Svatá Agáta je patronkou single žen, pacientek s rakovinou prsu a zemětřesení. Podle legendy odmítla milostné návrhy náměstka císaře Quintiana a ten stráži přikázal, aby ženu mučili, dokud si to nerozmyslí. Trýznitelé ženě amputovali prsa, ta však zůstala neoblomná a země, sevřená hněvem, se začala chvět.

Americká básnířka a vysokoškolská pedagožka Anna Boyerová je matka samoživitelka, která přežila jednu z nejagresivnějších forem nádoru prsu. Na motivy svých zkušeností sepsala knihu The Undying. Jejím motem by mohl být výrok nemocné youtuberky:

Jestli zemřu, prosím, neříkejte, že jsem svůj boj prohrála.

Proč lpíme na zvráceném slovníku „boje“ s rakovinou? Boyerová užívala Adriamycin, lék, který si vydobyl přezdívku „rudý ďábel“. Je tak toxický, že personál nemocnice čtyřicetiletou básnířku požádal, zda by po návštěvě toalety laskavě spláchla dvakrát. Boyerová postupně zjišťuje, že její tělo je systematicky tráveno. Ale pak jí stejně vnutí píár magazín, z jehož fotek se na ni smějí krásní lidé. Klidně by mohli dělat reklamu na dentální kliniku. Až na to, že jsou holohlaví.

Že jste osamocený bojovník, je i v jiném ohledu lež. Jediná infúze stojí více, než si sama pacientka vydělá za celý rok. Tělo, v němž koluje rudý ďábel, se stává luxusním, leč přiotráveným artiklem. Sobě ani dceři nikdy nic tak drahého nepořídila. Ale „pořídit“ není správné slovo. Zní příliš aktivně. Ve skutečnosti si nic nepořídila. Souhlas s léčbou se předpokládal a léčba na ni byla aplikována.

S lidmi, kteří léčbu odmítnou, či třeba jen zpochybňují, se zachází jako s vyvrheli. Jenže člověk se stejně dozvídá o pacientech, kteří byli obelhání – nejen „bojovným“ slovníkem, i diagnózou samou, a léčbě tak byli podrobeni, aniž byli nemocní. Případy jsou to výjimečné, ale když na básnířku doléhá nemoc i léčba, stejně ji napadne, jestli neumírá na omyl nebo dokonce lež.

Když onemocníte, sice vám řeknou, že svádíte „boj“, ale pak stejně všude narážíte na slovo „péče“. I to vzbuzuje falešné konotace. Péče dnes totiž spočívá v tom, že převážně ženský personál vaše tělo promění v sadu dat. Tu pak interpretují lékaři, napojují ji na přístroje a ošetřují léčivy.

V určité fázi dějin se pojem osudu stal nepřesvědčivý a my jsme si vymysleli pojem jednajícího subjektu. Výsledky jsou paradoxní. Jakmile se jedná o život, okolí udělá vše proto, abyste si na autonomii nevzpomněli. Jediná autonomie, kterou jsme pak schopni přijmout, je ta složená do rukou lékařů. Nic jiného nám ostatně nezbývá. Jistěže se z rakoviny sami nevyléčíme. Ale zbytky autonomie si možná můžeme uchovat aspoň tak, že se pokusíme nic si nenalhávat. Nebo přesněji: že se pokusíme nešířit tolik lží, přinejmenším ne tam, kde pacient odhalí pravdu, a lži jej tak nechrání a pravda zaskočí.

Říkali, že se musí bojovat, ale pravda je, že pacient závisí na štěstí. Říkali, že v Americe je špičková péče, ale měli dodat, že péče se dnes rovná monitoringu dat. A místo toho, aby se tvářili, že to zvládnete sama, měli přiznat, že systém spoléhá na to, že máte doprovod, který vám pomůže, když zrovna nebudete moct – třeba chodit nebo platit. Boyerová je vděčná, že přežila, ale dodává, že by se mělo mluvit ještě o jedné věci: jak těžké je zotavit se z péče. Pravda ji zaskočila.