Přibližně před dvaceti lety jsem šla po ulici a zastavili mě svědci Jehovovi. Ptali se, zda mám nějakého přítele, a když jsem přikývla, řekli mi, ať si představím, že se se mnou zítra rozejde a já zůstanu sama. Ten vztah nebyl zrovna šťastný a já jsem tehdy byla v situaci, kdy jsem se bála ho skončit. Na přání těch lidí jsem se hluboce zamyslela a představila jsem si to. Zaplavilo mě při té představě takové blaho, že jsem se jen usmála, poděkovala a odešla jsem rozhodnutá, že se rozejdu. Ač ve mně ti lidé tehdy zřejmě chtěli vzbudit strach ze samoty a nabídnout mi hned také pomoc v podobě víry, pomohli mi naopak překonat můj strach z konfliktu a opustit vztah, který mě ubíjel.

Že statečný není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo umí strach překonávat, jsem pochopila už jako dítě. Odvaha není absence strachu. O něco později jsem to začala vnímat jako ještě mnohem složitější záležitost. Je tolik různých druhů strachů a úzkostí, stejně jako odvaha se někdy může projevit tím, že něco uděláme, jindy zas tím, že neuděláme v nějaký okamžik nic. Někdy je odvaha svůj strach poslouchat a jindy zas umět se s ním podělit s druhými, které také trápí. Vystoupit veřejně se svým příběhem strachu může vyžadovat nesmírnou odvahu, která v důsledku pomůže překonat strach jiným lidem. A postupem času jsem si začala vážit lidí, kteří se ke svým strachům umějí přiznat a neskrývají je. Protože jedině takový přístup nás může uchránit od zmatků, do kterých se čím dál více jako společnost zaplétáme.

Od dětských strachů z temného sklepa, kam jsme chodili pro uhlí, divné kliky, která ležela na zemi na půdě našeho domu, kde máma věšela prádlo, a já se bála, že bych se jí omylem mohla dotknout, přes strachy, které přišly později ze školy, ze selhání u zkoušek, jsem se po letech nejrůznějších obav, strachů a úzkostí dostala do fáze, kdy už se bojím jen o své blízké, vývoj na naší planetě, a pak někdy i smrti. Plynoucí roky odvály různé malé strachy z toho, že se mi něco nepovede, že něco zkazím, někde se ztrapním, naučila jsem se jim totiž smát a to je moc dobré. Jenže strach, co bude s naší planetou a s naší společností, mě dost zmáhá. A aktuálně, poslední rok a poslední týdny, přibyl další strach: Nejdřív z neznámé nemoci, která se stávala čím dál, více blízkou a přítomnou, až po strach, místy až děs, z nekompetentního vládnutí.

Konec konce dějin

Po roce 1989 mě i řadu jiných lidí čekalo mnoho svým způsobem šťastných let takového zvláštního klidu a bezpečí, který vyvěral z mylné naděje, že jsme se dostali na konec dějin, že všechno bude už jen lepší, naše demokracie se bude zdokonalovat, stane se časem asi i sociálnější a svět bude čím dál lepším místem. Víc jsem se mýlit nemohla. To, že může přijít něco, co otřese našimi domovy, jsem definitivně pochopila na podzim roku 2011 ve Šluknovském výběžku, když jsem sledovala dav lidí, kteří se chtěli dostat na ubytovnu, kde bydlely romské rodiny. Ten dav ani pořádně nevěděl, co tam vlastně chce dělat, ale určitě nic hezkého.

