Nejlepší je, když jsou nemovitosti v soukromém vlastnictví, protože tak je o ně nejlépe postaráno. Touto větou by se daly shrnout argumenty, kterými začínaly desítky, možná stovky diskusí, jež jsem za posledních pětadvacet let na téma soukromé vlastnictví nemovitostí a dostupnost bydlení vedla. Dlouho jsem nechápala, že se ocitám tváří tvář ideologii, proti které z podstaty nemohou existovat argumenty. Když jsem dala příklady domů, které se v soukromých rukou doslova rozpadly, dozvěděla jsem se, že nikdo nemá právo říkat majiteli, jak má nakládat se svým majetkem, protože to už zavání komunismem. Slyšela jsem i takové špeky, že když si někdo koupí Hradčany, má právo nechat je zchátrat a spadnout, protože je to přeci jeho. A nikdo nemůže majiteli říkat, co má se svým vlastnictvím dělat…

Trvalo mi dost dlouho, než jsem dokázala rozklíčovat, že se pokaždé pohybujeme po stejné trajektorii. Začínáme tvrzením, že nemovitosti (a pokud možno úplně všechno) by mělo být v soukromých rukou, protože tak je to nejefektivnější. Na mé námitky, že domy jsou často koupeny na spekulaci, nikdo se o ně celé roky nestará, nájemníci jsou mnohdy vystěhováváni ze svých domovů, aby ty domy pak byly po celá léta prázdné, některé domy se už i zřítily, a že tedy soukromé vlastnictví může být při špatně nastavených podmínkách silně neefektivní, pokračujeme zpravidla tím, že nemáme právo soukromým majitelům do správy jejich majetků mluvit. Logický klam, kterým mě názoroví protivníci zahnali do kouta, jsem objevila většinou, až když bylo po debatě. Že je soukromé vlastnictví posvátná kráva, na kterou se nesmí šahat, je totiž něco zcela jiného než to, jaká správa majetku je efektivní.

Jedině silnou zaslepeností a ideologičností lze vysvětlit současný stav, kdy na jedné straně už víme, že obce, které se zbavily veškerého svého bytového fondu, přišly o nástroj, jak ovlivňovat ceny bytů, i o možnost poskytovat sociální bydlení a kdy na straně druhé obce svůj majetek i nadále rozprodávají. Podle vzoru: soukromé je nejlepší, protože je nejlepší. Krachy SVJ v Mostě a Litvínově, spadlé domy v Ústí, příběhy samoživitelek v garáži, přebujelé ubytovny, vznik ghett a další externality tohoto přístupu nemohou se základní ideou nijak hnout.

Téma bydlení se mi dere na mysl i proto, že bydlím v nájemním a přemýšlím, kde budu bydlet v důchodu. Že odejdeme z Prahy, pokud se nestane nějaký zázrak, je víc než jasné. Jen doufám, že můj muž nepřijde o práci dřív, než děti aspoň trochu odrostou, aby nemusely všechny měnit školy a zvykat si v novém prostředí. Protože já na nájem pro svou početnou rodinu v Praze nikdy nevydělám, a to jsem, prosím, střední třída, aspoň myslím. Jímá mě úzkost z budoucnosti, když myslím na bydlení. Na bydlení své i všech těch, kteří neměli štěstí a nemají své vlastní byty. A když brouzdám večerní Prahou, kde je v noci tolik domů úplně temných, ať už proto, že jsou prázdné, nebo proto, že jsou v nich kanceláře, říkám si, jak jsme tohle mohli dopustit? Opravdu nám stačila jednoduchá mantra, že soukromé je vždy a za všech okolností nejlepší?