Z PŘEKLADŮ SURREALISTŮ

 

ANTONIN ARTAUD

Noc jedná

Na vacích vzdutých prostěradel,
kde noc dýchá celá,
cítí básník, jak mu vlasy
rostou a přibývají.

Na všechny nálevní pulty země
stoupají sklenice vyrvané z kořenů,
básník cítí, jak ho myšlení
a pohlaví opouštějí.

Neboť tady je život v sázce
a břichem myšlení;
láhve vrážejí do lebek
vzdušného sboru.

Slovo vyrůstá ze spánku
jako květina nebo sklenice
plná podob a dýmů.

Sklenice se srážejí s břichem.
Život je jasný
v zasklených lebkách.

Horoucí sbor básníků
se schází kolem zeleného sukna,
prázdno se točí.

Život prochází myšlením
básníka a hustými vlasy.

V ulici jediné okno,
pleskají karty;
v okně žena s pohlavím
předkládá břicho k projednání.

• (časopisecky, 1924–25)

 

ROBERT DESNOS

Je noc

Odejdeš až budeš chtít
Postel se zálibně zapíná a rozpíná co korzet z černého sametu
Třpytivý brouk usedne na polštář
Zazáří a zmizí ve Tmě
Dusající příval dorazí až sem zmlkne
Krásná Samoa usíná ve vatě
Co děláš s prapory králíkárno? balíš je do bláta
Pod šťastnou hvězdou a na dně všeho bláta
Sílí ztroskotání za víčkem oka
Vyprávím a popisuji spánek
Sbírám flakony noci a rovnám je na poličku
Ševelení lesního ptáka splývá s třeskem zátek ve tvaru pohledu
Neodjet tam ani tam neumřít radost je přebytečná
Host navíc u kulatého stolu na smaragdové mýtině se hřmotnými helmami poblíž hromady mečů a vyboulených krunýřů
Nerv v zamilované zhasnutá lampa skončeného dne
Spím

• (Temnoty, 1927)

 

PAUL ELUARD

Zvyk

Všechny mé přítelkyně jsou hrbaté:
Milují svou matku.
Všechna má zvířata jsou přibližná,
Mají nohy nábytku
A ruce okna.
Vítr deformuje svůj tvar,
Musí si pořídit na míru
Nezměrný oblek.
To proto
Říkám pravdu, aniž ji říkám.

(Hlavní město bolesti, 1926)
Máša se usmívala na anděly

Chvíle rozechvělá v hloubi zmateného času

Krásný lehký pták živější než prach
Vláčí po zrcadle mrtvolu bez hlavy
Sluneční koule mu zhebčují křídla
A vítr jeho letu plaší světlo

To nejlepší bylo objeveno daleko odsud.

• (Hlavní město bolesti, 1926)

 

ROBERT GILBERT-LECOMTE

* * *

Automobilu dvé světelných očí
Roní dvě slzy chvějivého světla
     Do zrcadla nebo jezera

          Patriotismus
     Píšu modrým inkoustem
Na bílou obálku
     S rudou známkou

• (z pozůstalosti, 1928)

 

RAYMOND QUENEAU

Vyhaslé lampy

Vyhaslé lampy
nemoci namalované na vějíř
nehty přisáté k prázdným flakonům
obraz s koráby pokrytý škeblemi
vyhaslé lampy
světlo mlčí
na pustých a němých prknech ochablého divadla
se pták třese horečkou
a jeho peří padá jako zuby stromu
sovy leží na lůžku třeštění
už není fosfor síra
petrolej uhlí
sníh taje mění se v černou vodu
definitivně tajné bulváry
lampy chladnou lampy vyhasínají
vyhaslé lampy

• (Osudný moment, 1920–1930)

 

ANDRÉ BRETON

Pohlednice

Kdyby to byla jen válka
Nic lépe nevyvolá znovuzrození
Hermetického života
Hraju si na přerušení existence
Hraju na to že kdo vyhrává prohrává
Skřivánci leští zrcadlo
Barikády jsou přeťaty středem vzduchu
Je sezóna pikových much
Jež znovu omítají nové domy
Tím že jim poklepávají na rameno
A máme tu skrýše s bělostí vorvaního tuku
Ženštější než domy které se točí
Deset prstů za jednoho humra je samozřejmě příliš
Po tom co skončila doba krizí

• (mimo sbírky, 1940)

 

Z PŘEKLADŮ DALŠÍCH BÁSNÍKŮ

 

JACK KEROUAC

Chorus stočtyřiašedesátý

Velké Centrální nádraží
     postranní vchod
     kde se vykládá zboží
     – jemu & kamarádům dají odřezky
     masa & kapusty,
Všichni vyhládlí.
     na zemi železné plotýnky
     horké, ne tak horké,
A všichni pomalu začnou
     vařit, ale sunou se dál
     když ti s centrální
     horkou plotnou
     ztratí trpělivost & zhltnou
     maso napůl syrové –
     tak postrkují dál
     svůj kousek masa
     blíž k centru
Všichni jsou vandráci –
Okounějí v restauracích
Kde není co jíst
A ty tady sedíš stůl
A zničehonic je tu chlápek