Ještě víc mě vyděsilo, když jsem s lidmi, co v tom davu stáli, mluvila potom a zjistila jsem, že to nejsou zlí lidé a že po nějaké chvíli sami nechápali, proč se snažili prorazit policejni kordony. Tehdy jsem poprvé zblízka viděla zfanatizovaný dav a následně měla možnost diskutovat s jednotlivými jeho členy, když vášeň odešla. A pochopila jsem, že někdy lidé dělají i věci, které sami nechápou. A že za tím vším je také strach, i když z něčeho jiného. Strach o bezpečí, strach z toho, že se situace v jejich obcích zhorší, a strach z toho, že přijdou o zbytek svých jistot. V tomto konkrétním případě to bylo ještě umocněné strachem, který vyvěral z toho, že je nikdo neslyší. Když víte, že vaše volání o pomoc zůstane nevyslyšeno, propadnete strachu mnohem snáz, cítíte totiž strašlivou bezmoc. Paradoxem celé situace pak bylo, že všechny neřešené problémy jejich regionu opravdu nikoho nezajímaly. Dlouhé proslovy na demonstracích, které se týkaly správy obcí, místní korupce, nedostupnosti lékařské péče, rušení dopravních spojů a škol, se tehdy do hlavních médií nějak nedostaly. Zato když dav začal křičet „Cikáni do práce“, objevilo se to okamžitě ve večerních zprávách. Zpětně si říkám, zda jsme svým mediálním pokrytím z centra dali vůbec těm lidem jinou možnost, jak dát o svých obavách světu vědět.

Pak přicházely postupně další vlny nenávisti proti různým skupinám, nejsilnější proti uprchlíkům. A ti, kdo se uprchlíků zastávali, se strachu těch druhých smáli. „Podívejte se, není tu skoro žádný uprchlík, a oni se jich bojí!“ Vždyť je ten strach tak iracionální! Mohli jsme se bavit nekonečnem různých vtipů na téma: V Česku není ani jeden uprchlík, zato je tu ohromný strach z nich.

Společnost se rozdělila na ty, kteří se báli uprchlíků, a na ty, kteří se báli fašizace společnosti. Ovládl nás všechny strach i proto, že jsme jen málo chápali strach těch druhých. Až když se v souvislosti s dalším tématem, které se strachem rovněž souvisí, a to s klimatickou krizí, začalo mluvit o možných velkých přesunech milionů lidí, pochopila jsem, že je možné mít z uprchlické vlny strach. A to dokonce i v případě, že se nebojíte jednotlivých lidí, že si je nedémonizujete. Ovšem představa, že se velká část Afriky zdvihá v důsledku klimatické krize a jde směrem na Evropu, je skutečně děsivá a nelze tvrdit, že se nikdy nic takového nemůže stát. Možná to tehdy bylo předčasné, když vystrašení Češi brojili proti těm pár chudákům, kteří se dostali na naše území, jenže ti lidé mluvili často o budoucnosti a právě nejistota okolo toho, kam se společnost bude vyvíjet, roztočila jejich strach na maximum. Pochopila jsem během těch posledních let, že strach nás ovládá možná i proto, že cítíme, že se něco bude dít, že konec dějin byla jen bláhová iluze a že i za našich životů můžeme být svědky velkých společenských zvratů. Skutečnost, že si každý svůj strach promítá jinam, je jen přirozená. Vždyť my ani přesně nevíme, co se stane.

Rok strachu

A dnes, rok poté, co přicházely první zprávy o strašné nemoci, která přišla z Číny a zachvátila sever Itálie, máme další zkušenost. Zajímavé je, jak moc jsme se báli úplně na začátku, když v naší zemi ještě bylo tak málo nakažených a pravděpodobnost, že to zasáhne naše blízké nebo nás samotné, byla ještě malá. A jak ten strach postupem času opadal, i když se nemoc šířila a byla blíž a blíž. Přitom zprávy o ní nebyly přívětivější, pořád platilo, že může s nebývalou silou zasáhnout i tam, kde to nikdo nečekal, a také jsme měli čím dál více informací o dlouhodobých následcích. Přesto děs opadal a opadal. To ukazuje, že v příliš intenzivním strachu se příliš dlouho žít nedá.

I strach z pandemie, onemocnění, strach o naše blízké nebo z následků opatření proti nákaze, z osamění nebo nadcházející ekonomické krize, rozdělil společnost. Tentokrát po trochu jiných dělicích čarách. Začaly se ozývat hlasy, že jsme společnost strachu a že bychom se neměli nechat strachem ovládat. Kakofonie hlasů zněla miliony různých přání a pohledů na to, co by naše společnost měla dělat, jak by měla k rizikům spojených s nákazou přistupovat. A protože se každý bojíme trochu něčeho jiného, opět jsme nedokázali najít společnou řeč. Přitom řada z nás se bála souběžně mnoha věcí. A opět jsme dokázali svým nepochopením strachů těch druhých ubližovat.

