Małgorzata Lebda

Ty děti se musely živit zděšením…

sestro přivoláváme noc naše dlaně mají sklon předpovídat naše pohyby jsou soustředěné a pomalé namířené čelem k lesu slyšíš?

Beletrie – Poezie
Z čísla 7/2022

studna
dávali jsme si do úst podzim a jeho trpká chuť křivila naše hladké tváře byl to čas
pálení natě pečení zralé zeleniny v rozpálené peci hřmění ustalo a s
ním úzkost nastalo ticho před zimou réva se vyšplhala na stromy a na střechu stodoly a její
tmavé hrozny dozrávaly ve skleněných demižonech proč nás zrovna tehdy přitahovala
otevřená studna ta černá hladina do níž otec před pár lety hodil tajemnou
rybu a z níž všechna naše zvířata pila krystalický chlad?

a právě do ní na jaře spadla stará rogowská prý se odtamtud občas ozývá svist

celý její strach

 

Oheň
je v tom posedlost ohněm proto když někdo ve vesnici založí oheň pod zvětšelými trámy
stodol otřeseme se a vyjdeme z domů tam sledujeme směr větru
vdechujeme černé výpary něčího lkaní a ta blížící se noc ten neklid z ohně
probouzí v našich otcích strach navštěvují se ve stísněných kuchyních aby si půjčovali

jeden od druhého stříbrné broky do vzduchovek které schovávají neznámo před kým teprve
s rozbřeskem přichází vystřízlivění a rosa kolem šesté je slyšet klapot koňských
kopyt ozvěny vesnice a hvízdot to divné vyvolávání mlékaře to však není konec

 

Oběť
onoho léta nám tenká žíla řeky poskytovala chlad (tak jsme si představovali podnebí
pobřeží north berwick) sedláci z okolí sem vodili svá hubená zvířata a
sněhobílí chlapci si natírali

blátem pihovaté tváře a zadržovali dech pod hladinou mělké vody
to jim patřily okolní březové háje kradené cigarety vleklé anémie a odlévaná
samohonka ze sklepů otců něco v nás stoupá říkali plivajíce krev nás vodili
do bunkrů porostlých hustým břečťanem vytahovali ztrouchnivělé kosti dusil je kouř
cigaret něco v nás stoupá říkali něco nás obětuje něco nám nikdy nedovolí
dotknout se vašich pulzujících těl

 

chvála vody
Ty děti se musely živit zděšením a routou věděli jsme
o jejich skrýších o šerých půdách o střechách stodol se sklonem k západu o
křehkých korunách stromů ve dne lovily ptáky aby po večerech při svíčkách
zkoumaly jejich hladkou anatomii a povrch

křídel nakonec patřily vodě proto když první z nich odevzdalo své tělo studenému
jezeru ostatní se na nic neptaly svorně se pokřižovaly ačkoli jestli
v něco věřily tak v zakalenost a ne v prach na podzim je vídávali na okolních polích z nichž
si odnášely jedlé hlízy měly opuchlé tváře od slunce ústa připravená na sníh

 

jizvy
možná že ti patřila pravda tamtěch dní ale určitě škrábance krev
pulzující sny a všechny zvířecí vrhy které lidé odevzdávali řece neklid jejich
domovům šeptaly staré ženy (odkud se vzaly ty snědé marie zofie a heleny? Koho
večer uspávaly?)

roční období nám líně ukrajovala z dětství od něhož jsme ještě teplí a
neduživí dodnes si počítáme jizvy věštíme z nich

 

bílý chléb
sestro přivoláváme noc naše dlaně mají sklon předpovídat naše pohyby jsou
soustředěné a pomalé namířené čelem k lesu slyšíš?

za dveřmi jsou slyšet těžké otcovy kroky který skládá na stůl čerstvé vepřové maso ráno
rozdělá oheň v topeništi udírny chlapi k nám budou chodit na návštěvu s lahvemi
samohonek budou si je vyzvedávat podsadité ženské v dlouhých zástěrách a děti se
skelnýma očima budeme se k nim přibližovat jako k divoké zvěři budeme je
očichávat a určovat

podobajíce se divoké zvěři to se stane a matka nám naservíruje na studeném talíři teplý
ovar s bílým chlebem

