Přijela jsi do Prahy mimo jiné v souvislosti s vydáním českého překladu knihy Sny uckermärkerů [plemeno skotu, pozn. red.], předtím vyšel Matečník. Jelikož se jedná o třetí díl trilogie, ráda bych se zeptala, jaký byl její vývoj.

Když přemýšlím o struktuře oné trilogie, mám dojem, že poetický jazyk, který jsem používala, se za těch zhruba deset let, kdy knihy v Polsku vycházely, změnil. Bogdan Trojak začal shodou okolností tuto trilogii překládat od prostřední knihy – Matečníku. Letos vyšly Sny uckermärkerů, zatímco kniha, která vyšla v Polsku jako první, Hranice lesa, vyjde za nějaký čas i v Česku. Je to pro mě velmi zajímavý experiment, protože překladatel čtenářům četbu trilogie zkomplikoval a možná i zpestřil tím, že tyto jazyky smíchal. Český čtenář tak redukující se básnický jazyk poznává nelineárně.

Když čteme sbírky chronologicky, vidíme, že jazyk se od širšího popisu, od delší fráze vyvíjí k přesnosti, k redukci. Vyplývá to také z toho, že každá kniha vyjadřuje jiné vnímání mé rodné beskydské vesnice Żeleźnikowa Wielka. Při psaní první sbírky jsem netušila, že budou následovat další knihy, které vytvoří celek, ale teď, s odstupem času, vidím, že každá z těchto knih zpracovávala jiný druh ztráty: něčeho nebo někoho. Fyzické ztráty se týkají smrti mých rodičů, nejprve mé matky, která byla nemocná – dva roky jsem ji doprovázela při jejím odcházení –, a náhlého úmrtí mého otce. Jejich smrt mi vzala místo, které jsem nazývala domovem, mou rodnou vesnici. Dnes je to prázdné místo, samozřejmě inspirativní, ale přesto prázdné.

Původně první část, Hranice lesa, by tedy měla také vyjít v češtině. Popíšeš ji trochu?

Blíží se básním v próze, zkoumám v ní svou rodnou vesnici se silným důrazem na přírodu a na určitou tísnivost tohoto prostoru, která tehdy souvisela s blízkostí nemoci a pozorováním, jak se lidské tělo mění ze dne na den, jak se mění tělo člověka, který je ti nejbližší. Tento zážitek mnou otřásl, byl to také impuls k tomu, abych začala mluvit o samotné vesnici jako o místě, které může být temné, depresivní, chladné.

V Matečníku se k smrti dostáváš ještě blíže…

Matečník je pro mě nesmírně důležitá kniha, protože jsem v ní našla nový způsob vyprávění o ztrátě. Půl roku poté, co má matka zemřela na rakovinu, odešel také můj otec. Nečekaně. V mé vesnici kolují takové pověry, říká se, že když jeden z manželů zemře, vezme s sebou i toho druhého. V naší vesnici se několikrát stalo, že jeden z manželů zemřel přesně půl roku po odchodu muže nebo ženy. Můj otec se tomu na jedné straně smál, ale na druhé straně mi v posledních rozhovorech vyprávěl o svých velmi znepokojivých snech a předtuchách. Byla jsem naprosto šokovaná, když se stalo přesně to, co tato pověra hlásá.

V Matečníku prošel změnou jazyk, je preciznější, ale také jsem si dovolila – vzhledem k tomu, že jsem byla svému otci blízko – vést s ním dialog… Dialog, který jsem potřebovala, protože naše rozhovory byly nečekaně přerušeny. Mluvili jsme spolu v sobotu, abychom se domluvili na neděli, nakousli jsme nějaká témata, bylo pozdě večer a já sama jsem náš rozhovor ukončila slovy: „Tati, uvidíme se zítra, zítra to dořešíme.“ A když jsem byla na cestě, zavolali mi, že už to nebude možné. Táta byl po smrti. Rozhovor byl přerušen. Navždy. To mě přimělo k tomu, abych tuto zkušenost poeticky zpracovala. Zdá se mi, že jsme si byli s otcem hodně blízcí, znala jsem ho natolik, že jsem měla právo, a někdy si myslím, že i povinnost, tuto knihu napsat, a že jsem v ní nepřekročila meze; že se blíží tomu, jaký byl.

