Pokud jeho hlas vyslechneme, aniž bychom ho zcela zatlačovali do nevědomí, může nám prospět. Potíž nastává v okamžiku, kdy strach potlačujeme, nebo se jím naopak necháme nekontrolovatelně zaplavit.
Milí čtenáři Tvaru,
tématem pátého čísla je strach. Kdopak by se v životě nebál? Strach je jednou ze základních emocí života. Nejde se nebát, život zcela postrádající strach by byl nelidský. V dnešní době je strach takřka vůdčí emocí. Také se bojím. Bojím se o své blízké a bojím se o sebe. Bojím se, že se nakazím, bojím se, že někoho nakazím. Bojím se nekompetence mocných. Bojím se kolapsu státu, který začínáme sledovat v přímém přenosu. Bojím se lidského šílení, které už místy propuká. Bojím se, že v téhle krizi budeme muset žít ještě mnoho dní, měsíců či let. Bojím se jejích následků v sociální oblasti. Bojím se ekonomické krize. A bojím se následné společenské krize. Bojím se, jak moc nás tahle dlouhá krize poznamená na poli kolektivní psýché. A bojím se, že kvůli pandemii neřešíme další palčivé otázky – třeba tu klimatickou. A samozřejmě bych mohl vyjmenovávat řadu dalších strachů. Některé se týkají jen mého osobního života. Jiné mají přesah. Ano, bojím se. Tak jako se bojí moji přátelé, kolegové, klienti v terapii, tak jako se bojí většina z nás. A je to v pořádku – cítit strach. Jen je dobré nenechat se strachem zcela určovat.
Moje oblíbená duchovní učitelka a tanečnice Gabrielle Rothová o strachu napsala, že
probouzí bdělost, ostří smysly a zvyšuje pozornost k nebezpečí.
Prvotně je to náš přítel. Radar na cestě života. Instinkt, který signalizuje možné nebezpečí. Pokud jeho hlas vyslechneme, aniž bychom ho zcela zatlačovali do nevědomí, může nám prospět. Potíž nastává v okamžiku, kdy strach potlačujeme, nebo se jím naopak necháme nekontrolovatelně zaplavit. Pak se z našeho instinktivního přítele, který nám pomáhá přežít, stane ovládající monstrum, stínová existence, která drakonicky vymezí a omezí náš život. Strach, tak jako každou autentickou emoci, potřebujeme. Ale je třeba s ním pracovat, čelit mu. Podle některých buddhistických mistrů je možné strach přesáhnout tehdy, když vědomě projdeme jeho územím. Chögyam Trungpa ve své knize Usmívej se na strach píše, že
cesta nebojácnosti začíná objevením strachu.
Být odvážným člověkem neznamená ničeho se nebát, naopak je potřeba strach uznat a dotknout se oné hlubší zranitelnosti, která je vnitřní hloubkou strachu. Když se to povede, může se vynořit i statečnost.
V rozhovoru čísla o strachu přemítá filosofka Tereza Matějčková, jejíž skvostné úvahy jste mohli číst v loňském roce na poslední straně Tvaru. Strach z existenciálního i existenčního hlediska ohledává také Saša Uhlová ve svém komentáři „Nebát se svého strachu“. Klimatické obavy prostupují velmi zajímavé ohlédnutí našeho amerického přítele Grega S. Evanse. Nebojácně se rubriky Literární život ujal náš externí spolupracovník Matěj Senft v časech, kdy je literární život živ jen virtuálně.
Přeji vám živé čtení.
To hlavní
-
Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.
-
Jak tedy přenastavit kapitalismus na základě morálních principů, o nichž je tu řeč? Jde především o to, aby kapitalismus nebyl v rozporu s hodnotami, jež vyznáváme, ale aby s nimi byl v harmonii.
-
Odulá lebka měsíce
pozpátku koulí se hřbitovem noci
vytřeštěnými důlky civí dolů
na rozpálené podloubí země
na tratoliště černé žluči
až nakonec oknem zapadne
do márnice
do níž se chodí modlit ďas -
Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: Klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.
-
Vidíme to v úvodní básni sbírky „Stahování mraků“, ve které protagonista sní o ženách s dlouhými bidly, jimiž stahují mraky, stejně jako o’odhamské ženy tradičně stahují ovoce z vrcholu osmimetrových kaktusů saguaro.
-
Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.
-
Vzpomínky prosvítají do temna
Na horké louce ve zlatých orchidejích
Co jsou vlastně medvídky se záhadnýma ušima
Vesele mlátíme do kmenů
Staletých dubů smyčci v kožených pouzdrech
Svítání
Na vzdáleném útesu v temnotách -
Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.
-
Intimní prostor dvou žen, důvěrných přítelkyň, v němž se probírají nejtěžší milostné eskapády, dobře znám; napadlo mě k básni postupně přizvat své nejlepší přítelkyně – V., B. a I.
-
Inspirativních textů je v knize mnoho, převažují nad příspěvky slabšími, zbytnými, narychlo spíchnutými – a na každém čtenáři je, aby si objevil své favority.
