Dělám si řidičák. Po první, spíše teoretické hodině se lektor zeptal, zda jsem vše pochopil a jestli nemám nějaké otázky. „Všechno chápu, jen si doma ještě dohledám, po jaký straně se jezdí,“ pokusil jsem se zažertovat. Zhodnotil jsem lektorův výraz a rozhodl se, že další legrácky zatím odložím. Vtipkuju samozřejmě z nervozity – na silnici se řidič musí rozhodovat v krátkém intervalu, který ani neposkytuje prostor k přemýšlení. Jenže já jsem zvyklý, že pečlivé rozhodnutí vyžaduje čas, vědomé zvážení možností a všechny další přidružené procesy. Ovšem tohle všechno znamená na silnicích spíše riziko. Kdo se tedy za volantem rozhoduje, pokud to není řidičovo vědomí, které prostě nestíhá?

Už pěknou řádku let se objevují zprávy o výzkumech mozku, které dokazují, že mozek za nás dokončí rozhodnutí ještě předtím, než se tímto rozhodnutím začne zabývat vědomí. Takže to, co považujeme za práci naší svobodné vůle, je spíše přijetí toho, co už před několika vteřinami samostatně posoudil a rozhodl mozek. Často se tedy vyvozuje, že „my“ nerozhodujeme – dělá to mozek. Jenže takový soud je možný pouze tehdy, pokud se ztotožňujeme pouze s vědomím: Já jsem vědomí, a pokud se nějaká činnost neuskutečňuje ve vědomí, nejsem to já. To je samozřejmě zjednodušený Descartes a jeho protivné oddělení těla a ducha, usídlení sebe sama do těsných prostor res cogitans. Pokud se člověk vykašle na tyhle obstarožní dualismy a nebude přeceňovat vědomé myšlení, pokud přijme jako svůj domov celé tělo, nemůže říci, že rozhodnutí mimo vědomí není mé – činí se v mém mozku –, tak proč by nebylo mé vlastní? Bez vědomé snahy rovněž trávím, i to je má součást.

Mnohem realističtěji píše o souvislostech ducha a těla právě jeden z fanoušků trávení, a sice Nietzsche: Ducha připodobňoval k žaludku a navrhoval jej považovat za jeden z tělesných orgánů. Duch se účastní dynamického procesu, který je ovšem z větší části nevědomý. Nietzscheho předchůdce v interpretaci těla, které není zcela odděleno od ducha, byl Spinoza – právě jeho výrok jsem si vypsal krátce před první jízdou:

Nevíme, co dokáže tělo.

Jenže k čemu mi budou všechny tyhle úvahy, až budu bezradně kroutit volantem a ohrožovat obyvatelstvo Vršovic? Nenapadlo mě, že další lekci o tělesnosti a vědomí budu mít právě v autoškole.

Paní instruktorka je milá a věcná. Odváží mě do klidnější čtvrti a přenechává mi řízení. Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou. Přemýšlím o každém pohybu a rozumem tahám vlastní končetiny jako ztěžklou marionetu. Po několika minutách trhaného rozjíždění a pocukávání zastavíme u krajnice. Instruktorka se na mě otočí a říká: „Fází tohodle poznání je několik.“ Zpozorním.

„První fáze: Vůbec nevím, jak na to, a ani to neumím. To bývá na začátku. Druhá fáze: Vím, ale zatím neumím. Tam jste vy. Víte, co je potřeba, ale ještě to neumíte dovést do praxe. No a třetí fáze: Vím i umím.“ Kývu: „Rozumím. Vím a umím – tam se chci dostat, že jo?“ „Ne! To není poslední fáze,“ upozorní instruktorka razantně, „vy chcete na další úroveň.“ „A to je která?“ „Nevím, ale přesto umím!“ Jsem zmatený: „Co to znamená?“ Instruktorka dodá finální zasvěcení: „Protože pak už to umí ruce a nohy samostatně! Nepotřebujete to ovládat rozumem. Tak, dneska jste to měl i s filosofií.“

Zdá se, že k řidičskému kurzu dostávám zdarma také nácvik k porozumění tělu. Ono to vlastně není zas tak překvapivé: Oproti tělu je lidská racionalita evoluční novinkou. A jako u každého trendu se teprve uvidí, jestli se to vůbec chytne.