Chci porozumět,

znělo heslo Hannah Arendtové, která prchala před nacismem se svou matkou, manželem a Walterem Benjaminem. Poslední jmenovaný cestou spáchal sebevraždu, zbylí dorazili do New Yorku a Arendtová se vrhla do úsilí o porozumění. Mimo jiné napsala Původ totalitarismu, v němž se snaží porozumět, proč vyspělé kultury propadly nelidskosti. Přinejmenším toto je zjevné: vzdělání člověka před barbarstvím nechrání, možná jej dokonce činí přemoudřelým a zabarikádovaným v pocitu nadřazenosti. Chrání-li něco, je to myšlení.

Ale co je myšlení? Možná bychom spíše než o myšlení měli hovořit o promýšlení. Arendtová se opírá o německý výraz Durchdenken, jehož „durch“ odkazuje k pohybu skrznaskrz. Promýšlení coby Durchdenken je tedy spíše schopnost ukázat věci z jejich nitra než vyrukovat na druhého s odpovědí.

Když se Arendtová zabývala tím, co způsobilo propad do nelidskosti, všimla si, že existuje prostor, který je pro člověka bytostný a zároveň fatálně ohrožený – je jím lidský svět. V podání Arendtové je svět půdou, na níž se s druhými přeme o názory a domněnky, a právě tím je promýšlíme a názory vlastní i druhých proměňujeme. Ideálně pak v těchto názorech nacházíme nové vrstvy, což znamená, že je pojímáme za počátek myšlení. Zanikne-li svět, člověk o něco podstatného přichází, možná dokonce o samo myšlení. A není vyloučené, že tato ztráta za sebou táhne ztráty další, třeba ztrátu schopnosti vážit si sebe sama. A člověku, jehož si nevážíme, snáze ubližujeme.

Zánik světa je lepším výrazem pro to, čeho jsme svědky, než omílané heslo „rozdělená společnost“. Přišli jsme o společný svět, v němž nám jde o porozumění. S druhým se nepřeme. Místo toho si pořizujeme marketingově vyleštěné odpovědi, k nimž jsou přibalené i příslušné argumenty k zahnání protivníka.

Na našem pohrdavém postoji k názoru druhých je něco hluboce pravdivého. Názor úctyhodný skutečně není – tím méně, že jej nechápeme jako východisko promýšlení, v němž se rozkolísávají stanoviska jednoho i druhého. Jakmile vyjadřujeme názory, spíše než v diskusi se dnes ocitáme v kulturních bojích. A z těch si rozhodně neodnášíme bolesti hlavy. Nejpřirozenější reakcí je úzkost, možná žaludeční nevolnost.

K filosofii Arendtovou nepřivedla filosofie, natožpak knihy. Bylo by zvláštní, kdyby tomu bylo jinak. K filosofii přivádí problém, otázka, ale třeba i jen pocit. Minulé generace filosofovaly z údivu nad bytím, anebo jako Arendtová ze strachu před člověkem. Pak jsou tací, třeba Albert Camus, kteří se podivují nad absurditou lidského počínání. To jsou pro nás příliš vznešené popudy. Možná se dnes filosofuje ze znechucení – nejen druhými, hlavně snad sebou samými.

Sama si leckdy připadám spíše než jako myslící bytost jako poštovní schránka přetékající reklamními letáky. Jako někdo, kdo referuje cizí názory, přeříkává cizí argumenty, cítí cizí pocity a – což už je ale v rozporu s jakoukoliv sebeúctou – zakouší cizí morální rozhořčení.

Filosofie je dobrým nástrojem, jak toto znechucení ošetřovat. V tom případě je úsilím o jasnost, dokonce o opravdovost, snahou o nalezení vlastního hlasu. Je to úsilí nemluvit tak, jako by člověk přeříkával cizí text. Možná je filosofie umění zarazit proud cizích slov valících se z našich úst, aspoň na chvilku, aspoň občas.