Dostalo se nám opakovaných připomenutí, že žijeme ve společnosti, která tak moc dbá na svou bezpečnost, že jsme zapomněli, že smrt je nedílnou součástí života. Je pravda, že důraz na bezpečnost je v naší společnosti tak velký, že jsme našim dětem postupně vzali možnost pohybovat se samostatně po světě a řada odborníků dlouhé roky upozorňuje, že to není dobře. Stejně tak je pravda, že jsme smrt, ale i zrození vytlačili z našich životů někam pryč do institucí a do společenského nevědomí. Přesto mi odkaz na přirozenost smrti připadal ve chvíli, kdy tolik lidí přišlo náhle o své blízké, krutý.

Stejně tak se někdy na druhé straně objevovalo přehlížení ekonomicko-sociálních důsledků pandemie. Jakmile se mluví o ekonomických problémech, představí si mnozí lidé spíše peníze a jejich nedostatek. Jenže tyto důsledky mohou mít dopady v podobě ztráty bydlení, pádu na samá dna, totální rezignace. I samota, kterou opatření někdy působila, nebo nedostatek sociálních kontaktů mohly nastartovat vážné psychické problémy. Jak se ctí přistoupit k tolika souběžným problémům, nevím. Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.

Strach může být i láska

Tyto řádky píšu v malém domku na horách, který leží kousek za českou státní hranicí. Ta hranice se pro mě během loňského roku stala strašákem, který mě opakovaně pronásledoval v nočních můrách. Tehdy jsem byla v Praze a můj muž byl na druhé straně hranice, protože tu pracoval. Hranice, která tolik let neexistovala, se najednou zařízla do mého života s nebývalou silou. Zmáhaly mě obavy o to, jak se s mým mužem shledáme, pořád jsem na tu hranici musela myslet. V noci se mi ve strašlivých výjevech objevovala, když jsem se ji pokoušela překonat a pronásledovaly mě sanitky a také různí netvoři. Obraz zkázy, ve který má rozbouřená mysl přetavila všechny zprávy, které jsem kvůli své práci pořád musela poslouchat a číst, se soustředil právě na tuto hranici.

Uplynula řada měsíců a já jsem se svým mužem a mladšími dětmi tady a hranice je opět zavřená a mě začal opět zmáhat strach. Tentokrát je to ale jiné. Na druhé straně hranice jsou naše dvě děti, jedno z nich nezletilé, jsou tam naši rodiče, přátelé a navíc je tam u moci vláda, která předvádí asi to nejhorší, co si lze představit. Moje fantazie jede na plné obrátky. Jak tohle skončí? Zemi vede sebestředný psychopat, kterému ani trochu nezáleží na životech lidí, ale jen na jeho úspěchu v dalších volbách. Nemůže se stát, že to skončí nějakými nepokoji? Je vůbec možné, aby se při tak rychle se šířící nákaze nenakazili moji blízcí a někdo z nich neumřel?

Neustále se měnící strategie vedení je něco, co musí strach vzbuzovat i v lidech, kteří nad tím tolik nepřemýšlí. Jako bychom byli na lodi a zjistili, že náš věčně opilý kapitán se v bouři opíjí ještě víc a vydává nesmyslné rozkazy podle toho, jaký má zrovna pocit, že je nálada v mužstvu. A nakonec by to zakončil prohlášením, že teď už musíme jednat všichni sami za sebe a s bouří i vodou, která teče do lodi, se musíme poprat každý sám za sebe.

Tu hranici, za kterou se nyní nalézám, hlídá opět policie. Na druhé straně je tolik lidí, které miluju a o které se bojím. Pomáhá mi ale vědomí, že můj strach není nic špatného. Je to strach oprávněný. Protože je to strach, který probudila láska. A když mě ten strach opanuje, začnu myslet na všechny ty lidi, které mám tak ráda. Hmatatelně cítím, že mě ta láska zaplavuje, a přestože strach úplně neodchází, je mi mnohem lépe. Naučila jsem se nebát svého strachu.