohonné hmoty, obalové odpady – ve všech těchto ohledech patří zahradničení k výrazně ekologickým přístupům, jak získávat a distribuovat potraviny, a to bez nutnosti rámovat tyto činnosti jako ekologicky angažované či vstupovat skrze ně do „environmentálních diskursů“.

Večerní odjezd

Tma padne do zahrádek jako kámen. Se vším je najednou ámen. Ještě uklidit nářadí, dojíst zbytky odpolední svačiny a rychle na autobus. Hlavně nic nezapomenout. Nic. Vymýt ešus od mastnot a v rychlosti odbýt obřad snímání z kříže. Je to starý rituál, jehož smysl dávno uschl na dně okurkové láhve, ale jeho zachovávání bylo zakotveno v provozním řádu zahrádkářské kolonie. Potom jen zaklapnout zámek od boudy na nářadí a klíč zasunout za trám. Snad se nikdo nedívá.

Všichni odjíždějí ve zmatku. Nepohodlné převleky těl všude tlačí. Občas kůže naruby a švy duše nakřivo. Zamyká Flora. Na dva západy. Klíč pokaždé spolkne. Je to její jediná vášeň. Zamyky, zamyky, na čtyři kolíky, blábolí Mínákší, rybooká. Zamyky, zamyky, na čtyři balíky, šeptá Anará, hadí. Zamyky, zamyky, na čtyři proniky, myslí si Kreanos a kříží v kapse ukazovák s prsteníkem na znamení pevnosti. Zamyky, zamyky, na čtyři dolíky, huhlá Arna s holubími křídly schovanými pod opraným pláštěm s kapucí. Zamyky, zamyky…

Nikdo neví, zda se zítra vrátí. Co se tu ztratí, navždy zůstává. Nic se nikomu nenavrátí, lidé zlatí je napsáno v organizačním řádu.

Zastávka na znamení se třese zimou. V opuštěné zahrádkářské kolonii se probouzejí čtyři hadi, kteří se s nastupující nocí rozkládají do čtyřech stran. Van touhy je uondán. Hadi v máselnici stloukají vodu, ta vstoupí na nebesa a promění se v mračna. Bohové Ah Patnar a Uinicob do nich buší kamennými sekerami, až začne pršet.

„Padá vláha, padá vláha,“ ječí starouškové v autobuse a tisknou se vrásčitými obličeji na okna. Padá vláha…

Z daných výzkumů ovšem vyplývá ještě jedna důležitá vlastnost zahradničení, která z něj činí skutečně „udržitelnou“ praxi. Většina „západních“ ekologických činností je založena – odpusťte mi pracovní zjednodušení – z pocitu viny: Podívejme se, jak planeta živoří! Potřebné kroky jsou posléze rámovány jako uskrovnění, ne-li přímo pokání. Ekologická rozhodnutí se stávají určitou formou askeze a sebezapření. Méně nakupovat, méně (si) užívat, méně cestovat – a zároveň: Více se vzdělávat, zjišťovat více informací o původu potravin, vynakládat více financí na „etické“ nakupování biopotravin, které jsou sice dražší, ale ekologicky „čisté“. Takový přístup není příliš strategický minimálně proto, že jej vlastně nelze zobecnit – málokdo má čas a prostředky na sebevzdělávání, na rozsáhlé rešerše o „profilu“ kupovaných produktů (rešerše, které svým rozsahem mnohdy připomínají investigativní nasazení), na nákup finančně nákladnějších biosurovin, jen někteří žijí v dosahu bezobalového obchodu. Takový typ etického konzumerismu se posléze setkává s kritikou, která zmiňuje mimo jiné elitářství, a to například během pokusů o „překlad“ těchto praktik ze západních, bohatých metropolí na český venkov.

Oproti tomu české zahradničení je nejenom dostupné a už nyní rozšířené, ale kromě toho není motivováno tlakem („Musíme už něco dělat, musíme se uskromnit“), nýbrž pozitivní emocí: Potěšením z obdarování, z radosti druhého, z času stráveného odpočinkovou aktivitou, jak upozorňuje například Petr Jehlička. Činnosti, kterým se lidé věnují proto, že jim „dělají radost“, se snáze vykonávají dlouhodobě – není třeba se k nim nutit, vybičovat se etikou. V tomto smyslu je zahradní produkce „udržitelnější“ ekologickou praxí než „morálně“ motivované uskromnění, na něž si lidé najdou čas, energii a peníze jenom „jednou za čas“. Z těchto důvodů by mohly být české zahradnické praktiky inspirací pro západní společnost – namísto zařazení zahrádkářů mezi ilustrace „východní zpozdilosti“ by se Západ mohl přiučit podnětné alternativě v oblasti potravinové soběstačnosti. Jehlička a Daněk k tomu píší:

Pokud post-socialistické společnosti pokračují v tom, že si zajišťují podstatné množství potravin způsobem, který přináší zdravotní, environmentální a sociální výhody, pak je podstatné, aby rozvinuté industriální země, jakožto celek, pochopily, proč tomu tak je.

Pokud by západní akademici a tvůrci politických rozhodnutí nehleděli na východní země pouze jako na chudší příbuzné, které je potřeba dovzdělat, otevřely by se možnosti pro dialog a vzájemnou výměnu znalostí. O „decentralizaci produkce vědění“ mluví i zmínění sociologové: Zajímavé a inspirující postupy nevznikají pouze v západním distriktu Evropy. „Progres“ není lineární projekt Západu, k němuž se ostatní společnosti mohou pouze více či méně úspěšně připojit. Objevné a životaschopné přístupy k biosféře pučí také mimo centrum, na zdánlivých periferiích, ze skromných záhonů a ve sklenicích medu, které kolují mezi domácnostmi.