Psaní bylo tedy skoro fyzickou reakcí, odpovědí?

Sbírka vznikla za pouhý měsíc. Byl to měsíc velmi intenzivního, téměř fyzického psaní. Hlasy ve mně mě nenechaly v klidu. Když mi předtím někdo vyprávěl o básnické inspiraci, jen jsem se pousmála, na inspiraci jsem nevěřila, ale když jsem psala Matečník, vstávala jsem uprostřed noci, abych psala. Tato kniha je výjimečná také tím, že texty, z nichž je složena, jsou uspořádány tak, jak jsem je napsala. Knihu jsem psala text po textu a ty tvořily souvislý, uzavřený celek.

Jak se jazyk proměnil ve Snech ückermarkerů?

Usilovala jsem v nich ještě výrazněji o redukci verše, o konkrétnost, která je až ostrá a brutální. Hledala jsem jazyk pro popis zážitků z dětství z pohledu dívky, tedy tří dívek, sester. Stejně jako u předchozích knih jsem i v této cítila, že poezie je jedinečným nástrojem pro to, jak dát hlas někomu, kdo už ho nemůže mít. Věnovala jsem ji jedné z velmi záhadných ztrát mého života, totiž ztrátě sestry, o níž jsme se dozvěděli – já a moje sestra dvojče v pěti letech, bratr je o tři roky starší – náhodou. V nepřítomnosti rodičů jsme se přehrabovali ve starých papírech a našli lístek, na němž, jak nám bratr přečetl, bylo jméno Magdalena a naše příjmení. Ukázalo se, že to byla naše sestra, která zemřela rok před naším narozením. Moje kniha je o dvojí ztrátě, o zármutku z toho, že jsem Magdalenu nikdy nepoznala, a navíc byla utajována, bylo to tabuizované téma. Vzpomínám si, že když jsme s maminkou navštívily naši starou tetu – bylo nám tehdy asi šest let –, chytila mě a mou sestru za ruce a řekla něco, co mě tehdy velmi šokovalo, totiž že se mé matky zeptala, která z nás, já, nebo moje dvojče Basia, jsme vtělením Magdaleny. Beskydská pověra říká, že když žena ztratí dítě, Bůh jí ho vrátí. A to se také stalo – moje matka přišla o dítě a o rok později porodila dvojčata. To by znamenalo, že dcera, která zemřela, ožila ve mně nebo v Basie. A teď si představ šestileté děti, které zjistí, že jedno z nich není ono samo, že je reinkarnací, vtělením někoho jiného, že už na tomto světě bylo a zemřelo. Byly jsme zděšené. Kromě toho si lidé velmi často pletli mé jméno se jménem Magdalena, protože jsou si podobná. Když jsem začala psát Sny, uvědomila jsem si, že vyprávění v této knize by mělo být věnováno nejen mně, ale také mé sestře-dvojčeti a Magdaleně, takže jsem do knihy vpletla všechny tři dívky i svého bratra.

Zajímala by mě reakce tvých sourozenců…

I pro mě byla tato sbírka náročná, protože jsem psala o docela intimních zážitcích, nejen mých, ale také své sestry-dvojčete, která mé básně čte, ale sama nepíše. Myslím, že to pro ni v té době muselo být složité. V takových chvílích si vždycky vzpomenu na to, co kdysi řekl Czesław Miłosz, že když máš v rodině spisovatele, nemáš rodinu. Ale věřila jsem své intuici, že Basia knihu přijme, předtím jsem jí tyto básně číst nedala. Ukázalo se, že moje intuice byla správná. Kniha byla „přijata“, naštěstí jsem nebyla nucena zničit všechny výtisky. Důležité pro mě je, že po vydání Snů jsme začali se sourozenci mluvit o svých zážitcích z dětství, i když jsme na to nebyli zvyklí. Po přečtení často něco dodali nebo uvedli svůj pohled na věc. Je úžasné cítit, že máte „náhradní paměťové disky“, že vedle vás jsou další páry očí, další paměť, která doplňuje váš příběh a osvětluje ho z jiných úhlů pohledu.

