Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.

Nejistota, s  níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k  druhému.

A tak se musí deprese vymývat v alkoholu podobně jako fotografie v lázni a rozkolísaná nálada nahrazovat ztlumením, abys mohla další den znovu pochybovat, znovu se ploužit, znovu se probouzet jako fénix z přeplněných popelníků.