Lidé
je polská básnířka a překladatelka. Vydala čtyři básnické sbírky v polštině a letos jí v nakladatelství Fra vyšla první česky psaná sbírka Poslední cestopisy. Vystudovala jižní a západní slavistiku na Varšavské univerzitě a nyní studuje sociální a pastorační práci na ETF UK. Překládá českou a slovenskou poezii do polštiny – přeložila například sbírky Obcházení ostrova Milana Děžinského, Inventura Kamila Boušky, Z periférií Jany Bodnárové či dvě antologie ze série Sąsiadki (Sousedky) s výborem z děl deseti českých a deseti slovenských básnířek. V roce 2021 získala cenu časopisu Literatura na Świecie v kategorii pro začínající překladatele. Působí také jako interkulturní pracovnice. Žije v Praze.
Jan M. Heller
Až uslyšíme o zákonu o zahraničních agentech ve středoevropském kontextu, vzpomeňte si na protestující Tbilisi. Na to staré, krásné město, do kterého se nejde nezamilovat. Něco podobného se může stát i v zemích přesvědčených, že se jich to v žádném případě netýká. Někteří Gruzínci a Gruzínky si to zcela jistě mysleli. A teď se od nich můžeme dost naučit.
V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje.
Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat.
Víc než třicet hostů zavítá na 15. ročník Mezinárodního literárního festivalu v Ostravě, na kterém ve třech dnech, od středy 20. října do pátku 22. října 2021, vystoupí literáti ze sedmi zemí Evropy. Tématem letošního ročníku bude již tradičně současná maďarská, slovenská, česká i polská poezie a
próza.
V prostoru scény Unijazzu – Kaštan se v druhé polovině srpna odehraje další poetický večírek Víta Kremličky. Hosty budou Jitka Hanušová, Zofia Bałdyga a Robert Wudy.
Mluvím tvou řečí – tradiční čtení českých i zahraničních básníků v rámci 14. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo 2021.
Až uslyšíme o zákonu o zahraničních agentech ve středoevropském kontextu, vzpomeňte si na protestující Tbilisi. Na to staré, krásné město, do kterého se nejde nezamilovat. Něco podobného se může stát i v zemích přesvědčených, že se jich to v žádném případě netýká. Někteří Gruzínci a Gruzínky si to zcela jistě mysleli. A teď se od nich můžeme dost naučit.
V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje.
Zkouška slzného aparátu. Je čas to tady odsvětit. Jsme proti tomu očkováni?
Muži naproti skřípe konverzace v zubech. / Jako bys polykala technický překlad, jako bys jedla polívku z tagů.
Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat.
K té básnické blízkosti bych ráda podotkla, že si moc nevím rady s charakteristikou své básnické generace, přijde mi, že žijeme v básnickém mnohohlasí. Nebo na souostroví.
Překládání je neviditelná (průsvitná?) práce, která nikdy nekončí.