Ve Snech je mnoho vzpomínek na dětství, které jsou komponovány jako velmi přesné obrazy. Když jsem knihu četla poprvé, napadlo mě, jestli tento způsob psaní neovlivnily i tvé zkušenosti fotografky.

To je nesmírně důležité. Každý název v tomto svazku začíná výrazem „zaostřeno“ a myslím tím fotografický záběr zblízka. Výchozím bodem příběhu, který popisuji, je zapamatovaný obraz, snímek z mého dětství. Osobně jsem se o fotografii, ale také o psaní začala zajímat proto, že doma nebyl žádný fotoaparát. Když jsem nastoupila na univerzitu a moji vrstevníci ukazovali své fotografie z dětství, nosili si na koleje rodinná alba, aby byli blízko své minulosti, uvědomila jsem si, že takové svědectví nemám. Že nemám nástroje, jak hmotně zachytit události té doby, a proto mě přitahoval básnický jazyk. Po mnoha letech práce s obrazy jsem si k fotografii vybudovala značný odstup. Je možné, že mé dlouhé teoretické úvahy o tomto médiu, které souvisely s mým doktorátem a prací na univerzitě, způsobily, že jsem fotografii začala vnímat jako umělou kreaci, trik, předvádění se. Kdyby se mě někdo zeptal, kterému žánru věřím víc, odpověděla bych, že víc věřím slovům. Slova mi také paradoxně připadají plastičtější než obrazy.

A víš, proč to tak cítíš?

Myslím, že mě fotografie zklamala. Obrazy a samotná tvorba mě nejprve okouzlily, protože jsem je jako dítě neměla. Profesionální práce s fotografií mi ukázala, že je to materiál, který je velmi snadno manipulovatelný a který velmi rychle ztrácí na aktuálnosti. Samozřejmě že jako historický materiál, jako je náš soukromý archiv, je fotografie neocenitelná, ukazuje nám, jak to bylo dříve, jací jsme byli, jací byli naši prarodiče, rodiče, minulost. Ale tyto zamrzlé snímky ve mně už nevyvolávají silné emoce. Na rozdíl od literatury. Ve chvílích, kdy hledám inspiraci nebo něco, co by mě vytáhlo z temného místa, sáhnu po poezii, ne po fotografii. Fotografie je jako něco, co je za sklem, co je chladné. Fotografie je pro mě mrtvá a studená, poezie je teplá, je v interakci, je organická, je živá.

Mluvili jsme o rodině, ale zdá se mi, že důležitými postavami Snů jsou zvířata, která vnímáš jako rovnocenné bytosti. Jakou roli hrála zvířata ve tvém dětství? Vnímala jsi je vždy jako rovnoprávné subjekty?

Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat. Tady je potřeba rozlišit dva různé způsoby přístupu ke smrti zvířat: Jeden jsem pozorovala doma, druhý na jatkách v sousedství našeho domu. Narodila jsem se do zemědělské rodiny a můj otec byl vášnivý včelař. Měli jsme samozřejmě hospodářská zvířata, která se porážela. Prasata u nás byla vždy asi rok, porážela se o Velikonocích, ale předtím jsme jim dávali jména – často lidská – stejně jako psům, kočkám, slepicím, kachnám. Navíc tu byly včely, ke kterým byl můj otec nesmírně vnímavý a rychle reagoval, když se s nimi něco stalo, a bylo toho hodně, protože v devadesátých letech a na začátku tisíciletí používali zemědělci postřiky, které způsobovaly úhyn včel. V našem zacházení se zvířaty bylo něco něžného, jako by to byli členové rodiny, i když jsme se živili jejich masem. A pak bylo to, co jsem pozorovala za humny: Zvířata tam přivezli a vyložili je jako hromadu suti, sledovali jsme brutalitu mužů, kteří je zabíjeli. Na jedné straně tedy máme svět domácích zvířat, která byla také zabíjena, ale byla to součást tradice, rituálu. Prase muselo být zabito, protože to vyžadoval náboženský svátek. Mimochodem, je zvláštní, že se na oslavu vzkříšení zabíjejí další bytosti. Byla to chvíle blahobytu, sytosti, komunitního života, sdílení se sousedy toho, čím jsme se sami živili. A na druhé straně máme jatka, která byla přece jen děsivé místo. Abych to pochopila, musela jsem dospět, ale také se od toho místa vzdálit. Tehdy jsme jako děti – já, moji sourozenci a bratranci – nevěděli, že se nám obrazy, které jsme viděli na jatkách, po letech vrátí. I z těchto důvodů teď v dospělosti nejím maso.

Małgorzata Lebda běží podél Visly, foto Rafał Siderski

Neměli jste z toho strach?

Ne, byl to jen dětinský pokus dokázat, že člověk je schopen stát si za svým. Když jsi mladší sestra, snažíš se být statečná a přijmout způsob starších. Pro ně – bratra a bratrance – to nebylo nic děsivého. Možná v tom bylo i klukovské vzrušení – sledovat něco, co je zakázané, protože naši rodiče o tom neměli ani ponětí a určitě by to nepodporovali.

Vnímala bys to jinak, kdybys odtamtud neodjela? Možná že naše schopnost normalizovat takové hrůzné věci trvá jen do té doby, dokud jsme v jejich blízkosti. Zatím se ale od jatek nevzdalujme… Pomáhá přítomnost mrtvých zvířat v takové blízkosti mírnit smrt? Lze se na něčí odcházení připravit?

Tato otázka zazněla i na autorském večeru v pražském Autentistovi. Intenzivně o tom přemýšlím. Měla jsem dojem, že je to možná tak, že tato úmrtí zvířat jsou určitý druh tréninku, který člověka připraví na odchod jiné bytosti. Ale kdepak, v konkrétní situaci, kdy člověk (ale i zvíře) umírá, nemyslíte na to, že předtím odcházeli jiní. Tenhle konkrétní odchod je tak totální, tak ohromující, že se s ním nedokážeš vyrovnat, říct si: Hele, tohle už jsem zažila, teď by to mělo být lepší, lehčí. Každá konkrétní smrt vyžaduje specifický proces truchlení. Na nic jsem si nezvykla. Každá smrt byla a je nemilosrdná a pohlcující. Každá ztráta je velká a u žádné z nich jsem nemyslela na dřívější „přípravy“.

Zmínila ses, že prostor tvých básní se ztrácí. Co to dnes pro tebe znamená? Jak se proměnil tvůj vztah k tomuto místu?

