Rozprášené básně
Vzadu v tmavém čínském krámku
v krabici z dřevěných latěk,
se slámou na podlaze,
rýže rozsypaná z opřených pytlů,
za vyděšenými papoušky v pevné
kleci
Nová americká poezie, tak jak ji definovala sanfranciská renesance (což nejspíše jsou Ginsberg, já, Rexroth, Ferlinghetti, McClure, Corso, Gary Snyder, Philip Lamantia, Philip Whalen), je druh staronové šílené zenové poezie, když prostě píšeš tak, jak ti to přichází do hlavy, poezie vrácená ke svým počátkům v bardickém smyslu, skutečně ORÁLNÍ, jak řekl Ferling, na rozdíl od šedivého akademického hnidopišství. Poezie a próza byly příliš dlouho v rukách podvodníků. Noví básníci vypovídají pro čirou radost z výpovědi. Jsou DĚTMI. Jsou i dětinskými vousatými Homéry a zpívají na ulici. ZPÍVAJÍ A TANČÍ. Je to v přímé opozici vůči T. S. Eliotovi, který doporučoval svá únavná pravidla jako objektivní korelaci atd., která způsobila jen spoustu duševní zácpy a úplnou bezpohlavnost čisté a mužné touhy svobodně zpívat. Je to zvláštní, ale i přes tato pravidla psal Eliot docela dobrou poezii. Mohl bych o tom mluvit dál, ale nemá to moc smysl. SF je poezie nového Svatého šílenství předchůdců (Li Po, Chan-šan, Tom O’Bedlam, Kit Smart, Blake), ale je i ukázněná jako haiku (Bašó, Buson), to znamená: Je ukázněná ve smyslu přímého, čistého a konkrétního uchopení, žádné abstrakce nebo vysvětlování, je to bum bác opravdová, smutná píseň člověka.
Jack Kerouac – Původ radosti v poezii
(1. verze)
Pohlaď mi ho,
přikryj mě, jsem otevřený,
vem si mě
a miluj mě,
jsem nadržený,
Jacku, lásko,
zažeň stíny,
jsem roztoužený
jak hedvábí,
jak sen, jak růže,
mé modlitby
ať slyší kůže.
Vezmi si můj
sen i stín,
mou vroucí krev,
ber mou něhu a
neboj se,
vypij mě, když chceš.
Rabuj mi duši,
moc ti to sluší,
když mě obejmeš.
Buď můj anděl,
rozsviť mě,
dej mi, oč prosím.
Kapky deště,
oči ještě,
ať v prach
se obrátí
můj strach.
Vystup z té káry,
čáry máry,
o co kráčí,
vždyť to stačí,
mám tě rád
a chci tě hřát.
Vydrancuj všecko,
lízej mi koule,
buď jak děcko,
ať mám boule,
dej mi ho tam,
ale jemně,
neboj se mě,
vykopni vrata,
žádná ztráta,
cuchej mě
a muchlej mě,
cucej mě jak
lízátko.
Vzdychej se mnou,
otevři mě,
lámej kosti,
pokousej mě,
rozhoupej zvony
polechtej mě,
šeptej mé stony
a cumlej
moje bonbony.
Vem si mě,
ať se mi splní
všechny sny.
Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Neal Cassady 1948–1950?; 1961
(2. verze)
Pohlaď mi ho,
přikryj mě,
čekám tady,
vem si mě.
Jacku, lásko,
zažeň stíny,
něžná sázko,
jsi bez viny.
Obejmi mě,
ztiš mé sny,
zjasni mysl,
rozsviť dny.
Zvichři srdce,
líbej rty,
jsi můj anděl
jsi to ty.
Zase prší,
září oči,
jiskry srší,
svět se točí.
Nehraj se mnou,
o co jde,
nesměj se mi,
neříkám ne.
Vybrakuj mě,
lízej hladce,
vydrancuj mě,
líbej sladce.
Zavři dveře,
zvoň mé zvony,
dělej, šílím,
dělej, kvílím.
Vzdychej se mnou,
načni mě,
lámej kosti,
vem si mě.
Mazli se,
dělej to jemně,
zblázni se,
semeno ve mně.
Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Neal Cassady 1951, 1958?; 1961
Ležím o půlnoci na zádech,
slyším ten báječný, podivný
zvuk zvonů a vím, že je půl-
noc a v té chvíli najednou
vidím celý svět ve tvaru
krásných a měnících se
m u t t a světů–
všechno se děje, zářící
země Buhudda, bhuti
planoucí vírou, vím, že mám
navždycky pravdu & všechno, co
musím udělat, je
(když slyším hlasy žen,
jak mluví kdesi v kuchyni
o půlnoci, plastikové šálky
s kakaem, cardore, mumlají,
aby utěšily svého miláčka–)
napíšu to všechno, všechny řeči
světa všude dnes ráno a nechám otevřené
závorky pro své doprovodné vnitřní myšlenky
–i pro svůj řev–všechny mozky–celý svět
křičící–vibrující–zapíšu to,
rychle, 1 000 slov (na stránkách)
stlačených do jediné vteřiny času
– budu mít dlouhou tógu & dlouhé zlaté vlasy,
to slavné řecké odpoledne v nějakém řeckém městě,
Nesmrtelná Sláva & budou mě
muset najít tam, kde najdou jen
t h n u p f t mých
rubášových pytlů, vlající vlajku
Luciena Midnighta
převalují v ústech
— sám Gore Vidal bude
překvapen, až znuděn —
moje slova budou zapsána
zlatým písmem & uchována
v knihovnách, tak jako
Finnegans Wake & Visions of Neal
1955?
1
Jednou tam budeš ležet
v krásném bezvědomí
a najednou ti na tvář
dají horkou mýdlovou pěnu
— nebude to příjemné
— jednou tě funebrák oholí
2
Sladká a hrozná lásko
máminých miláčků
Hej
Zavolej Mámu Boha
ať to zastaví
3
Nebyl jsem Pavel ani Petr
& pokazil jsem parkmetr
dali mi pokutu,
abych se polepšil
a přemýšlel
ó jé
místo toho
jsem sebou šil
a šílel
jak sova u plotu
4
Starý posraný navažský pse,
máš nejlepší žrádlo, jaké jsem kdy viděl,
vypadáš ale, jako bys měl vzteklinu,
když vrčíš a štěkáš
vrrrrr, haf haf!
Nežer toho chcíplého králíka,
nežer ho přede mnou syrového
— trochu si ho uvař
1953–4?; 1968
Život je nanic,
psi kašlou,
včely plavou,
ptáci se lopotí,
stromy se kácejí,
lesy pláčou,
lidé mřou,
klíšťata koušou,
knihy lžou,
mravenci létají,
sbohem
a na shledanou.
1960
Vzadu v tmavém čínském krámku
v krabici z dřevěných latěk,
se slámou na podlaze, rýže
rozsypaná z opřených pytlů,
za vyděšenými papoušky v pevné
kleci
umřou všechny holubičky.
Umřou i ti úhoříčci,
kuřatům tam ohnou krky
přes sudy a řežou v samsaře,
svět věčného utrpení se stříbrnými
čepelemi, tenkými jak led v Pekingu.
Pevná & prostupná jako Čínská zeď
rýžová temnota toho krámku, fazole,
čaj, krabice sušených ryb, kostice,
mořské řasy, španělské tolary,
celý ten nafouklý rubáš na podlaze
a světla a zvonečky z Washington St.,
visící opiové dýmky a bronzové činely,
Tong, rýže a karetní hra–a
Tibet de tibet, cink, cink, cink
ti čínští kuchtíci hrají v kuchyni
jazz.
Holubice se tlučou ve tmě, bílý strach,
moje oči to rozmazaně vnímají,
copak nerozumím Buddhovu strachu?
strachu probuzeného? A tak varuji,
kolem půlnoci, někdy kolem půlnoci
a říkám všem dětem malé otay,
kouzelný příběh, velké šílenství, maya
otay, houpy hou pro sestřičky,
houpy hou pro bratříčky,
a z hlíny jsou ty jesličky (modré v luně).
Pro ty holubice.
1956?; 1959
Jazz spáchal sebevraždu,
ale nedopusť, aby i poezie
spáchala sebevraždu.
Neboj se
chladného nočního vzduchu.
Neposlouchej instituce,
když si bereš rukopisy
zpátky domů.
Neklaň se & nehádej se
kvůli pionýrům Edith Whartonové
nebo próze o pláních v Nebrasce,
dělej prostě, co máš dělat
& směj se, hrej
v pohodě na trombon
& jestli ti někdo dá korálky,
amulet nebo náhrdelník,
dej si je na krk a klidně spi.
Neprší a
nejsem tady,
říkám ti to, člověče,
je to jasný jak facka.
1959
„Chcu do prosluněný Kalyfórnyje“–
Bum. V tom děsném pršáku
vypadám jak spráskaný a zdevastovaný
imaginární gangster, idiot v
ubohém kabátě, jak by mohli rozumět
mému ruksaku a mým hadrům –
„Koukej, Joe, stopař.“
„Vypadá, jako by měl bouchačku
pod tím kabátem z I. R. A.“
„Koukej, Frede, ten chlápek
támhle u cesty.“
„Vypadá jako ňákej úchyla
ze Sexžurnálu 1938“–
„Našels jeho mrtvolu
v zeleným vydání,
zabili ho sekyrou.“
1967
Pár ranních hvězd,
měsíc a pošta
Palčivé X, krutá bolest,
– měsíc jako Sestřička – s
– Košíčkem, haha, ha –
Básníci jak sovy ve
starých pokojích
píšou sklonění nad slovy,
vědí, že slova vznikla proto,
že nic bylo ničím.
