Holomku, řekni své jméno! Neboť napadat v masce a zakuklení lidi, kteří vystavují odhalenou tvář, to nedělá čestný muž.

Tolik Schopenhauer k anonymům. Jenže anonymita je i výrazem skvělosti. Třeba anonymní dárcovství svědčí o velkorysosti právě proto, že dáváme bez nároků. A známe to i z Bible: Ježíš žádal své učedníky, aby nevyzrazovali, že činí zázraky. Ludwigu Wittgensteinovi tyto pasáže sloužily jako příklad nejvyšší ctnosti – vykonané dobro je třeba tajit.

Jenže existuje i jiná anonymita, třeba internetová. Jeden se zahalí, aby druhého o to více obnažil. Takové chování si zasluhuje Schopenhauerův odsudek, ale třeba i varování Philipa Zimbarda, autora stanfordského vězeňského experimentu: pozor na okamžiky anonymity, neboť zde jako lidé selháváme nejčastěji. Klesáme pod své možnosti, čímž sebe samé ponižujeme.

Jasně že se v hitparádě statečných neumístíme, když na někoho pliveme v zakuklení. Jenže jak to, že výsměch mnohdy bolí právě proto, že přichází „odnikud“? A proč si obzvláště ceníme daru, který je nezištný? Snad proto, že se nás tehdy dotýká svět, který jako by nebyl náš. Je příliš štědrý, neboť je mimo lacinou ekonomiku výměny, a zároveň příliš krutý, protože je mimo běžnou odpovědnost. Anonymita je zdrojem moci, která prohlubuje bolest i povznáší radost – vyvrhuje nás totiž ze zaběhnutých her.

V jiné podobě se anonymitě věnuje Milan Kundera ve Slavnosti bezvýznamnosti.

Bezvýznamnost, příteli, je podstata existence.

„Podstata“ je zavádějící. Sugeruje něco „pod“, jakousi půdu, z níž něco vyrůstá. Ale třeba nás matou slova a může to být i tak, že podstata je nikoliv to, z čeho člověk vyrůstá, ale to, co „po něm“ následuje. Taková podstatná bezvýznamnost nás nepředchází, ale je čímsi, v co bychom měli vyústit. Nejvyšší mocí by byla ta, jíž se její původce sám uzávorkuje – moc zbezvýznamnění.

Jak tomu rozumět? Vezměme si umění. Často slýcháme, že dílo překračuje záměr umělce. To zní mysticky, ale můžeme to chápat i přízemně. Podstatné není ani tak to, kdo co řekne nebo učiní, ale co z řečí a jednání povstává. Jinými slovy se jedná o to, co se děje mezi postavami. Dobrý spisovatel nestaví na záměrech svých postav, ale vyčkává, co postavám unikne a jaké bytí si z toho ustaví.

Analogicky je anonymita otevřeností vůči tomu, co ve mně povstává proti mému smýšlení. Podstaty se dotkneme, když smýšlíme tak, že se naše smyšlenky anulují na sobě samých, což znamená, že samy v sobě zahrnují svou kritiku. Tehdy zakoušíme, jak nepodstatné jsou názory. Jsou odpadem myšlení. To, o co jde, je výkon myšlení, a ten je sice svým původem osobní, neboť jen jednotlivci myslí, avšak osobní není svým vyústěním. Možná proto se cítíme povzneseni, když myslíme nebo tvoříme. V aktech se ozývá něco, co nás přesahuje, a co nás proto spojuje s druhými. Stáváme se příjemci nadbytku, který vzniká v jednotlivci, ale zpětně jej zakládá. Je to něco na způsob anonymního daru.

Takováto anonymita je podstatou existence. Ale nepopírá osobitost. Z osobitosti vyrůstá a také platí, že jako osoby bychom se jí měli učit. Cvičit se psát jako anonym, ale aniž bychom skrývali své jméno. Anonymní je náš výkon – nepatří jen nám, protože dokáže proniknout k nejcitlivějšímu místu druhého. A z takového anonymu myslíme, tvoříme, možná prostě žijeme oba.