Mám pocit, že jsem o tento prostor přišla několikrát. První ztrátou, pro kterou jsem se rozhodla sama, byl odjezd na vysokou školu do Krakova. Cítila jsem, že už nebude cesty zpět, ale doufala jsem, že toto místo budu moci ještě několik desetiletí zažívat, protože jsem si myslela, že tak dlouho budou žít moji rodiče. Po několika letech studií přišla nemoc mé matky a chvíle, kdy jsem se už v době doktorátu musela na dva roky vrátit na venkov a opustit hektický studentský život ve velkoměstě. V té době jsem pociťovala silnou nevoli a nesouhlas s tím, že přicházím o své mládí. Zároveň jsem ale cítila i povinnost a lásku tak obrovskou, že jsem věděla, že to musím udělat, jiný scénář pro mě neexistoval. Pak mi toto místo, na chvíli znovuzískané, ukázalo svou temnou stránku. Souviselo to také s matčinou nemocí, začalo mi to tam připadat dusivé, tísnivé. Když jsem se před její rakovinou vracela z univerzity na víkendy na venkov, měla jsem pocit, že se vracím do svého prázdninového ústraní, kde mě čeká čerstvé ovoce, les, včely, med. Cítila jsem, že z toho místa čerpám. Od chvíle, kdy matka onemocněla, jsem cítila, že teď si moje rodiště bere zpět to, co mi dalo. Že teď čerpá ono ze mě. Pak přišla tátova smrt, která znamenala doslova fyzickou ztrátu tohoto prostoru. Nyní v tom domě bydlí můj bratr s manželkou a dcerou, takže má novou historii a nové obyvatele. Symbolem ztráty domova, která byla zcela fyzická, pro mě bylo, když byla odstraněna kachlová kuchyně; byla srdcem domácnosti. Dělá mi velký problém se tam vracet, už necítím to spojení, a také cítím, že bych měla tento prostor opustit a zkusit si vybudovat domov v úplně jiné realitě, krajině, podnebí. To jsou pro mě nesmírně důležité objevy. Jsem už dost stará na to, abych se vymanila z nostalgie po dětství a obrátila se k tady a teď, což trochu dělám ve své nejnovější básnické sbírce Mer de Glace, která vyšla v Polsku v roce 2021, a o něco podobného se pokouším i v románu, na kterém právě pracuji.

To, co je společné starším knihám a Mer de Glace, která zatím v češtině nevyšla, je velmi živá a bytostně významná příroda. Považuješ psaní o přírodě za druh aktivismu?

Je zajímavé o tom mluvit v kontextu velmi živé diskuse o ekokritice v Polsku.

Tato debata je živá i v České republice, což je jeden z důvodů, proč se na to ptám.

Mám pocit, že skutečnost, že jsme v poslední době dostali do rukou nástroje ke studiu literatury a poezie s citlivostí k přírodě a přírodnímu světu, je úžasná a umožňuje nám tato konkrétní témata vyzdvihnout a zdůraznit, ale zároveň mám dojem, že někteří lidé mají pocit, že ekopoetické psaní nebo psaní spojené s pozorností k přírodě je záležitostí posledních čtyř nebo pěti let. Tento dojem může být způsoben skutečností, že koncept ekokritiky existuje již několik let a v Polsku jej zavedla Julia Fiedorczuková svou knihou z roku 2015 Cyborg w ogrodzie (Kyborg v zahradě) a překladovými texty. Literatura zaměřená na zvířata, na soucítění s nimi, však není pouze záležitostí nedávné literární historie. Často si vzpomínám na básníka, který byl pro mě nesmírně důležitý, a sice na Tadeusze Nowaka (1930–1991), který v šedesátých nebo sedmdesátých letech minulého století psal žalmy o jatkách a dával hlas psovi přivázanému k boudě. Nebo Tadeusz Śliwiak (1928–1994) a jeho šokující Poemat o miejskiej rzeźni (Poéma o městských jatkách). Tato literatura je a byla důležitá a nyní máme konkrétní nástroj, který usnadňuje kritickou práci. Mám dojem, že to není tak, že by se básníci dozvěděli, že existuje ekokritika, a začali psát básně o přírodě. Kritika přichází vždy pozdě, sleduje to, co se děje v jazyce.

Ano, máš pravdu, vnímat zvířata jako cítící bytosti není něco, co by potřebovalo terminologický aparát. Je to součást přirozené lidské citlivosti. Vždy tomu tak bylo.

V posledních letech jsem však zaznamenala rostoucí potřebu psát o přírodě kvůli narůstajícímu pocitu ohrožení. Kritické nástroje, o nichž mluvíš, se možná objevily právě teď z podobného důvodu – přízrak blížícího se klimatického kolapsu a krize způsobené člověkem také vyvolává žal a výčitky, takže bychom se možná měli ptát, jak o tom psát, nikoli zda o tom psát.