Užívají a nadužívají slova,
X a prázdnotu
a Císařovu bílou stránku
a poslední papežskou bulu,
a než přijde jaro,
jsou všichni nanic,
to jsme už dávno pochopili,
takže budem obchodovat v noci
na trhu se slovy.
1959
Ruce objímají
měsíc
mezi krávami.
Ptáci zpívají
ve tmě,
prší a svítá.
Sloni žvýkají
trávu
hlavy těsně u sebe.
Chtěl jsem kopnout
do ledničky,
stejně se zavřela.
Krásná měsíční noc
zkažená
hádkami v rodině.
Červencové ráno
velká ropucha
u mne na zápraží.
Sumec zápasí o život
a vyhrává,
všechny nás postříká.
Déšť zase nachystal
skoro plnou
lázeň vrabcům.
A tichá kočka
sedící u pošty
hovoří s měsícem.
Zbytečně, zbytečně
liják
padá do moře.
Kouzelné korálky
na knize Zenu:
zebou mne kolena.
Ti ptáci venku
na plotě –
všichni umřou.
Podpatky mých bot
jsou mokré,
chodil jsem v dešti.
Ve skříňce s léky
zimní moucha
umřela sešlostí věkem.
Měsíc měl
kočičí vousy,
ale jen vteřinu.
Velká a macatá
sněhová vločka
padá docela sama.
Houpací křeslo
se ve větru
samo rozkývalo.
Z Knihy haiku
Seznam nezbytností
1. Čmáranice tajných notýsků a stránek divoce vymlácených ze stroje jen tak pro radost
2. Poddajný vůči všemu, otevřený, naslouchající
3. Zkus se neopíjet mimo svůj domov
4. Buď zamilovaný do svého života
5. Co cítíš, to už si svou formu najde
6. Buď šíleným pošetilým světcem ducha
7. Vždy udeř tak hluboko, jak si jen přeješ udeřit
8. Piš, co chceš, bezedně ze dna své mysli
9. Nevyslovitelné vize jedinečného
10. Na básně není čas, pouze na vše, co je
11. Vizionářské záchvěvy rozechvělé hrudi
12. Ve strnulém transu sni o věcech před tebou
13. Odstraňuj brzdy literátské, gramatické a syntaktické
14. Buď jako Proust, opíjej se časem
15. Pravdivý příběh světa vyprávěj vnitřním monologem
16. Třpytivým centrem pozornosti je oko uvnitř tvého oka
17. Pro sebe si zapisuj vzpomínky a radost
18. Vycházej ven až z hloubky pohledu, koupej se v moři jazyka
19. Navždy se smiř se ztrátou
20. Uvěř svatému smyslu života
21. Snaž se zobrazit proud, který už existuje v tvé mysli
22. Když se zastavíš, nemysli na slova, ale snaž se lépe vidět obraz
23. Zaznamenej každý den, jehož datum zdobí tvoje ráno
24. Strach ani hanba nepatří ke vznešenosti zážitků, jazyka & poznání
25. Piš pro svět, ať tě čte a spatří svůj přesný obraz
26. Knihafilm je film ve slovech, vizuální americká forma
27. Ke chvále Osobnosti v Mrazivém nelidském Osamění
28. Tvoř divoké, neukázněné, čisté, vyvěrající pod povrchem, čím šílenější, tím lepší
29. Jsi stále Géniem
30. Spisovatel-Vladař Pozemského biografu Sponzorován & obklopen Anděly na Nebesích
1959
Poznámka:
Výbor ze sbírky Jacka Kerouaca Scattered Poems / Rozprášené básně (Votobia, 1995, přel. Petr Mikeš) pro Tvar připravil Petr Palarčík. Data za básněmi znamenají rok jejich publikace, data s otazníkem pak znamenají přibližnou dobu vzniku básní.
Ležením temné ulice se poženu
Za snítkou střemchy v černé pérované drožce,
Za čepcem sněhu, šumem věčných mlýnů.
(O. Mandelštam)
Dotkni se tajemství
Napni je od ucha k uchu
nech vyvěšené v prostoru
Čekej až se chytí
Pohlédni co nejdál
klidně za smysl slov
za zurčení mozkových závitů
To co cítíš je možná
průzračně čisté a možná
si to jen namlouváš