Milí čtenáři Tvaru,

poslední letošní číslo má slavnostní ráz. Věnujeme ho osobnosti velkého českého básníka, esejisty, překladatele a prozaika Petra Krále, který zemřel před půl rokem, na začátku června… Procházím se naším královským korpusem – za jehož celek vděčíme vdově po Petru Královi Wandě Heinrichové, Jakubu Řehákovi a našemu kolegovi Milanu Ohniskovi – a cítím zvláštní směsici lehkosti a tíže, okouzlení i žalu. Ze všech stránek, ať už je napsal Petr sám, nebo byly napsány o něm či pro něj, dýchá jeho neskutečná láska k poezii, jeho závratný básnický cit, až to člověka nadnáší a chtěl by se rozletět kamsi k jižnímu pólu, tmavě zelenou linkou to vzít rovnou dolů k protinožcům.

Petr byl orfická bytost, pod každou lopatkou mu rostlo jedno křídlo. Jedno mělo barvu svítání a druhé popelavého předměstí. Jeho poezie se zrodila z vidoucích slin moderní epochy a smysl pro okouzlení si udržela i v naší velmi pozdní, unavené době. Byl mistrem zázračné obyčejnosti, pěším metafyzikem, jedním z kouzelníků, u nějž slovo a život tvořily souzvuk. Především jsem vždy obdivoval jeho svěží zrak. Tu až dětsky podmanivou schopnost nechat se světem udivovat i tehdy, kdy se mu svět už moc nepozdával. Když jsem ho před smrtí navštívil, pronesl větu, kterou si budu pamatovat do konce života. Wanda nahlas uvažovala, zda má Petra z nemocnice vzít domů (což se posléze stalo). A do toho Petr svým nezaměnitelným hlasem pronesl: „No, je to nová situace.“ I tváří v tvář odchodu se na skutečnost díval nově! I umírání pro něj bylo novou situací… Později jsem si v této souvislosti vzpomněl na stěžejní pojem zenového mistra Sunrjua Suzukiho: zenová mysl začátečníka.

Petr byl básník-kouzelník, uměl ale také zajet na hlubinu a ponořit se do ní. Když jsem se v roce 2018 vrátil z Lisabonu, poslal mi svoji starší báseň „Hlasy“, která se odehrává právě v portugalské metropoli. Odcituji z ní pár veršů, které mě uchvátily: „zmlklý šum města hloubí dál ticho paměti, žvatlání pokojských už / věští něčí osud a tajnou smršť na setmělé scéně / zavřeného divadla v sousedství, / masa žehličky si v neúčastných rukou holek vzpomíná sama / na zvlněný kov hlubin.“ Tehdy jsem mu napsal, že obzvláště ten „zvlněný kov hlubin“ je božský. A on mi se spontánní, sobě vlastní radostí odpověděl: „Milý Adame, dostal jsi mě! Ten kov hlubin jsem vždycky měl za důležitý a přitom jsem si myslel, že ho nikdo jiný neocení. No, a Tys báseň přečetl a hned ses strefil do černého – tedy spíš do šedivé, erbovní barvy našeho města. Těžko Ti to kdy zapomenu!“ A já zase, Petře, nikdy nezapomenu na tebe. Na to, jak jsi poezii ztělesnil: že jsi ji vydechoval a že jsi u toho byl svrchovaně lidský. Pořád mi chybíš!

*

Po videu s básní Stanislava Dvorského jsme pro vás náhradou za neuskutečněný večer věnovaný vesmíru připravili další básnický klip, tentokrát s básněmi slovenské básnířky Márie Ferenčuhové. Na našem youtubovém kanálu bude mít premiéru na Silvestra.

Přeji vám občerstvující svátky a především o něco schůdnější rok 2021!