Nevím, jestli jsi sledovala diskusi pod textem o ekopoezii v internetovém časopisu Dwutygodnik od Joanny Piechury, varšavské kritičky mladé generace, zmiňovala Mer de Glace, ale i další knihy. V diskusi zazněl hlas uznávaného básníka, který naznačil své obavy, že ekokritický akcent básně zpolitizuje. Zajímavý mi připadal jazyk tohoto dialogu, básníkův postoj neponechával žádný prostor pro diskusi, jeho tón byl vzdorný, stavěl se do pozice „pravdy“. Myslela jsem, že se to už neděje, nebo alespoň ne na veřejnosti, ale přesně tak to vyznělo. Takové obavy jsou u nás živé. Pro mnohé z nás fakt, že je báseň analyzována v kontextu ekokritiky, z ní dělá báseň angažovanou, politickou. Je zajímavé, že se to objevuje jak v Polsku, tak v Česku, byl by to zajímavý námět na esej…

Loni v září jste se spolu s fotografem Rafałem Siderským [absolvent Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, pozn. red.] pustili do projektu, který lze vnímat jako aktivistické gesto. Mluvím o „Čtení vody“. Běžela jsi podél Visly od jejího pramene až k ústí. Proběhla jsi celou její délku za pouhý měsíc. Jak tento neskutečný nápad vznikl?

Že je to neskutečné, jsem si začala uvědomovat pár dní před začátkem běhu. Předtím jsem si věřila. Důvěřovala jsem svým schopnostem a to, že jsem běhala od dětství, mi poskytlo dobrou průpravu. Navíc jsem se na tento projekt dva roky připravovala, byla jsem pod dohledem trenéra a fyzioterapeuta. Obklopovali mě lidé, kteří také věřili, že to zvládnu, především Rafał, který mi byl velkou oporou a poskytoval mi všestrannou logistickou podporu a také jakožto vizuální umělec celé dobrodružství dokumentoval. Nikdy bych na tento nápad nepřišla, kdyby nebylo poezie, nebo dokonce konkrétních básní. Mám na mysli Inger Christensenovou [dánská básnířka, žila v letech 1935–2009, pozn. red.] a její Abecedu. Pro mě je to revoluční kniha, která mi umožnila posunout hranice mé představivosti, a tudíž i mé odvahy. To, co v této knize dělá s jazykem, ale také vytvářením světů a dodáváním podnětů k jednání, bylo pro mě něčím objevným, inspirativním, co mě přimělo k činům.

V čem konkrétně?

Je tam nádherná báseň o kruzích rozprostírajících se na vodě. Jednoduchý obrázek: Do vody, do jedné z dánských úžin, padne kámen a na vodě se rozprostřou kruhy. U této básně mě napadlo, že nyní, v souvislosti s různými krizemi, potřebujeme impulsy k činům, inspiraci, která by byla takovým kamenem vhozeným do rybníka. Za touto myšlenkou tedy stála poezie, která mě povzbudila aktivně přistupovat k tomu, jak se chováme k přírodě. Když jsem četla Christensenovou, narazila jsem na informaci o plánované výstavbě vodní cesty E40, která mě velmi zasáhla. Objevila se na stránkách Polské společnosti pro ochranu ptáků. Pak jsem si začala vyhledávat informace o projektu, prohlížela jsem si plány, četla analýzy odborníků z obou stran – nechtěla jsem jednat impulsivně. Ukázalo se, že vodní cesta E40 znamená pro Vislu a další řeky krutý rozsudek. Zjednodušeně řečeno, jde o to, aby se z nich staly betonové kanály. Zdálo se mi, že jako člověk působící ve velmi odlišných prostředích, která o sobě často nic nevědí – poezie, sport, akademická sféra, horolezectví – mohu využít dovedností, které mám (běhání, psaní), a pokusit se vyprávět o řece, která mi také připadala jako skvělá metafora pro narativ vyprávění o klimatické krizi. Projekt výstavby vodní cesty E40 je v kontextu sucha a nedostatku vody v posledních letech čirá absurdita, ale ukazuje, jak jsou peníze, touha po zisku nebo snaha mocných přetvářet přírodu odtrženy od reality.

