A tak se musí deprese vymývat v alkoholu podobně jako fotografie v lázni a rozkolísaná nálada nahrazovat ztlumením, abys mohla další den znovu pochybovat, znovu se ploužit, znovu se probouzet jako fénix z přeplněných popelníků.

Řeka Douro není tmavší než Vltava. / Vinná réva nechutná lépe než vesnické psí víno. / I hlava mě tu bolí stejně.

Chtěla bych se pozorovat jako text,
který od sebe oddálíš,
když ti začne slábnout zrak
Jenže jsem dělitelná
na to, jak se vidím
a na to, jak si myslím, že vidím

Páternoster je děloha, / ve které jsi mě líbal jako chlapa / Vzala jsem ti chlast, abys mohl růst

Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.

Nejistota, s  níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k  druhému.