• (Mexico City Blues, 1959)

 

Chorus stotřiasedmdesátý

Pohřbívání dveřních nýtů
Přihřátí čokoládníci se smutkem
Močálů napříč jejich
                    Německem
                    Naděje Eleonory Ruské
                    jak vstává
                    z kolejí
                    Něvského prospektu
Hlučně převracené čokoládové nočníky
                    Soboty Večer
                    ve vitrinách Drugstorů
                    vystavená guma
                    a vyhlížející
                    sexuální maniak
Záření bot z dávného dětství,
Hudba neobydlených sfér
                    hraná a šířená
                    pro nikoho napříč věky
Tím je mi Radio
Krajno soudobé Tělo-zvuk
                    jak diskriminuje v ovzduší
                    pomocí lidí-trubic
                    vymyšlených pětadevadesáti ďábly

• (Mexico City Blues, 1959)

 

Dvousetosmý chorus

Za dávných časů ve městech
   vysedávali mužští
   v čekárnách
   v noci nadmutí
   alkoholem a jídlem
   čekali tu čekali a čekali
   jako by město nebylo.
Všichni tak staří.
   Všichni se stejným myšlením.
   Viděl jsem je umírat klidně
   Na židlích ve městech která neplánovali.
   Viděl je zpívat v saloonech
   Pro mumlaný povyk.
   Viděl ty mužské v coffee-housech
   Dávat si hrnek opia
   S Řeky z Bratrského sdružení.
   Aztécké Distributory Pulku
   Rembrandtovské městské výbory
   A zednářské ligy –
Vraž do mě, Jime, hrnek semene,
Ti nesvorní Hispano-Anglánští
Pěvci posměváčci jak tě tu
Z pozadí ruší
Jsou zdvořilí hrobníci tvého táty.

• (Mexico City Blues, 1959)

 

OSIP MANDELŠTAM

* * *

Ležením temné ulice se poženu
Za snítkou střemchy v černé pérované drožce,
Za čepcem sněhu, šumem věčných mlýnů.

Mám v paměti jen selhání kaštanových kučer
Prosáklých hořkým kouřem – ne, kyselinou mravenčí,
Na rtech po nich zbývá suchost jantaru.
V takových chvílích i vzduch se zdá být hnědý
A prstence zornic obalí světlá srst;
A to, co vím o kůži s vůní jablek, růží…

Skřípěly nicméně kluznice drožkářských saní,
Rohoží pronikal pohled řezavých hvězd,
Kopyta do zmrzlých kláves vtloukala p r o l o ž e n ý text.

I světla je právě tolik jako v řezavé hvězdné lži.
Život propluje pěnou divadelní čepice
A není ke komu pronést: „Z ležení temné ulice…“

• (1925)

 

GEORGE OPPEN

Pramen

Má-li město kořeny, jsou ve špíně.
Je to slum. Dokonce i chodník
Drhne pod chodidlem.

                    – Kdesi v činžáku
                    Z černých cihel vzplane

Ženské tělo. Záblesk; nepředstavitelně
Útlá chodidla ohýbají
Nahý nárt k dřevěné podlaze.

                    Skryté a maskované tělo
                    – a stydlivé ?

Tajný
žár města.

• (Materiály, 1962)

 

Pěší

Která generace si mohla vysnít
Tu vnučku obchodních ulic, její oči

Ve světle kupujícího, ve světle obchodů
Zářivějších než majáky, než měsíc stoupající

Nad její město tak bohaté
Tak zářící díky solnému přístavu

V dláždění chodníku, ve změti drátů zatímco
ona tu chodí
V nové zimě uprostřed nezměrných budov.

• (Materiály, 1962)

 

CÉSAR VALLEJO

Černý kámen na bílém

Umřu v Paříži za průtrže mračen,
v den, na nějž si předem vzpomínám.
Umřu v Paříži – ne, nebojím se –,
snad v týž podzimní den, čtvrtek, jaký je dnes.

Ve čtvrtek, protože dnes, ve čtvrtek, kdy
prózuji tyto verše, mě zle potrápily
pažní kosti, a nikdy jako dnes, když jsem
se ohlédl,
jsem se neuviděl na cestě tak sám.

César Vallejo umřel, bušili do něj
všichni, byť jim nic neudělal;
všichni ho tvrdě tloukli klackem a tvrdě

provazem; jsou toho svědky
dny čtvrtky a pažní kosti,
samota, liják, cesty…

• (Lidské básně, 1939)