Čtení vody má různé vrstvy a rozměry, práci s tělesností…

Řeka pro mě byla takovou metaforou přístupu k ženám. To, že někdo chce změnit její tok, zastavit ji, že nechce nechat proplout ryby, které vždy migrovaly, to vše se shodovalo s událostmi v Polsku, které byly postaveny na ideologii omezování práv žen. Visla, ale i tisíce jejích přítoků, sesterských řek, se pro mě staly metaforou ženskosti. Myslela jsem na své tělo a na těla svých přítelkyň, svých sester. Rozhodla jsem se obětovat to své, abych o tom mohla promluvit. Přišlo mi zajímavé, že když mluvíme o ženě, a navíc básnířce, podléháme stereotypnímu dojmu, že je to křehká osoba, která nic fyzicky nezvládne. Takže pro mě to bylo i gesto, kterým jsem ukázala sílu, gesto, jímž jsem ukázala mužům, kteří se mě v akademické i básnické sféře často snažili postavit do okrasné role, že jsem; že jsme silné, schopné, máme moc, umíme říct ne. Že když si to vysníme, dokážeme za 28 dní urazit 1 113 kilometrů podél nejdelší polské řeky (to je jako uběhnout 26 maratonů). Mám-li být upřímná, jedním ze zdrojů této myšlenky byla také zuřivá nasranost.

Na tomto gestu je krásné to, že jsi propůjčila svůj hlas bytosti, která ho nemá, a běžela jsi pro řeku, v gestu solidarity s řekou. Co dala na oplátku ona tobě?

Ano, stále to ve mně dozrává. Adrenalin už trochu opadl, ale neustále objevuji přítoky, zdroje. Ukázalo se, že mé tušení, že řeka je inspirativní metaforou pohybu, života, ale i literatury, bylo správné. Bylo to hnutí proti ztrátám, různým druhům ztrát. V tom se to dobrodružství podobalo poezii. Příběh, vyprávění, je poháněn tím, co čtete, čím se inspirujete. Přemýšlení o této zkušenosti je ve mně neustále přítomné. Bylo by pro mě selháním, kdybychom o tomto dobrodružství hovořily pouze ve sportovním kontextu. Běhám ultramaratony na horách už mnoho let a vím, kolik je toho fyzicky možné unést. Chtěla jsem vyprávět o řece, o zkušenostech s ní. Ale bála jsem se, aby mé gesto nebylo sobecké, aby nepůsobilo jako potřeba něco si dokázat. Nicméně po několika dnech jsem věděla, že nejsem jen rukojmí své vlastní představy. Že se nejedná o zkoušku. Už tehdy jsem cítila, že to, co dělám, je gesto poetického, sportovního aktivismu. Mnoho mých přátel mi říkalo, že je nikdy nenapadlo, že by běh mohl být něčím víc než jen fyzickou aktivitou, že by mohl mít jiný obsah, že by mohl být projevem nesouhlasu či právě aktivismu.

A co mi řeka dala? Určitě odvahu. Mám pocit, že díky Visle jsem se v Polsku zabydlela. Bylo to čtení řeky, jejích stavů, toho, jaká je, ale také čtení Polska, skvělá lekce zeměpisu v praxi. Pobyt v prostoru mi umožnil si krajinu osvojit, už mi není cizí. Tady se, myslím, dostáváme k ústí příběhu. Ještě se na chvíli vrátím k předchozím knihám, k Hranici lesa, Matečníku a Snům. Když jsem doběhla k ústí Visly do moře, pocítila jsem, že to bylo i poutní gesto, že jsem velmi fyzicky dorazila na místo, kde jsem potřebovala být. Plánuji svůj život u Baltského moře, což silně kontrastuje s mým výchozím bodem, místem, kde jsem se narodila, nebo s beskydskými knihami. Cítím, že mě Visla vedla a pomohla mi uvědomit si, kde je nyní mé místo. Miluji Baltské moře, ale nikdy jsem neměla odvahu si představit, že bych u něj žila. Ale když jsem stála u ústí Visly a pozorovala, jak krásně se její sladké vody mísí se studenými, slanými vodami Baltu, cítila jsem, že mám dost odvahy, abych to udělala.