 

pohyb
bludný oheň pozorovaný z okna pokoje ano je to poslední společný svátek čistý obřad v noci
se jdeme projít na hřbitov je to podivná hra v níž nikdo z nás nechce vyslovit
první slovo pohyb vypoví nakonec tvoje ústa a já vidím dva velké psy mezi
náhrobky žerou sníh

táto oni žerou sníh

 

hranice lesa
les cítí prázdnotu toho domu a zkouší se přiblížit posílá mladé srny aby ohlodávaly křehké
větve jabloní dívá se rozrůstá a skrádá se liškou ke stodolám z těžkých trámů musíš
vědět že máme s lesem nedokončené strachy a příběhy je potřeba je dovyprávět
proto ty neustálé procházky naslouchání sbírání žaludů vtírání

bezinek do kůže sušení hub a bylin

 

zrníčka čičorky
šlo o smrt o její tmavé vlasy přecházející v noc a noci
v sądeckých beskydech jsou obzvláště husté ano tati nechali jsme se svést
a zvykli si na ztrátu až nám začala být blízká místní nosili na ústech alkohol a
pověry je potřeba dávat pod kůži po zrníčku čičorky

to pomáhá nic nepomáhá rostliny slábnou a zvířata opouštějí dům a tak přinášíme do
studeného pokoje jedlové chvojí ať připomíná les přinášíme do studeného pokoje kameny
ať připomínají dno řeky přinášíme do studeného pokoje klasy obilí ať
připomínají srpen přinášíme do studeného pokoje písklata vypadlá z hnízda jsou vlhká
teplá

 

bez názvu (III)
a co když to všechno teprve začíná? co když to přinese temnější příběhy a delší
básně? uzdravení?

básně ze sbírky Hranice lesa vybral a přeložil Bogdan Trojak

Chviličku.
Načítá se.
  • Małgorzata Lebda

    (1985)   je polská básnířka, fotografka, doktorka humanitních věd a ultramaratonka. Vyrůstala v beskydské obci Żeleźnikowa Wielka. Je autorkou šesti básnických knih, včetně oceňovaných sbírek Matečník a Sny uckermärkerů (Literární cena Gdyně 2019), ...
    Profil

Souvisí

  • 07_poezie

    Kněz zavolal vrchní sestru, ta jí vyrvala prsty
    z knězova předloktí a pohřbila ji ve svých prsou.
    Děsivá síla, pomyslel si farář a pro jednou byl rád
    za svůj celibát. Vrátil se, až když ze zpovědnice
    zavlál bílý čepec. Už spí.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2022
  • Bernardeta Babáková

    cibule má bílé tělo

    síťka pomerančů krabička cigaret něžný stále
    ještě chlapecký hlas
    mluví do ohně
    plive do popela
    zaříkává plameny
    mezi prsty tře divokou šalvěj

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2022
  • Antologie
    Julia Podlubnova, Xenia Kalaitzidou, Alexej Porvin, Andrej Sen-Senkov, Maria Galina, Oľga Pereděro, Stanislav Běľskij, Maša Lobanova

    Je čas mluvit o stařičké Ukrajince, která hostila ruské vojáky čerstvými slunečnicovými semínky

    Představil jsem si, co mé přátele asi čeká, až budou muset v těchto těžkých podmínkách žít – v odcizení od většinové ruské společnosti zmasírované propagandou, s čím dál silnější hrozbou postihu, a zároveň v izolaci od světa, který Rusko zablokoval, kde to jen šlo. Jak se asi cítí lidé, kteří byli uvrženi do hluboké jámy?

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2022
  • Vzadu v tmavém čínském krámku
    v krabici z dřevěných latěk,
    se slámou na podlaze,
    rýže rozsypaná z opřených pytlů,
    za vyděšenými papoušky v pevné
    kleci

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 6/2022