Takže jsi doběhla domů?

Doběhla jsem domů.

Uběhnout přes tisíc kilometrů, tedy více než maraton za den, zní jako nadlidský výkon. Jaké emoce jsi prožívala, když ses takto vymanila z každodenní rutiny? Jak ses cítila sama se sebou, s řekou, se svým tělem?

Adrenalin, endorfin. Od samého začátku, kdy jsem se ocitla u pramene Visly, s Polskem a Baltským mořem před sebou, jsem běžela na základě nesmírně silných emocí, které mi umožnily běžet. Provázela mě horečka prožívání, obrovská lačnost po tom, co přinese další krok. Měla jsem také dny odpočinku, kdy jsem neběžela, takové, které jsem potřebovala k zachycení vlastních myšlenek a emocí. Byla to nebývalá intenzita spojená i se strachem, že se mi něco stane, ze si ublížím. Hodně mi pomohly různé Rafałovy dovednosti, které mě v krizových chvílích vyvedly z temných míst. To, co se dělo v mém těle, ovlivňovalo i mou hlavu, ale vedle sebe jsem měla vědomého, empatického a chápajícího partnera. Myslím, že nebýt jeho, nemohlo by to fungovat. Nikdy jsem nezažila tak intenzivní prožívání emocí. Kdysi jsem o ultramaratonech řekla, že kolem třicátého nebo čtyřicátého kilometru se dostanete do hypnotického transu, můžete běžet ve stavu, který je srovnatelný s erotickou rozkoší, s orgasmem. To se objevilo i v tomto dobrodružství. Celou dobu jsem byla na vlně emocí, cítila jsem radost, která se dá přirovnat k radosti dítěte. Navážu na vymanění se z odpovědnosti, které jsi zmínila: Připadala jsem si jako dítě, které si hraje své oblíbené hry, ale zároveň dělá něco užitečného. Byl v tom samozřejmě i strach, ale radosti bylo víc. Tento zážitek rozproudil mou představivost natolik, že si někde vzadu v mysli říkám: možná v budoucnu Dunaj…

Během „Čtení vody“ vznikaly také texty, psala jsi v nich básnické reportáže pro internetový časopis Pismo pod názvem „Čtení vody: Visla“. Jednalo se o společný projekt s nadací Fundacia Pismo. Jak v těchto textech, tak ve tvých básních cítím víru, že slova mohou změnit svět. Zmiňovala jsi vliv Inger Christensenové na tvé dobrodružství se „čtením Visly“. Jaké další knihy tě inspirovaly?

Inger Christensenová byla mimořádně důležitá. Další významnou knihou byl Dunaj, esej italského spisovatele Claudia Magrise o jeho cestě podél Dunaje. Měla jsem s sebou také básně Tomase Tranströmera, zejména jeho baltské texty mě mobilizovaly, chtěla jsem se dostat do prostoru, který popisuje, na vlastních nohou. A samozřejmě Anténa od Serhije Žadana – to byla také kniha, po které jsem sahala, měla jsem ji s sebou. Hodně se v ní píše o tom, co můžeme jako básníci dokázat, co mohou básně dokázat, ať už politicky, nebo jinak, jaká očekávání má čtenář od básně. Existuje text končící veršem, který bych ráda parafrázovala: Poezie je něco, co může někomu zabránit v tom, aby skočil do Seiny.